Bulvár jménem alternativa

Proč je nový snímek o velké rodině žijící v maringotce po svém z dokumentaristického hlediska neetický? Tereza Reichová ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.
04.06.2015 - Tereza Reichová

Čím jsem starší, jsem i smířlivější. Myslela jsem, že se to týká i filmů, protože už rozumím, že není jednoduché natočit velký biják. U dokumentů jsem navíc začala být i loajální a kromě propagandistických výjimek si vážím každého filmu, ať dopadne jakkoli. Tedy až do minulého týdne, kdy jsem si vyrazila na film Stále spolu.

Kdyby šlo o dokument, který vznikl v rámci televizního okna s časovým omezením na tři dny natáčení a tři dny střihu, nejspíš mávnu nad filmem rukou. Jde však o film, který má kolem sebe obří PR auru, byl vyvíjen v rámci workshopu Ex oriente, zapojen do postprodukčního workshopu Dok Inkubator a vybrán na festival IDFA. A s čím že to mám problém? Dlouho jsem neviděla takový nedostatek dokumentární etiky.

Momentů, ze kterých mi běhal mráz po zádech, bylo mnoho, uvedu zde alespoň několik příkladů. Děti jsou natáčeny v situacích, které jsou jim velice nepříjemné. Kamera jim míří do obličeje, i když je zcela jasné, že odpovídat nechtějí. Záběry na dítě, které je před objektivem vystresované během přezkoušení z úrovně domácího vzdělání, mohou v divácích bez zkušenosti s filmováním vzbudit dojem, že jde o běžný způsob komunikace dítěte s někým z okolí. Doposud by mohlo jít jen o necitlivost filmařky, která je celkem častá. Ve chvíli, kdy ovšem Tomanová vědomě přivede do opuštěného bydliště rodiny babičku dětí, která se evidentně s rodinou nestýká, aby před kamerou vysypala pohoršené nadávky, byla jsem si již jista, že jde o vědomou manipulaci. V té době rodina byla na několik měsíců na jihu Španělska, o čemž štáb dobře věděl. Vrcholem však byl jeden z posledních záběrů filmu, ze křtin čerstvě narozeného dítěte nejstarší dcery. O té si skoro půli filmu myslíme, že je těhotná s bratrem či otcem. Film totiž celou dobu ukazuje rodinu zcela odříznutou od okolních vztahů. Přesto na křtinách stojí ona dcera s cizím mužem.

Úcta k lidem, se kterými natáčíme, by měla být přirozenou součástí příprav filmu. Otec rodiny byl v tomto případě jediný, který si tuto úctu nezasloužil tolik jako ti, kteří ve filmu vystupují. Přesto filmařka od počátku natáčí podle klíče, který připravil právě otec. V rozhovoru pro časopis Týden dokonce bez skrupulí popisuje, že nechává otce režírovat, protože to je ta nejjednodušší cesta, protože nikdo jiný z rodiny s ní natáčet nechtěl. Navíc se dozvídáme, že otec rodiny si ji vybral, aby natáčela filmy s vyzněním, jaké potřebuje. Je toto opravdu ta dokumentaristika, které si v českém prostředí vážíme?

Při debatě s lidmi, kteří film viděli, jsem si všimla jedné věci. Veškerá kritika šla jen vůči otci rodiny. Nikdo neproblematizoval práci filmařů, kteří ovšem otce během natáčení v jeho postojích podporovali. Bizarnost rodinné situace navíc dál připepřovali ve střihu. Vše se natáčelo skrze to, co otec dovolil, otázky jako by filmařka žádné nikdy nepřipravovala a nikoho asi ani nenapadlo využít nepovedeného materiálu ve střižně třeba tak, aby manipulaci bylo vidět (zajímalo by mne, jaké rady dostala během Dok Inkubatoru).

Samozřejmě na těchto workshopech může každý radit, jak chce, a záleží na štábu, jak se radami bude řídit. Ale nechce se mi věřit, že filmoví profesionálové tuto neprofesionalitu nevidí. A co je tedy to, co mohlo film vynést až na prestižní festival v Amsterdamu? To by mne upřímně zajímalo.

Co mne ale mrzí daleko víc než neprofesionalita, je poškozování pohledu na alternativní způsob života a vzdělávání jako takového. Netoužím po propagandě alternativy, ale vadí mi jednotvárný, bulvární pohled. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří žijí v maringotkách, karavanech, kočují po světě – a to vše s vlastními dětmi. Film se ani nesnaží ukázat přínos takového žití, děti zobrazuje jako otroky otce odtržené od civilizace... A přitom, jak se lze dozvědět z jiných zdrojů, mají kamarády a, světe div se, mají prý i vlastní názory. Nejsou jen schopné je reprodukovat, pokud vedle nich stojí despota a u toho jim míří kamera do obličeje.

Na konec malý kvíz pro ty, co film viděli. Pusťe si na youtubu tato dvě videa a porovnejte s filmem Stále spolu. Hru bych pojmenovala: najdi pět rozdílů.

Pozn.: V původní verzi textu autorka uvádí, že režisérka snímku Stále spolu prošla workshopem Ex Oriente. Tato informace byla chybná a text byl 5. 6. opraven. Omlouváme se.





další blogy autora:

Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková