Bulvár jménem alternativa

Proč je nový snímek o velké rodině žijící v maringotce po svém z dokumentaristického hlediska neetický? Tereza Reichová ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.
04.06.2015 - Tereza Reichová

Čím jsem starší, jsem i smířlivější. Myslela jsem, že se to týká i filmů, protože už rozumím, že není jednoduché natočit velký biják. U dokumentů jsem navíc začala být i loajální a kromě propagandistických výjimek si vážím každého filmu, ať dopadne jakkoli. Tedy až do minulého týdne, kdy jsem si vyrazila na film Stále spolu.

Kdyby šlo o dokument, který vznikl v rámci televizního okna s časovým omezením na tři dny natáčení a tři dny střihu, nejspíš mávnu nad filmem rukou. Jde však o film, který má kolem sebe obří PR auru, byl vyvíjen v rámci workshopu Ex oriente, zapojen do postprodukčního workshopu Dok Inkubator a vybrán na festival IDFA. A s čím že to mám problém? Dlouho jsem neviděla takový nedostatek dokumentární etiky.

Momentů, ze kterých mi běhal mráz po zádech, bylo mnoho, uvedu zde alespoň několik příkladů. Děti jsou natáčeny v situacích, které jsou jim velice nepříjemné. Kamera jim míří do obličeje, i když je zcela jasné, že odpovídat nechtějí. Záběry na dítě, které je před objektivem vystresované během přezkoušení z úrovně domácího vzdělání, mohou v divácích bez zkušenosti s filmováním vzbudit dojem, že jde o běžný způsob komunikace dítěte s někým z okolí. Doposud by mohlo jít jen o necitlivost filmařky, která je celkem častá. Ve chvíli, kdy ovšem Tomanová vědomě přivede do opuštěného bydliště rodiny babičku dětí, která se evidentně s rodinou nestýká, aby před kamerou vysypala pohoršené nadávky, byla jsem si již jista, že jde o vědomou manipulaci. V té době rodina byla na několik měsíců na jihu Španělska, o čemž štáb dobře věděl. Vrcholem však byl jeden z posledních záběrů filmu, ze křtin čerstvě narozeného dítěte nejstarší dcery. O té si skoro půli filmu myslíme, že je těhotná s bratrem či otcem. Film totiž celou dobu ukazuje rodinu zcela odříznutou od okolních vztahů. Přesto na křtinách stojí ona dcera s cizím mužem.

Úcta k lidem, se kterými natáčíme, by měla být přirozenou součástí příprav filmu. Otec rodiny byl v tomto případě jediný, který si tuto úctu nezasloužil tolik jako ti, kteří ve filmu vystupují. Přesto filmařka od počátku natáčí podle klíče, který připravil právě otec. V rozhovoru pro časopis Týden dokonce bez skrupulí popisuje, že nechává otce režírovat, protože to je ta nejjednodušší cesta, protože nikdo jiný z rodiny s ní natáčet nechtěl. Navíc se dozvídáme, že otec rodiny si ji vybral, aby natáčela filmy s vyzněním, jaké potřebuje. Je toto opravdu ta dokumentaristika, které si v českém prostředí vážíme?

Při debatě s lidmi, kteří film viděli, jsem si všimla jedné věci. Veškerá kritika šla jen vůči otci rodiny. Nikdo neproblematizoval práci filmařů, kteří ovšem otce během natáčení v jeho postojích podporovali. Bizarnost rodinné situace navíc dál připepřovali ve střihu. Vše se natáčelo skrze to, co otec dovolil, otázky jako by filmařka žádné nikdy nepřipravovala a nikoho asi ani nenapadlo využít nepovedeného materiálu ve střižně třeba tak, aby manipulaci bylo vidět (zajímalo by mne, jaké rady dostala během Dok Inkubatoru).

Samozřejmě na těchto workshopech může každý radit, jak chce, a záleží na štábu, jak se radami bude řídit. Ale nechce se mi věřit, že filmoví profesionálové tuto neprofesionalitu nevidí. A co je tedy to, co mohlo film vynést až na prestižní festival v Amsterdamu? To by mne upřímně zajímalo.

Co mne ale mrzí daleko víc než neprofesionalita, je poškozování pohledu na alternativní způsob života a vzdělávání jako takového. Netoužím po propagandě alternativy, ale vadí mi jednotvárný, bulvární pohled. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří žijí v maringotkách, karavanech, kočují po světě – a to vše s vlastními dětmi. Film se ani nesnaží ukázat přínos takového žití, děti zobrazuje jako otroky otce odtržené od civilizace... A přitom, jak se lze dozvědět z jiných zdrojů, mají kamarády a, světe div se, mají prý i vlastní názory. Nejsou jen schopné je reprodukovat, pokud vedle nich stojí despota a u toho jim míří kamera do obličeje.

Na konec malý kvíz pro ty, co film viděli. Pusťe si na youtubu tato dvě videa a porovnejte s filmem Stále spolu. Hru bych pojmenovala: najdi pět rozdílů.

Pozn.: V původní verzi textu autorka uvádí, že režisérka snímku Stále spolu prošla workshopem Ex Oriente. Tato informace byla chybná a text byl 5. 6. opraven. Omlouváme se.





další blogy autora:

Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková