Bulvár jménem alternativa

Proč je nový snímek o velké rodině žijící v maringotce po svém z dokumentaristického hlediska neetický? Tereza Reichová ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.
04.06.2015 - Tereza Reichová

Čím jsem starší, jsem i smířlivější. Myslela jsem, že se to týká i filmů, protože už rozumím, že není jednoduché natočit velký biják. U dokumentů jsem navíc začala být i loajální a kromě propagandistických výjimek si vážím každého filmu, ať dopadne jakkoli. Tedy až do minulého týdne, kdy jsem si vyrazila na film Stále spolu.

Kdyby šlo o dokument, který vznikl v rámci televizního okna s časovým omezením na tři dny natáčení a tři dny střihu, nejspíš mávnu nad filmem rukou. Jde však o film, který má kolem sebe obří PR auru, byl vyvíjen v rámci workshopu Ex oriente, zapojen do postprodukčního workshopu Dok Inkubator a vybrán na festival IDFA. A s čím že to mám problém? Dlouho jsem neviděla takový nedostatek dokumentární etiky.

Momentů, ze kterých mi běhal mráz po zádech, bylo mnoho, uvedu zde alespoň několik příkladů. Děti jsou natáčeny v situacích, které jsou jim velice nepříjemné. Kamera jim míří do obličeje, i když je zcela jasné, že odpovídat nechtějí. Záběry na dítě, které je před objektivem vystresované během přezkoušení z úrovně domácího vzdělání, mohou v divácích bez zkušenosti s filmováním vzbudit dojem, že jde o běžný způsob komunikace dítěte s někým z okolí. Doposud by mohlo jít jen o necitlivost filmařky, která je celkem častá. Ve chvíli, kdy ovšem Tomanová vědomě přivede do opuštěného bydliště rodiny babičku dětí, která se evidentně s rodinou nestýká, aby před kamerou vysypala pohoršené nadávky, byla jsem si již jista, že jde o vědomou manipulaci. V té době rodina byla na několik měsíců na jihu Španělska, o čemž štáb dobře věděl. Vrcholem však byl jeden z posledních záběrů filmu, ze křtin čerstvě narozeného dítěte nejstarší dcery. O té si skoro půli filmu myslíme, že je těhotná s bratrem či otcem. Film totiž celou dobu ukazuje rodinu zcela odříznutou od okolních vztahů. Přesto na křtinách stojí ona dcera s cizím mužem.

Úcta k lidem, se kterými natáčíme, by měla být přirozenou součástí příprav filmu. Otec rodiny byl v tomto případě jediný, který si tuto úctu nezasloužil tolik jako ti, kteří ve filmu vystupují. Přesto filmařka od počátku natáčí podle klíče, který připravil právě otec. V rozhovoru pro časopis Týden dokonce bez skrupulí popisuje, že nechává otce režírovat, protože to je ta nejjednodušší cesta, protože nikdo jiný z rodiny s ní natáčet nechtěl. Navíc se dozvídáme, že otec rodiny si ji vybral, aby natáčela filmy s vyzněním, jaké potřebuje. Je toto opravdu ta dokumentaristika, které si v českém prostředí vážíme?

Při debatě s lidmi, kteří film viděli, jsem si všimla jedné věci. Veškerá kritika šla jen vůči otci rodiny. Nikdo neproblematizoval práci filmařů, kteří ovšem otce během natáčení v jeho postojích podporovali. Bizarnost rodinné situace navíc dál připepřovali ve střihu. Vše se natáčelo skrze to, co otec dovolil, otázky jako by filmařka žádné nikdy nepřipravovala a nikoho asi ani nenapadlo využít nepovedeného materiálu ve střižně třeba tak, aby manipulaci bylo vidět (zajímalo by mne, jaké rady dostala během Dok Inkubatoru).

Samozřejmě na těchto workshopech může každý radit, jak chce, a záleží na štábu, jak se radami bude řídit. Ale nechce se mi věřit, že filmoví profesionálové tuto neprofesionalitu nevidí. A co je tedy to, co mohlo film vynést až na prestižní festival v Amsterdamu? To by mne upřímně zajímalo.

Co mne ale mrzí daleko víc než neprofesionalita, je poškozování pohledu na alternativní způsob života a vzdělávání jako takového. Netoužím po propagandě alternativy, ale vadí mi jednotvárný, bulvární pohled. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří žijí v maringotkách, karavanech, kočují po světě – a to vše s vlastními dětmi. Film se ani nesnaží ukázat přínos takového žití, děti zobrazuje jako otroky otce odtržené od civilizace... A přitom, jak se lze dozvědět z jiných zdrojů, mají kamarády a, světe div se, mají prý i vlastní názory. Nejsou jen schopné je reprodukovat, pokud vedle nich stojí despota a u toho jim míří kamera do obličeje.

Na konec malý kvíz pro ty, co film viděli. Pusťe si na youtubu tato dvě videa a porovnejte s filmem Stále spolu. Hru bych pojmenovala: najdi pět rozdílů.

Pozn.: V původní verzi textu autorka uvádí, že režisérka snímku Stále spolu prošla workshopem Ex Oriente. Tato informace byla chybná a text byl 5. 6. opraven. Omlouváme se.





další blogy autora:

Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil