Chvála derealizace aneb PHP Factor

Jan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.
17.01.2019 - Jan Gogola ml.

zdroj: Český rozhlas, Universitas a Česká televize

„Instituci můžeme vnímat jako ateliér, galerii, jeviště, koncept či živý obraz, tedy nikoliv jako něco neutrálního, objektivního, faktického, ale jako něco průběžně utvářeného, co má díky svému charakteru konkrétního a přitom veřejného místa rozměr emblematického znaku dobové mentality.“ Tyto věty jsem napsal v rámci minulého blogoga, aniž bych tušil, že na přelomu roku přestanou být součástí Českého rozhlasu, FAMU a České televize Petr Fischer, Helena Bendová a Petr Kubica. Tato synchronicita vypovídá o zobecňující tendenci v proměně institucionálního prostředí. Zmíněné osobnosti totiž mají navzdory mnoha odlišnostem minimálně jeden rys společný, a sice pojímání instituce zároveň jako outstituce.

„Instituce jako místo, kde se setkává osobní s nadosobním, specifické s univerzálním, člověk s normami. Instituce musí fungovat konkrétně – je zde pro jednotlivce – a zároveň obecně – je zde pro každého. Činnost instituce je tedy projevem mentality jedinců a zároveň společnosti jako takové. Hodláme tedy k institucím přistoupit jako k autoportrétům společnosti.“ Tolik citát z deset roků starého a Českou televizí tehdy nepřijatého námětu na sérii s názvem Instituce současnosti, ve které jsme se spolu s dalšími autory ideje Vítem Klusákem a Filipem Remundou chtěli vztáhnout k institucím jako k průsečíkům sociálních souvislostí (sídlo vlády jako úřad moci, arcibiskupství jako úřad víry, Národní divadlo jako úřad umění, hřbitovní správa jako úřad smrti aj.).

Tenkrát jsem na základě obhlídek a schůzek, jak třeba s uklízečkami, tak se soudci Ústavního soudu, vypracoval pilotní scénář s názvem Úřad spravedlnosti. A parafrázoval jsem například slova ústavní soudkyně Ivany Janků, která hovořila o nebezpečí specializace neboli o tom, že specialistovi se může snadno stát, že přestane přemýšlet. A že ústavní soudci by měli mimo jiné spleť často nesrozumitelných zákonů „překládat“ prostřednictvím ústavy do kontextu obecné lidské zkušenosti: „Když jsem byla soudkyní Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, tak jsem si vyslechla případ dívky, před níž spoutali tetu a matku a zapálili je. Ona byla systematicky znásilňovaná sousedem a dalšími třemi kluky. Důležité je už to, že to vůbec řekla, a tak zažila úlevu. A já se to snažila s ní i s ostatními zúčastněně prožít, být s nimi. A taky jsem kladla otázky, za což se na mě kolega soudce mračil, protože to bylo údajně podle soudního protokolu nepřípustné. Ale já se ptala. Pustila jsem to do sebe.“ Dodává Janků a vystihuje tak napětí každé instituce, které spočívá v oscilaci mezi obecným a konkrétním, řádem a událostí, statičností a pohybem. Janků přitom toto oscilující vykořenění, které brání tomu, abychom podlehli určitému statusu, „pustila do sebe“ a tím se sama o sobě stala institucí v tom smyslu, že ztělesnila vícehlas jak odborné autority, tak i právně nepoučené oběti. Jedná se tedy o situaci oscilace, vykořenění a také hry, v jejímž rámci hrajeme různé role.

Podobně jako tehdejší ústavní soudce Stanislav Balík, který se prostřednictvím svého odlišného stanoviska k rozhodnutí Ústavního soudu k zákonu o církvích a náboženských společnostech stal také filozofem, historikem, sarkastikem: „Sub specie aeternitatis (Z hlediska věčnosti). [...] Arménský katholikos Narses Velkomyslný napsal: ‚Kláštery jsou sloupy země, pevnosti proti nepříteli, zářící hvězdy.‘ [...] Měl Michelangelo pochybnost o tom, pro koho zdobí Sixtinskou kapli, respektive s kým by snad měl uzavírat – řečeno dosud nezapomenutou terminologií – hospodářskou smlouvu o přípravě dodávek?“ Jak vidno, oficiální právní dokument jedné z ustanovujících státních institucí může být zároveň i literárně-historickou koláží.

„Že svět je jen ‚hra interpretací‘ a nic víc, víme víceméně explicitně všichni. A to je to, co zde nazývám derealizací. To vše ustavuje jistý druh hluboké solidarity mezi filozofickými pozicemi, jako je hermeneutika, ale i neopragmatismus a samotné teorie komunikativního jednání a společnosti médií.“ Uvádí italský filozof Gianni Vattimo v knize Transparentní společnost (Rubato, 2011, Praha), v níž se vztahuje k mediálně-technologickému pluralismu naší doby jako k možnosti se prostřednictvím derealizace osvobodit od doktríny realismu jako ideologie skutečnosti. Princip reálného, rozuměj toho tzv. pravého, se stal civilizačním nástrojem různých podob, nejen politické moci, která diktuje společnosti – z níž tato moc přitom povstává – jak žít. Derealizaci pak Vattimo zavádí jako kategorii emancipující představivosti. 

„ [...] nivelizující masifikace, manipulace konsenzu, chyby totalitarismu nejsou jediným možným výsledkem nástupu všeobecné komunikace, masmédií, reprodukovatelnosti [...] ‚Společnost spektáklu‘, o které mluví situacionisté, není pouze společností mocí manipulovaných zdání, je také společností, ve které se skutečnost představuje tekutějším a měkčím způsobem a ve které zkušenost může získat rysy oscilace, vykořenění, hry.“ Instituce se v pojetí Vattima stává inoutstitucí s tekutými hranicemi v jejím rámci i ve vztahu k vnějšku: „[...] mnohé technologie, které se zrodily s ohledem na ‚ekonomické' účely nebo potřeby, slouží, a nejen okrajově, k účelům ‚ludickým', k estetickému uspokojení. To je případ technik virtuální reality, které vznikly často pro potřeby vojenské nebo paramilitární (kupříkladu výcvik pilotů nebo astronautů) a které se stále častěji přeměňují v prvky zábavního průmyslu.“

Ten přitom už dávno přestal být jen zábavou, jak se o tom můžeme dočíst v Umění počítačových her (NAMU, Praha, 2016) teoretičky, VŠ pedagožky a redaktorky Heleny Bendové, která osciluje mezi analytičností vědkyně filmové a herní, mezi rolí vášnivé divačky i hráčky. Její kniha je festivalem derealizace jako v případě popisu vlastní zkušenosti s hrou Jasona Rohrera Between: „[...] v níž zkoumá opět metaforickým způsobem určitý aspekt našich životů – abstraktně řečeno pocity distance a blízkosti, (ne)spolupráce a (ne)komunikace. [...] Výsledný zážitek se postupně otevírá v až mystický pocit jakési jen tušené, ale neviděné přítomnosti kohosi druhého v prostoru, který obýváte též, ve zvláštní zážitek současného spolubytí s někým, s kým nemůžete komunikovat – s kým jste i nejste spojení.“

Kniha Veřejné osvětlení (Slon, Praha, 2008) esejisty, publicisty a moderátora Petra Fischera je zase příkladem vzájemného vykořenění statusů filozofa na jedné straně a komentátora aktuálního dění na straně druhé, a to prostřednictvím novinových sloupků, které oscilují mezi filozofií a politickou každodenností: „Já tu nejsem jako předseda ODS, ale jako předseda koaliční vlády.“ Tento výrok byvšího premiéra Topolánka Fischer rozehrává do následné reflexe: „´Já je někdo jiný,´ řekl kdysi Arthur Rimbaud, čímž předurčil budoucí nejdůležitější zkušenost dvacátého století. [...] Proměna politického Já není žádné hledání sebe sama, nýbrž naopak, je to možnost poznat i něco jiného, než jsem Já, stát se součástí politické mnohosti, něčeho, co je konceptu Já jako uceleného, pevného subjektu zcela vzdáleno.“

Institucionální Já v množném čísle představuje rovněž festivalový dramaturg, VŠ pedagog, editor a producent Petr Kubica: od docusoap Parta maraton (běh jako i mentální výzva) přes aktivizující Nedej se (direktní publicistika) či třeba reflexivní mozaiku novodobé historie Lidové milice (odosobněné násilí státu i jedince) až po situační úvahy Českého žurnálu (společenská témata v kritických obrazech souvislostí), mezinárodní autobiografickou esej Svědkové Putinovi (osobní kronika genealogie moci) a plejádu filmů s osobitým tvarem vyrůstajícím z jejich tématu. Například filmová koláž Gottland je pásmem jednoho 20. století v různorodých pohledech: pásová výroba moderního věku jako videoart, portrét herečky jako rekonstrukce odcizení, osud spisovatele jako animovaná story identity, Stalinův monument jako sousoší různých mikropříběhů, maximální čin protestujícího sebevraha v napínavém kontrastu s minimalismem všedního dne.

Bendová, Fischer a Kubica svým dlouhodobým profesionálním i hledačským institucionálním pohybem rozehrávají interakce mezi rozličnými epochami, médii, metodami, jednotlivci, sociálními vrstvami, souvislostmi, světonázory, tématy, žánry. Derealizují skutečnost konstelacemi s osvobozujícím důsledkem, že realita může být vždy jen možnost. Ztělesňují prolínání vysílacího schématu dne s vysílacím schématem nadčasovým, díky čemuž se jejich stopy stávají nonstopy. A je tedy otázkou aktuální i dlouhodobou, do jaké míry budou bez nich instituce současnosti zase o něco více jen současné a do jaké míry dokážou bez PHP Factoru nejen realizovat to, co si doba žádá, ale také tyto požadavky derealizovat, jestliže se nemáme zítra probouzet jako včerejší. 

Petře, Heleno, Petře, díky za vaše oscilace, vykořenění a hry, díky kterým můžeme teprve zakoušet to, co přetrvává. Přeji vám šťastné cesty. 


„Dlouho se neskláněj
nad smrtí, životem.
Dál, jezdče, uháněj!“

(William Butler Yeats)




   poslední blogy:
Kam s dokumentem? aneb Poučení z německé debatyMediální analytik Milan Kruml ve svém únorovém blogu představuje možnou budoucnost vztahu mezi dokumentem a televizí, jež se hojně diskutovala na festivalu Berlinále.21.02.2019 - Milan Kruml
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Zprávy na míru – hrozba tradičním médiímMediální analytik Milan Kruml tentokrát přichází s upozorněním na aktuální dění a statistiky ve vztahu společností Facebook a Google a mediálního světa. 22.11.2018 - Milan Kruml
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David