Dekonstrukce666

Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.
01.02.2018 - Jan Gogola ml.

Svět podle Daliborka

Před nedávnem mi později večer volal švagr Petr poté, co viděl filmy, na nichž jsem dramaturgicky spolupracoval a které ho oslovily natolik, že v něm vyvolaly potřebu je probrat. Našim bezmála hodinovým rozhovorem se tak prolínaly kontexty Manželských etud po 35 letech: Marcela a Jiří se Světem podle Daliborka. U obou filmů ocenil, že mu umožnily zažít zblízka zkušenost lidí, které obyčejně nepotkává. Jak v případě Marcely, Jiří posléze natáčení ukončil, tak i v případě Dalibora se v něm přitom mísily pocity empatie s odstupem. U Marcely přemítal nad tím, do jaké míry lze dramatickými, až tragickými událostmi, které ji postihly, ospravedlnit její pasivitu, až životní rezignaci. U Dalibora ho zase zaujalo, jak se ve svém pokojíku temné síly uzavírá před světem někdo, kdo vlastně neví, jak v tomto světě žít. Po telefonátu s Petrem mi došlo, že jsme se společně ocitli v situačním filmu Etudy Marcely a Daliborka neboli aktérů, které spojuje oddělenost od okolního světa. Ovšem jak je potom možné, že oba příběhy vyvolávají právě v tomto světě takovou rezonanci vyjádřenou sledovaností, mediální odezvou a osobními reakcemi, jichž jsem sám v souvislosti s oběma filmy zažil nepočítaně? Čím je zapříčiněno to, že si společnost připadá také jako Marcela či Daliborek? Proč o ně jako filmové postavy projevujeme zájem a žijeme přitom tak, že tito lidé, samozřejmě s vlastním přispěním, nejsou součástí naší každodennosti, čímž z nich outsidery, až vyděděnce vytváříme nebo je minimálně v jejich pozicích udržujeme? Nevypovídá tato symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?

„Ty, u té Marcely je to jasné, to je silný příběh a je skvělé, že to ten její syn tak zvládá a klobouk dolů před Třeštíkovou, že se jí ti lidi tak otevřou, a to po takovou dobu. Ale co ten Daliborek? Jako je to výborně udělané, ale říkal mně kámoš, co jezdí aj na jihlavský festival, že je to nějak zmanipulované. Ale mně to tak nepřišlo. Nebo jak to je? Jaký ten Daliborek vlastně je?“ ptá se mě posléze Petr znejistěný tím, že má Svět podle Daliborka podobu observačně natočených etud. Odpověděl jsem mu přibližně v tom duchu, že život – jak vyplývá i z Daliborových videí natočených před filmem – ve kterém jsou věci i rekvizitami, oblečení i kostýmy, výpovědi také ideologickými replikami, mejdan kámošů i komorním obřadem s hymnou, koncert v kulturáku i manifestací soukmenovců či home videa i performativními autoportréty, tak že pro takto přirozeně stylizovaný život je podle mě princip inscenace adekvátním způsobem zpracování a že výsledný film má tedy charakter toho, o čem je. Náš hovor jsme pak ukončili s tím, že nepovažujeme filmového Dalibora za zmanipulovaného, jelikož i v ryze situačních etudách filmu figuruje jako svébytný člověk, který si stojí za svým, který svůj světonázor obhajuje i o něm přesvědčuje a který projevuje rovněž skepsi, humor, sebereflexi čili odstup od sebe samotného.

Nabídka dok.revue psát blogogo přitom přišla nejen krátce po zmíněném telefonátu, ale také nedlouho poté, co jsem dočetl knihu Taťány Petříčkové „Apologie klouzavého pohybu“ neboli knihu, s níž jsem si také o filmu Svět podle Daliborka povídal. A to například v rámci pasáže, která se týká principu mimésis neboli nápodoby, jenž Petříčková prostřednictvím Derridovy dekonstrukce vnímá jako projev nezrušitelného posunu mezi tzv. originálem a tzv. kopií. Kolikrát třeba váháme, kterou fotografii ze série určené pro občanský průkaz vybrat jako naši adekvátní verzi. Vždy jsme to my a vždy v něčem jiní:

„Mimésis nemůže než ‚suplementovat‘ to, co napodobuje, tj. přidávat k napodobovanému cosi, co v něm již je, co však může vyjít najevo teprve tím, že je ‚zopakováno‘. Tímto způsobem pak lze vykázat, že sama kategorie ‚původu‘ je sporná, protože původ je to, co neustále prochází mimetickým pohybem. Původ je, jak říká Derrida, ‚disseminován‘, rozptýlen v pohybu ‚suplementace‘, který jeho plnou přítomnost neustále odkládá, třebaže ji vždy v závislosti na médiu a kontextu vyjevuje. Mimésis pak není pouhá nápodoba, je projevením se, produkcí fysis samotné. Fysis se zdvojuje, aby se mohla projevit, projevuje se v prezenci svého obrazu, svého viditelného aspektu, tak, jak je.“

Jaký ovšem Dalibor je, jestliže ho filmové obrazy zpřítomňují v tak různorodých podobách? Stoupenec násilného řešení, který se zdráhá násilí užít; anticiganista, který zdraví romského kolegu v práci; posilující svalovec, který se kvůli napadení obává jezdit vlakem; macho vyzývající k podmanění ženy, k níž se následně chová jako respektující partner; vyznavač árijské rasy, který nešíří její plémě z finančních důvodů; muž přitahovaný erósem i smrtí; princip fakticity zdůrazňující člověk, který popírá přímé svědectví; průvodce peklem, který se vztahuje k Bohu…

Manželské etudy po 35 letech: Marcela a Jiří

Z Destruktora666, který nás ve vlastním videu a pokoji jako v pekle v úvodu filmu vítá, se postupně stává někdo, kdo svět neničí, nýbrž se mu kolikrát přizpůsobuje, a dokonce mu občas přitakává. Záměr destrukce zde prochází dekonstrukcí, počáteční monolit apokalyptické temnoty získává měřítko obecně lidské existenciální nejistoty, což nám umožňuje se k povaze dané tmy vztáhnout tváří v tvář a zakusit v ní otřásající zkušenost toho, že peklo jsme dokázali vymyslet právě proto, že ho máme v sobě. Jedná se přitom o tvář mimetickou, která nevytváří svoji verzi zla, nýbrž napodobuje tu nacistickou, k níž interiér i exteriér Daliborovy duše odkazuje. Dalibor žije v časoprostorové emigraci, uzavírá se před světem ve svém pokoji nejen prostorově, ale také v čase tím, jak přebývá v kontextu druhé světové války, což je volba vzhledem k Daliborovu destruktivnímu odhodlání logická, protože se jedná o epochu doposud nejničivější dějinné katastrofy. Nacismus je takto vnímaný jako možný horizont mnohými z těch, pro něž je svět nepřítelem určeným k likvidaci a kteří si v něm připadají jako slon v minovém poli porcelánu jako třeba ten, s nímž Dalibor během návratu z práce vytváří v ruchu všední ulice sousoší sdílené nepatřičnosti.

Životní bolest někoho, kdo podle svého mínění do života spíš nepatří, Dalibor vyjadřuje průběžným a útěšným vztahováním se ke smrti, které vrcholí jeho videem o vlastním pohřbu a závěrečným ortelem napsaným velkými písmeny: „SHOŘ V PEKLE DALIBORE, NENÁVIDÍM TĚ… TVŮJ BŮH.“ Jestliže je Dalibor v tomto světě přitahován smrtí, tak k tomuto světu smrt rovněž přitahuje. Když to tady bolí mě, tak ať tady tu bolest pocítí i ostatní, a to i prostřednictvím hraniční konfrontace s ženou přeživší holocaust, protože zde se jedná o příležitost zasadit úder do stále otevřené rány civilizační. A to bez ohledu na sebepopření českého nacismu, který vydává za vlastenectví něco, co právě tuto vlast odkazem k nacismu anektuje: nechť je okupován svět, v němž jsem okupován já. Vlastí se zde stává střet samotný. A nacismus plní roli nadčasové masky hrůzy umocňující intenzitu vnitřní i vnější negace, kterou nositelé masek šíří úměrně tomu, jak ji zakouší v sobě.

Účelem přitom není se pod touto maskou skrýt, jde naopak o zviditelnění zahaleného, ba přímo o jeho manifestaci, o masku jako transparent. A tady si dovoluji opět předat slovo Petříčkové, která se ve svém textu různorodými významy masek rovněž zabývá: „Živel masky je podle Lukeše nocí a tíhnutím ke smrti... Archaický výraz pro masku byl larva, v lat. duch zemřelého, odtud larvatus – člověk takovým duchem posedlý. Maska není prostou mimésis, ale kultickým praobrazem (masky původně zprostředkovávaly svět démonů), kdy na jejího nositele přejdou vlastnosti zobrazovaného. V tom případě je rovněž výrazem strachu a současně ochranou proti němu.“ Tomu rozumím i jako možné tendenci pokusit se ovládnout strach tím, že se stanu jeho ztělesněním neboli majitelem, který ho má takto pod kontrolou.

Ve filmu Svět podle Daliborka jsme ale svědky i opačného pohybu, a sice poodhalování tváře zahalené maskou daného světonázoru. Ano, happy end se nekonal a Dalibor svůj filmový obraz následně zpochybnil. Já si ovšem dovoluji na základě výše popsaného film i tak pojímat jako dekonstrukci zdánlivě jednoznačné fasády destrukce, v jejímž rozevření můžeme zahlédnout lidskou tvář, a tedy i tu svoji. V čím dál víc provázaném světě jsme si čím dál víc vzájemně autory svých životů i s těmi, které nikdy nepotkáme. Proto si dovoluji ocenit přistoupení aktérů za kamerou i před ní k sobě, díky čemuž vznikla kinematografická freska zviditelňující v monolitu Daliborova světa subtilní tkanivo osobních i sociálních souvislostí prorostlých i se světem našim. Mám za to, že členové štábu i postavy tohoto filmu museli překonat strachy z jeho možného vyznění. Daliborovo povystoupení z jeho říše pak chápu jako pootevřenou pěst. Zkusím ji vnímat jako podanou ruku a nabízím tu svoji.

------------
Svět podle Daliborka je ke zhlédnutí online na webu České televize.




   poslední blogy:
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová