Drzá investigace Ivana Studeného

Andrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného
29.06.2017 - Andrea Hanáčková

Ivan Studený, foto: Khalil Baalbaki

Začátkem roku 2017 se tvůrčí skupina Dokument rozrostla v Českém rozhlase hned o dvě větve. Vedle tradičních stanic Dvojky a Vltavy přibyly dokumenty orientované na mladé posluchače – experimentální Dokuvlna na Radiu Wave inspirovaná například americkým cyklem This American Life. Na druhou stranu se rozrůstá cyklus Dokument Plus, který vede dramaturg Ivan Studený. Nemylme se, svět rozhlasové dokumentaristiky je malý, tvůrci se mezi sebou dobře znají a navzájem si „půjčují“ autory, sound designéry a k vzájemnému prospěchu i témata. Pro Studeného tak v této chvíli pracuje zkušený reportér Radiožurnálu Ľubomír Smatana, zvučí Jiří Slavičínský, který se pohybuje napříč stanicemi, dramaturgicky pomáhá Jan Sedmidubský a supervizi má stále Daniel Moravec, odpovědný za celou tvůrčí skupinu. Přesto si dokázal Ivan Studený v poměrně krátké době vytvořit osobitý dramaturgický rukopis, velmi blízký stylu, který řadu let hledal jako autor-dokumentarista.

Investigativní témata

Investigace Českého rozhlasu o sobě dává vědět v posledním roce čím dál hlasitěji. Tým pod vedením mediálně známého Janka Kroupy intenzivně pracuje na řadě kauz, které vykazují významnou relevanci k současnému politickému dění. O investigativním týmu Českého rozhlasu je tak slyšet ve veřejném prostoru poměrně často a je jistě skvělou zprávou, že se tato skupina stává významným hráčem na poli rozkrývání pozadí české politické (ne)kultury. Ivan Studený sice v tomto týmu nefiguruje, svou prací však už delší dobu naplňuje definici investigace ve smyslu objevování a důsledného sledování kauz, které zůstávají ve skrytu a nezdravě bují kvůli nezájmu společnosti a médií. Schopnost srozumitelně představit náročné případy, správně je strukturovat podle logických a časových vazeb, cit pro timing sledované story i moment překvapení Studený získal při vývoji nového formátu sedmidílných dokumentárních minisérií na Radiožurnálu v předchozích dvou letech.  Od počátečních krkolomných pokusů, v nichž musel v tříminutových dílech stále dokola opakovat hlavní zápletku, představovat aktéry a vysvětlovat souvislosti, se postupně dopracoval k umění absolutní zkratky, hutných sdělení, v nichž není jediné slovo navíc, aniž by se ztrácel smysl. Jakkoli si jednotlivé díly zřejmě v proudovém vysílání Radiožurnálu našly své posluchače, za sebe jsem vždy upřednostnila poslech všech dílů najednou. Jeho série z cyklu Příběhy Radiožurnálu patří k vynikajícím příkladům dokumentární publicistiky, která nerezignuje na práci v terénu, skvělý zvuk, časosběr, jakkoli ve výsledku využije pouhý zlomek získaného materiálu.

Na Českém rozhlasu Plus dostal Studený větší prostor, dokumenty zde mají dvacet až dvacet pět minut. Zadání témat i základní způsob jejich zpracování působí čistě publicisticky, v mnohém však přesahují ke kvalitní dokumentaristice, jejíž hodnota tkví především v časosběrnosti, práci se zvukem a performativní práci reportérů. Pohlédněme takto na tři dokumenty, pod nimiž je Studený nějak podepsán.

Jeho autorskou prací je dokument Paskováci, dvacetiminutový příspěvek k velké politicko-ekonomické kauze OKD. Studený celý rok sledoval osud několika vybraných horníků, natáčel atmosféru v ostravském dole, zachytil postupně se drolící iluze o důstojném ukončení pracovního poměru s konkrétními lidmi i totální rozklad pracovní morálky.

Jako dramaturg pomáhal Studený autorce Marii Jelínkové se zachycením příběhu profesionální pěstounky (Mazlík). Téma, které je typické spíše pro řadu Českého rozhlasu Dvojky Dobrá vůle, však nezůstává jen u radostí a trablů konkrétní ženy, která na přechodnou dobu pečuje o nemluvně a pomáhá mu vytvořit si první emoční vazbu na pečující osobu. Už ve druhé třetině pořadu se syžet dokumentu silně problematizuje neschopností české justice zajistit odpovídající podmínky pro převzetí dítěte do pěstounské rodiny.

Třetí dokument Důchodce na tripu popisuje pátrání reportéra Ľubomíra Smatany, který se vydal po stopách příběhu oklamaného seniora, jenž naletěl mezinárodní narkomafii a sehrál roli „bílého koně“. Neuvěřitelná naivita ho přivedla až do honkongského vězení, kde si momentálně odpykává zřejmě doživotní trest za pašování kokainu.

Je tedy zřejmé, že ve všech třech vybraných příkladech jde o téma, které dalece přesahuje jeden lidský příběh. Autorům se podařilo najít reprezentanta konkrétního fenoménu, jenž do určité míry ztvárňuje některý z negativních jevů naší současné společnosti. Pro všechny případy je zároveň typické, že začínají jako příběh „souseda odvedle“, v reáliích, které jsou nám víceméně známé, a dovedeme si je dobře představit. Vysloužilých horníků jsou desetitisíce, přesto se ti z kauzy OKD stali nechtěně zásadním politikem. Dluhovou spirálu, v níž se točí nešťastný senior, zná už ze své rodiny snad každý Čech. Po jistou dobu tak můžeme i empatizovat s naprostou naivitou člověka, který podlehl spamové komunikaci s neznámou Sonyou slibující příšernou angličtinou dvanáct milionů dolarů za nic. A radost z miminka je snadno sdílenou radostí, která hořkne poté, co se vinou liknavosti soudů nedaří pro dítě najít náhradní rodinu.

Foto: Ivan Studený

Autorská performativita jako možný klíč

Jedna ze zásadních věcí, které Studený při definici své dramaturgie na ČRo Plus sleduje, jsou otázky novinářské etiky. Je zřejmé, že v tomto ohledu se pravidla v českém kontextu stále spíše vytvářejí, výrazně formovány evropským kontextem a posunujícími se pravidly v tom, co je v zájmu zjišťování pravdy možné a přijatelné. John Ellis cítí jako výraznou tenzi dokumentárního diskurzu nejasné rozlišení toho, co je v dokumentu skutečné, a toho, co je vytvořeno aktivitou dokumentaristy. Hlavní etický problém dokumentu vidí v otázce, zda může být určitý typ pravdy vůbec zveřejněn a jak1).

Hraniční jsou v tomto ohledu všechny tři sledované dokumenty. V případu OKD rezignoval Ivan Studený na sledování politického kontextu kauzy, zaměřil se jen na osudy konkrétních mužů, horníků, kteří své další osudy nutně spojují s vývojem politické situace. Tam, kde noviny přinášely především rozhořčené titulky a nicneříkající anketní výkřiky, nabízí Studený obraz skutečné nálady na šachtě a v jejím bezprostředním okolí. Chybějící politické konotace však vytvořily portrét bez pevných kontur, „nepřítel“, v řeči horníků jaksi stále latentně přítomen, není pojmenován. Studený tak dodává dramatičnost sledované kauze sám, a to především tím, že nerezignuje na sledování vybraných příběhů, i když mu mizí z bezprostřední blízkosti mikrofonu. Horníci postupně důl opouštějí, musí je hledat v nových působištích.

I v dalších dvou případech by kauzy nevznikly, pokud by si je autoři sami nedohledali. Jak říká Marie Jelínková, najezdila stovky kilometrů, aby dohledala příčinu nesrovnalostí v soudních sporech o nezletilé dítě. Až její vynaložené úsilí vede posluchače k tomu, že se sám začne ptát: Jak je možné, že drobné pochybení v určení místní příslušnosti týdenního mimina vede k tomu, že je dítě po dlouhé měsíce nezpůsobilé k adopci nebo osvojení? Jak to, že se všichni zaklínají upřímnou snahou a zájmem dítěte, ale jednání stále odkládají, spis přeposílají od čerta k ďáblu a nekonají? Jakkoli autorka zůstává emočně neutrální, její jednání takové není. Na případu jí záleží, zkoumá ho s nasazením a snaží se získat relevantní odpověď na své otázky.

Nejvýraznější práci v tomto ohledu předvedl Ľubomír Smatana v příběhu podvedeného seniora Vladimíra. Jasně vyznačuje jednotlivé fáze svého pátrání, hledání svědků, rekonstrukce minulosti a charakterových rysů protagonisty svého dokumentu. Precizně nás provází i fází tápání, kdy není jisté téměř nic, žalující strana mlčí, svědkové odmítají vypovídat. A pak přichází rozhodující okamžik – Vladimír mu poskytuje přístup do své e-mailové schránky. Smatana v tom okamžiku zúročí všechny fáze své dosavadní investigace. Spojí si to, co mu Vladimír z hongkongského vězení napsal, to, co mu svědkové (ne)řekli, a to, co nachází v neuvěřitelné e-mailové komunikaci. Rozkrývá tak bezskrupulózní mafiánské postupy pašovacích gangů, které cíleně po celém světě neustále vyhledávají „bílé koně“ a psychologicky velmi účinnými metodami je nakonec přimějí k nevědomému převezení drog mezi kontinenty.

Ve všech třech případech se výrazně pracuje s dramatickou strukturou, skvěle funguje expozice i postupné budování krizového momentu, který spouští řadu paralelních témat. Jakkoli autoři zveřejňují své občasné tápání, nejasnost, drží otěže případu pevně v rukou. Dramaturg přesně hlídá míru apelativní moderace, která v žádném okamžiku nepřechází do mentorování. Možná u Smatany bych zvážila zveřejnění poměrně arogantního rozhovoru s klíčovou svědkyní, reportér v té chvíli působí spíše jako vymahač doznání, než jako reportér. Na druhé straně se tak dovídáme, jak asi musí v určitých chvílích investigativní novinář vystupovat. Nejedná obvykle s žádnými šlechtici ducha, je tedy nutné dikci i razanci přizpůsobit naturelu respondentů. Ostatně i Studený začíná svou časosběrnou reportáž o hornících z OKD poměrně dlouhým a zvukově výživným záběrem toho, jak se učí kouřit hnusnou variantu jakési vodní dýmky vyrobené z levného tabáku, laciného rumu a zavařovačky. Etiku zmiňovaných dokumentů tak lze s Janem Motalem bezesporu nazvat součástí politiky, v jejímž centru stojí člověk v obci jako „předmět mravní kultivace“2).

Vpravo, vlevo, na středu

A ještě jedna věc povyšuje dokumenty, jež v současné době produkuje dramaturgicky i autorsky Ivan Studený, nad běžnou publicistiku, jak ji známe z proudového vysílání. Je to velký důraz na zvuk, rytmus pořadu obvykle dokonale sladěný s hudbou a precizní timing v práci s průvodním slovem, jež je stručné, jasné a hutné. Ivan Studený je muzikant a dobře slyší. Všechna představená témata by byla velmi vděčným materiálem pro audiovizi. Přesto jsou i v rozhlase barvitá a vtahující. Může za to právě zvuk. Studený ho vrství tak, aby byl posluchač stále uprostřed dění. Nechá dunět neidentifikovatelné zvuky šachty kdesi vprostřed hlavy, zatímco zleva mluví respondent a zprava se autor na cosi ptá (Paskováci, dobré užít si přes sluchátka). Mistr zvuku Jiří Slavičínský dokáže vytáhnout z poslední scény reportážního záběru jedinou větu, která situaci pointuje a zároveň prozrazuje mnohé o charakteru hlavní hrdinky dokumentu i jejím vztahu ke svěřeným dětem v pěstounské přechodné péči (Mazlík). Pozoruhodným způsobem zprostředkuje Smatana bizarní e-mailovou komunikaci. V angličtině slyšíme maily, které zjevně sestavoval překladač, s cizineckým akcentem následně nasloucháme krkolomnému překladu, který ještě zvyšuje absurditu slibovaného bohatství za převezení jednoho kufru z Brazílie do Hongkongu. Tam, kde by kamera přiblížila detail e-mailového vzkazu a zvýraznila konkrétní věty, slyšíme odlidštěnou komunikaci dvou lidí (Důchodce na tripu). Ivan Studený jako autor i naslouchající dramaturg v režii pečlivě hlídá práci se stereofonní bází, která v rozhlase zajišťuje plasticitu a prostorovost zvuku. Právě díky ní se můžeme ocitnout v prostoru sprch pro sto strašně špinavých chlapů, stejně jako v náruči ženy, která krmí nemluvně a šeptem mu něžně vypráví.

Podle Billa Nicholse bývá cílem performativního modu vzbudit pochopení nebo sympatie vůči zobrazenému tématu, spíše než hledání řešení a nabízení východisek, Dokumentarista „zdůrazňuje drama prožívání světa ze specifického hlediska jednotlivce“3. V dramaturgii Ivana Studeného se to zatím řadě Dokument Plus daří. Není snadné tuto linii vystihnout, pro letošek je naplánováno pouhých deset premiér cyklu, ostatní tituly vysílacího času přebírá řada od ostatních stanic Českého rozhlasu. I z malého vzorku je však patrné, že pracnost investigativní rozhlasové práce našla ve zmiňovaných dokumentech zcela relevantní způsob ztvárnění. Sám Studený označil své úsilí o rozhlasovou investigaci za „drzé“, dosavadní práce zatím vykazuje spíše přívlastky pečlivá, systematická a výsostně rozhlasová.


Poznámky:

1) ELLIS, John. Documentary. Witness and Self-revelation. USA a Kanada: Routledge 2012. s.8.

2) MOTAL, Jan. Krása ve filmovém dokumentu. Nové Město nad Metují: Masarykova univerzita, 2014. s. 10.

3) NICHOLS, Bill. Úvod do dokumentárního filmu. Praha: Akademie múzických umění v Praze a Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, 2010. s. 266.





další blogy autora:

Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka