Experiment ve středu

Andrea Slováková, kurátorka ji.hlavské sekce experimentálních filmů, uvažuje nad způsobem, jakým studenty filmové vědy naučit psát o nekonvenčních a podivuhodných filmech.
21.07.2016 - Andrea Slováková

Poslechnout horizont (A. Kryvenko, 2015)

Vždy jsem záviděla zemím, kde reflexe experimentální kinematografie byla a je přirozenou součástí kritického diskurzu a jak filmoví teoretici, tak populární filmoví novináři „umí“ tuto část kinematografie vnímat, analyzovat, kriticky se k ní vztahovat. Psát o avantgardě, resp. konkrétních experimentálních filmech (ať už budeme mluvit o politickém pojmu filmové avantgardy, anebo o jednotlivých dílech, které experimentují s obrazem, zvukem, narací, médiem, technologií…), se u nás na školách učí jen velmi málo (doteď především díky filmaři a teoretikovi Martinu Čihákovi), novináři v širokoformátových médiích s ní prakticky nepřicházejí do styku, zkrátka není součástí toho běžného kritického uvažování. Není se co divit, dlouhá léta nebylo takovéto filmy téměř ani kde zhlédnout, kromě specializovaných výjimečných projekcí.

Pamatuji si zcela odmítavou, až zesměšňující recenzi v MF Dnes na poetický film Petra Marka Láska shora, který produkovala společnost Negativ a který vstoupil do kinodistribuce. V populárních médiích si s ním jaksi nikdo „nevěděl rady“. Jak psát o filmu, který je „divně“ narativní, situace jsou spíše dokumentací chování lidí v nich vystupujících než hereckou akcí, mnoho scén je spíše lyrických než rozvíjejících psychologii postav či příběh?

Jako filmovou vědkyni mě v mém psaní ovlivnilo několik pedagogů – nejvíce Jiří Cieslar, jehož kritický seminář byl tvrdým drilem, kdy se co čtrnáct dní nový text každého z nás, studentů prvního ročníku, velmi kriticky rozebíral do posledního slova. Nenutil nám konkrétní styl, i když zcela otevřeně a i ráda přiznávám, že jsem byla ovlivněna jeho vlastním psaním. Nestydím se za to ani navzdory generačnímu střetu, který Cieslara označil za impresionistu a vymezoval se vůči jeho stylu a přístupu, což jsem nikdy nevnímala jako jeho odsouzení (některé Cieslarovy kritické texty dosud považuji za literární vrchol české filmové kritiky), ale spíše nastolení plurality způsobu reflexe filmového díla i kinematografie. K experimentálnímu filmu jsme se však ve škole prakticky nedostali.

Dnes mám ale úplně jiný pocit. V uplynulém semestru jsem na brněnské katedře filmové vědy učila předmět experimentální film, pouštěla jsem studentům staré avantgardní „klasiky“ i nové podivuhodné filmy, s kontextem historickým, technologickým i kritickým, četli jsme texty, které experimentální kinematografii teoretizují nebo analyzují. Na konci předmětu studenti psali práce. Jak jsem byla potěšená, když jsem tyto texty četla. Najednou se ukázalo, že to vůbec není nic zvláštního nebo nepřekonatelného, že studenti nepotřebují naraci anebo srozumitelný dokumentární přístup, aby se vztáhli k filmu, ke kinematografu, ke stylu, k audiovizuální poezii, k technologickému zkoušení nezvyklých postupů, k podivuhodné stavbě. Hledání významů anebo ponor do čisté estetiky anebo zaměření na koncept či technologii – najednou se ukázalo, že to může být zcela „normální“.

Došla jsem tedy k závěru, že vzhledem k reflexi kinematografie by funkční byl opačný postup: od úplných začátků psaní o filmu se věnovat kromě hraného i dokumentu, animovanému a experimentálnímu filmu. Kompetence vztáhnout se k abstraktnímu, zvláštnímu tvaru bez tradičně konstruovaných významů je pak totiž užitečná i při porozumění nekonvenčním podobám hraného či dokumentárního filmu.

Když jsme na jihlavském festivalu křtili knihu Martina Čiháka Ponorná řeka kinematografie, v televizním přenosu jsem (pochvalně) řekla, že Čihák konečně zpracoval tuto část kinematografie, která vždy stála na okraji, a on se v tom přenosu rozhořčeně rozkřičel – to není okraj, toto je střed! Po přečtení prací studentů, kteří už brzo budou formovat kritický diskurz kinematografie, jsem si říkala dvě věci: (1) doufám, že se někdo z nich stane hlavním filmovým kritikem MF Dnes a vnese do „běžného“ uvažování o filmu schopnost dívat se na nekonvenční film, a (2) Martine Čiháku, toto by tě potěšilo, psát o experimentu je najednou opravdu zcela „normální“.





další blogy autora:

Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
První český originální radio podcastAndrea Slováková reflektuje podcastovou novinku Radia Wave, devítidílnou sérii Zhasni!, jež byla představena na festivalu Prix Bohemia Radio jako vůbec první podcast Českého rozhlasu.20.04.2017 - Andrea Slováková
Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicíchDramaturgyně ji.hlavské sekce experimentálních filmů ve svém dalším blogu reflektuje radiodokumenty ze 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, kde zasedla v porotě pro žánr dokumentu.30.03.2017 - Andrea Slováková
i-LaboratoriumJak si mohli festivaloví návštěvníci na letošní Ji.hlavě hrát a poznávat při tom třeba historii Československa prostřednictvím počítače19.11.2015 - Andrea Slováková
Co říkají první větyNapsat opravdu dobrou první větu je umění. Koláž představuje bakalářské a diplomové práce o dokumentární kinematografii prostřednictvím jejich prvních vět06.08.2015 - Andrea Slováková
Mediální remix. Několik postřehů z varšavské konference Media meets literacyJakými různými způsoby je možné učit o médiích? Jak rozumí konceptu mediální gramotnosti odborníci a odbornice napříč Evropou? A jak souvisí mediální gramotnost s aktivním občanstvím?28.05.2015 - Andrea Slováková
S autory v kiněAndrea Slováková se týden po skončení festivalu vrací k nejzajímavějším diskuzím s režiséry, které v Ji.hlavě proběhly po projekcích filmů ze sekce Fascinace06.11.2014 - Andrea Slováková

   poslední blogy:
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka