Experimentální příroda 19. ročníku Ji.hlavy

Americký novinář Daniel Walber přináší svůj pohled na sekci Exprmntl.cz 19. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava
16.06.2016 - Daniel Walber

Poslechnout horizont (A. Kryvenko, 2015)

Film je patrně ze všech uměleckých druhů nejvíce propojený s technologiemi. U jeho vzniku stála mechanická reprodukovatelnost a nové vynálezy sehrály zásadní roli v jeho vývoji během minulého století. Nyní se vliv technologie projevuje na jedné straně úpadkem celuloidu v důsledku vzestupu digitálního záznamu a na straně druhé tím, jak je filmová tvorba povzbuzována celou škálou inovací, od digitálních kamer v iPhonech přes digitální snímání pohybu (motion-capture) až k počítačem vytvářeným obrazům. Film je dnes provázán s technologiemi právě tak úzce, jako tomu bylo vždy v minulosti.

Je pak o to více zarážející, kolik českých experimentálních filmařů, jejichž díla se promítala na 19. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, se zajímá o přírodní svět, a to ať už jako o téma tvorby, nebo jako o výrazový prostředek. I když tito tvůrci vyloženě nestraní ani celuloidu, ani digitálním technologiím, obojí včleňují do přírodního kontextu. Koneckonců je to právě příroda, která spolu s filmem asi jako jediná odráží plynutí času přímo ze své podstaty.

Některé z těchto filmů jsou uměleckým vyjádřením právě této skutečnosti. Michal Kindernay ve svém filmu Heliofilie#7 používá jako hrubého materiálu grafickou reprezentaci výsledků studie o korelaci mezi slunečním svitem a pohybem rostlin. Políčka modré barvy pomalu proplouvají obrazem jako technologicky zpracovaná obloha. Kindernay se pak přesouvá k dynamičtěji působícím tabulkám zachycujícím reakce rostlin, které vzdáleně připomínají zelené závěsy vzdouvající se a ochabující spolu s pohybem slunce. Celkový dojem je hypnotický. Jedná se o umělecké zobrazení času vystavěné v podstatě výlučně z výstupů vědecké analýzy.

Plynutí času je zásadní také pro film Kryštofa Strejce Před zachycením, strašidelné zkoumání rozkladu, které hraničí s vědecko-fantastickým žánrem. Ukazuje houby, jak rostou a pomalu, ale neodvratně umírají. Ono zachycení z názvu snímku přichází v podobě strašidelné lidské postavy, která tiše vstupuje na scénu v polovině filmu. Máme co do činění s experimentálním filmem o monstrech, v němž ovšem není zřejmé, kdo tady vlastně má být za nestvůru, zda člověk, či muchomůrky. Pocitově se snímek nachází někde na pomezí filmů Divoká planeta (La Planète sauvage) René Lalouxe a Matango (Attack of the Mushroom People) Ishira Hondy, ale oproti nim postrádá jednoduché rozuzlení.

Biotop (A. Kudlová, 2015)

Obrazy přírody mohou být také upraveny tak, aby sugerovaly daleko větší jevy než jen prosté kymácení se rostlin či růst hub. Adéla Kudlová používá faunu jako filmovou zbraň ve filmu Biotop, v němž experimentuje s aplikací Google Earth. Snímek začíná jako krátká virtuální procházka po světových městských sídlech. Ovšem vzápětí jsou ulice těchto urbánních prostředí zdupány jeleny. Digitální manipulace jim dovolí vymanit se z proporcí krajiny nadúrovňových drah a třpytících se nových budov. Nakonec se sami stávají předmětem manipulace a obrysy jejich těl nabízí průhledy na obrazy v pozadí. Tento pečlivě nasnímaný virtuální svět se mění v chaos v okamžiku, kdy uhrančivá stvoření začnou užívat technologie, aby si nárokovala zpět prostředí, které kdysi bylo nedotčeným hvozdem. Pokud příroda nedokáže přežít na povrchu zemském, tak pravděpodobně kolonizuje svět digitální.

Vizuální šprýmařství charakterizuje také film Petry Sklenářové Krajina. Ten bere diváky na výlet do vzdálených lesů a hor za pomoci zmenšenin. Matným fotografiím majestátních přírodních scenérií se dostává přidané dávky realismu skromnou simulací živlů. Sirka zastupuje táborový oheň. Dým z horké lázně nacházející se mimo záběr přináší iluzi mlhy. Kouř evokuje sopečné svahy. Autorka předvádí sílu filmového média evokovat přírodu, i když ta je nepokrytě prefabrikovaná.

Svět přírody si cestu do filmu dokáže samozřejmě najít i bez pomoci obrazů pohoří v pozadí či digitálních jelenů. Patrně nejtajemnější dílo z programu festivalu, film Návrat dinosaurů Františka Týmala, užívá chemického leptání celuloidu, aby vytvořil pulzující abstraktní výjevy. A přesto se v těchto světelných kalužích nachází něco organického a zárodečného. Neustále se proměňující zelené a modré tvary nás navracejí do nejranějších údobí života na zemi, k jednobuněčným organismům ekosystému před počátkem samotného času. V některých momentech dokonce tyto abstraktní tvary připomínají šupiny či drápy jakoby předpovídaly nastupující evoluci dinosaurů. Úžasným Týmalovým úspěchem je, že se mu podařilo předvést hemžení života bez jediného obrazu organického materiálu.

Krajina (P. Sklenářová, 2015)

Přesto patrně nejskvělejšího triumfu, který program festivalu nabídl, dosáhla Anna Kryvenko, která nezasadila pohyby přírodního světa do rámce vědeckých zkoumání, ale lidské historie. Film Poslechnout horizont, který vyhrál cenu v kategorii Nejlepší český experimentální dokumentární film, spočívá na předvedení politické změny a násilného střetu ve formě found-footage.

Za pomoci střihových kouzel autorka kombinuje obří manifestace posbírané napříč dvacátým stoletím a aranžuje je jako výraz bázně z jednoho a téhož zatmění slunce. Prostřednictvím techniky překrývání obrazů naznačuje, že mohutné pohyby davů a armád jsou jako horký, nezdolný proud lávy. I tehdy, když se jeho obrazy zaměřují na masovou dopravu a zmechanizované válčení, sdělení filmu zůstává v první řadě přírodní. Raketová salva je přirovnávána k dešti, násilné ničení se stává hrozivou bouřkou. Vřava lidské historie, kolektivní a násilná, zanechává za sebou jen málo života.

A tak je snímek Poslechnout horizont v tom, jak nechává nahlédnout své základní téma prizmatem přírodních procesů, ze zmíněných filmů pravděpodobně tím nejagresivnějším. Ale všechny tím či oním způsobem využívají kypění a logiku přírodního světa k dosažení svých vlastních uměleckých cílů. To je obzvláště fascinující, uvědomíme-li si, že žádný z nich, snad až na Biotop, nenese explicitní environmentalistické poselství. Klimatická změna je patrně tím nejvýznamnějším mezinárodněpolitickým tématem naší doby a stává se stále naléhavějším. A přesto zde máme skupinu českých experimentálních filmů, které sice pojí umělecké využití přírody, přesto v nich není patrná žádná explicitní snaha připojit se k tomuto boji.

Za takových okolností by se jim třeba mohlo podařit naznačit nám něco o budoucím vývoji umění v dvacátém prvním století. Vzrůstající povědomí o otázkách ochrany přírody se nemusí týkat jen politiky či vědy. Stejně tak jako lze prohlásit, že každé umělecké dílo dvacátého století dává smysl nahlížet mřížkou velkých politických ideologií, tak možná umění našeho nového století bude vždy dotčeno naléhavým vědomím osudu přírodního světa. Pokud je na tomto tvrzení něco pravdy a pokud lze zmíněné filmy považovat za vzorek kvality budoucí tvorby, pak se můžeme těšit na fascinující zážitek.


Přeložil Štěpán Kubalík.




   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová