Exprmntl.cz očima amerického novináře

Americký kritik na volné noze Daniel Walber se zaměřil na několik českých experimentálních filmů promítaných na 21. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci Fascinace: Exprmntl.cz.
22.02.2018 - Daniel Walber

Dějová linka (Alžběta Kovandová, 2017)

Žijeme ve světě přímek: ulice, telefonní dráty, elektrická síť a dopravní trasy. Je to všechno vcelku chaotické, ale my se v tom samozřejmě dokážeme naučit najít řád a žít v souladu s ním. Tyto přímky nám určují, jak se dostat do práce, jak spolu komunikovat a možná dokonce i jak přežít. Ale existují i jiné způsoby, jak vnímat strukturu našeho fyzického i společenského prostředí. Několik českých experimentálních filmů promítaných v roce 2017 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava vzalo běžné vnímání útokem a přeťalo náš poklidný vztah s organizovanou realitou. Mírně řečeno, přivozují divákům trochu závrať. Ale jejich souhrnný dopad je ohromný, dokážou proměnit způsob, jakým vnímáme jak realitu, tak dokument.

Pozoruhodný snímek Alžběty Kovandové Dějová linka celkem doslovně rozsekává linie našich životů. Autorka začíná u obrazů komunikace a dopravy, silnic a automobilů. Ty jsou nejdříve jednoduše rozpoznatelné, i když ve filmu vystupují v překvapivých vztazích. Za okamžik se ovšem věci začínají třepit a rozpadat. Loudající se, podivně ustřižené obrazy koní vytvářejí narůstající pocit znepokojení podpořený tajuplným soundtrackem Martina Stýbla. Cesty se brzy začnou ohýbat. Vlak nejede ani napravo, ani nalevo, ale do nezmapované oblasti mimo plátno. Kovandová uzavírá svůj snímek záběrem lidské ruky se zcela normálním uspořádáním prstů. Ale na pozadí předcházejících dvou minut působí tato úplně obyčejná skupinka prstů rozeklaně a nepřirozeně.

Technické řešení, které Kovandová uplatňuje, je zcela její vlastní, ale sklon k rozpojování, rozdrobování a tříštění sdílí s několika dalšími filmaři. Vojtěch Domlátil ve svém snímku Life in Patterns dekonstruuje dlaždice a porcelán za kakofonického klapání nevybíravého soundtracku. Snímek Traffic Zbyška Semelky dokáže přinést šok dokonce na ještě menším prostoru. Jeho vizuální koláž je vytvořena z obrazů řady různých dopravních zácp, které jsou přes sebe převrstveny za účelem dosažení maximální dezorientace. Tvůrci snímku Vilyž zvolili podobně horečnatý přístup, když ve svém díle skládají obraz hradu Švihov z různých samostatných záběrů za zvuku bicích nástrojů. Každý z těchto krátkých experimentů rychle převrací vztah publika s fyzickým prostorem. Syrový materiál skutečnosti je přeměněn.

Vilyž (Klára Míčkočková, Kristina Bártová, Marie Píchová, Petr Kutek, Tomáš Červený, Zbyšek Semelka, 2016)

Někteří režiséři jdou ovšem ještě dále a dosahují ještě vyšších úrovní abstrakce. Snímek Dnes Simony Donovalové zachycuje sluneční svit na 35mm negativ, přičemž film je složen z jednotlivých snímků skoro zastíněného listu. Pomalý rytmus díla a jeho hřejivá atmosféra přibližují zkušenost samotné rostliny. Film Anastasie Serdyuk Vizitka je zase taktilním autoportrétem zachyceným v kameni. Kámen putuje po prostoru minimálních rozměrů následován kaskádou podobných tvarů. Oba tyto snímky vytvářejí uzavřené, metaforické prostory z bric-à-brac objektů fyzického světa.

Stejně tak zajímavé jako tato pokřivení přírodního prostředí jsou filmy, které filtrují svět médiem animace. Snímek Unknown Jakuba Korselta se věnuje stejnému námětu jako Semelkův film – veřejné dopravě. Ale Korseltova metoda je v podstatě naprostým protikladem té Semelkovy, neboť vymazává detaily namísto toho, aby je zmnožoval. Metro se v jeho podání stává skoro beztvarým, stejně tak jako tváře cestujících. Tyto abstraktní prostory vyvolávají neurčitý pocit ohrožení, byť ten nikdy nedosáhne působivosti, jakou vykazují animované noční můry ve snímku Život snů. Náročné a fascinující dílo Evgeniye Opalko nabízí pohled do pokřivené snové scenérie doprovázený znepokojivým slovním komentářem. „Poznání je sebevražda,“ dozvídáme se, „chraň svůj spánek.“ Červené čmáranice a bílé ruce probleskují plochou plátna a upadají do neúprosné mnohoznačnosti podvědomí.

Připouštím, že extrémnější povaha poznámek nabízených snímkem Život snů představuje odklon od nálady ostatních filmů. Ale jeho výhrady vůči běžnému poznání poskytují užitečný kontext, díky němuž můžeme přemýšlet o experimentální dokumentární tvorbě. Všichni uvedení tvůrci vzali obrazy skutečnosti, tedy to, co pokládáme za „nefikční“, a pokřivili je umělecky fascinujícím způsobem. Přerušují a proměňují naše vnímání obrazu a pravdy často jen na ploše pouhých několika vteřin. Ale výsledné odhalení, že žádné dokumentární dílo není objektivně „pravdivé“ a že každý střih nese význam, lze vztáhnout na daleko rozsáhlejší díla.

Ostatní snímky v programu sekce Exprmntl.cz nejsou pochopitelně o mnoho delší než ty již zmíněné. Ale mnoho z nich vyřezává ze svého vlastního nefikčního materiálu podstatná, krásná, a dokonce politická pozorování. Film Transformace/Výpary/Melanosis Michala Kindernaye nabízí velmi jasný úhel pohledu, i když jeho záběry jsou o poznání méně zřetelné. Snímek je ztemnělým portrétem řeky tekoucí podél industriálního komplexu. Kindernay začíná na samotné vodní hladině, kdy vrací vodní brázdu za lodí, která do hladiny vyřezává velkou tlustou čáru vodní tříště. Ve zvukovém doprovodu je slyšet praskání, a jak záběry postupně nabízejí stále rozsáhlejší obrázek pozměněné krajiny, začínají se objevovat i deformace obrazu. Jako by melanosis (zčernání) z názvu snímku byla uvalena na zemi samotnou, když lepkavé náznaky znečištění naplňují závěrečné okamžiky tohoto elegického krátkého filmu.

Transformace / Výpary / Melanosis (Michal Kindernay, 2017)

Snímek Franze Milece s názvem Loathing… sleduje obdobný rejstřík otázek, přestože se odehrává uvnitř továrny. Vlastně nezdá se, že by se odehrával uvnitř jakéhokoli konkrétního industriálního prostoru, ale spíše v jakémsi ideálním prostoru jakékoli-továrny-vůbec. Většina ze záběrů, z nichž se celek skládá, připomíná videa dokumentující pozorování UFO – jde o lehce zamlžené obrazy jinak rozpoznatelného prostředí. Hypnotická, minimalistická hudba pomalu navozuje pocit napětí. To, co nejdříve vypadalo jako optimistická ukázka průmyslového rozvoje, se záhy proměňuje v hrozbu katastrofy. Osudová nehoda se nejasně rýsuje těsně za hranicí našeho pohledu. Anebo ještě hůře – jde o sabotáž. Obrazy samy o sobě to přímo nepotvrzují, ale způsob, jakým jsou zkomponovány v jeden celek, navozuje nepopiratelný a nepolevující pocit úzkosti.

Úzkost je také tématem filmu Elišky Cílkové s názvem Dare Nativitatis, i když v případě tohoto snímku se jedná o osobnější a intimnější projekt. Jeho tématem je narození dítěte a očekávání, které mu předchází. Snímek je vystavěn na půdorysu plánů a obav několika odlišných hlasů. Film začíná tvrzením, že porod vyvolává „změněný stav vědomí“, že narušuje obvyklé vnímání reality. Zbytek filmu je věnován kladení různých otázek, jeho náplň tvoří jemně rámované a zručně utkané předivo okamžiků údivu a obav. Závěrečné vyblednutí obrazu nás zanechává s přesvědčením, že jedinou univerzální pravdou je rozmanitost a variabilita zkušenosti.

Experimentální nefikční díla mají samozřejmě také schopnost zachycovat jedinečnost zkušenosti jedince. To je případ snímku Lucie Navrátilové s názvem Konzerva, patrně nejlepšího snímku celé letošní sklizně. Její studie tradičního kostýmu a lidových slavností z oblasti Hané je vším jiným než tradiční výpovědí. Taktilní zvukový doprovod a odvážný střih nabízejí koláž kolektivního dědictví, které se zdá být zcela při životě a obdobně jako film stále přežívá i v 21. století. Dílo okouzluje animací papírové loutky a lekcí o chlebíčku s králičím jazykem. Zároveň je to ale snímek střízlivý, zajímající se o ohrožení mizející tradice. Způsob, jakým Navrátilová používá Deník Anny Frankové, je zároveň podivný i fascinující. Jedná se patrně o výraz uvědomění si skutečnosti, že žádná evropská tradice nemůže s čistým svědomím pokračovat dále, aniž by zohlednila trhliny, které přineslo 20. století.

Tento snímek je zároveň i věcným konstatováním o své vlastní hybriditě, o kombinování všeho od záběrů samotné slavnosti a dokumentárních rozhovorů až po animované úseky a hrané, lehce komické medailonky. Jde o film vytvořený s porozuměním povaze celého žánru, s pochopením skutečnosti, že nefikční filmová tvorba je uměleckou formou propojování a aranžování, nápadů živených juxtapozicí. To se jasněji připomene vždy po zážitku z obzvláště dobře sestavené přehlídky experimentálních krátkých filmů, a to především tehdy, když je z takových snímků cítit sebevědomí, jaké jsem zažil u této várky děl.


Přeložil Štěpán Kubalík.




   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová