Homo Cynismus

Jan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.
05.04.2018 - Jan Gogola ml.

Republika Jágr

„Pane ministře, dneska už víme, koho budeme volit.“ „Né, mě přece volíte za koblihu, ne?“ V salvách bujarého smíchu pronesl první větu jeden z návštěvníků veletrhu zemědělské techniky a tu druhou tehdejší ministr financí Andrej Babiš, který hlouček kolemstojících pozval na panáka. Jedná se o situaci z filmu Ondřeje Šálka Republika Jágr, v němž Babiš poznamenává: „Tak Jaromír Jágr byl vždy pravičák a myslím si, že uznává ty hodnoty, že člověk to musí uchopit do rukou, že je to v jeho silách se sám vypracovat, že to není stát, který by se měl o nás starat. Že bychom měli být samostatní. On se spoléhá sám na sebe a tak by to mělo být i v životě, že lidi by se měli spoléhat sami na sebe…“ Tyto věty Babiš pronesl jako člen vládní koalice s KDU-ČSL a ČSSD, s níž dnes jedná o nové společné vládě, a to s tichou respektive hlasitou podporou komunistů neboli stran, jejichž program je založený na roli státu a pro které, alespoň ideově vzato, by mělo být velkopodnikatelské hnutí principiálním politickým protivníkem. 

Jedná se přitom o komunistickou stranu, která na konci roku 1989 vyloučila ze svého středu Milouše Jakeše. Ten se ve filmu Milda svěřuje s tím, že to nejhorší, co se může člověku stát, je vyloučení ze strany, jejímž generálním tajemníkem ještě pár dnů předtím byl. Z tohoto traumatu se vyznává nedlouho poté, co v obýváku svého útulně zařízeného bytu křičel na polemizujícího režiséra Pavla Křemena, že s ním hovoří podobně jako prokurátor vyslýchající Miladu Horákovou. Když se v jiné pasáži filmu disident František „Čuňas“ Stárek na úvod hospodského setkání představí jako člověk, který seděl ve vězení, když Jakeš seděl na ÚV KSČ, tak mu Jakeš letargicky odpoví, že tak jde život. Ten jeho šel i tak, že čerstvě založenou rodinu opustil kvůli studiu v Moskvě: „Tak tři roky byly zase pryč, toho rodinného života.“ Anebo tak, že za celá desetiletí strávená na ústředním výboru nezažil podle svých slov ani jedno přátelství.  

„Subjekty inštinktívne kolaborujú s niečím, čo ich ničí a robí bezvýznamnými. Trénujú neľudské perspektívy; utiekajú sa k chladu a veľkosti. Ich súhlas je adresovaný všetkému, čím ‚sami‘ nie sú, ale čo pomáha zatvrdnutému ja zabudnúť sa vo veľkom celku,“ píše v knize Kritika cynického rozumu (česky dosud nevyšla) německý filozof Peter Sloterdijk a charakterizuje tak i životní situovanost Jakeše zatvrzeného v celku velké ideje natolik, že ani s třicetiletým odstupem není schopný vnímat odlišnou zkušenost člověka sedícího vedle něj u piva.

Jakkoliv se ovšem Jakeše podařilo jeho soudruhům vyloučit ze strany se záměrem, že spolu s ním vyloučí i svůj podíl na vedení minulého režimu, tak z našich dějin jeho ani jeho éru vyloučit nelze. Jednohlasné ano při volbě předsedy ANO či třeba společné ano tohoto hnutí se soudruhy z komunistické strany v průběhu volby předsedy sněmovní komise pro kontrolu GIBS jsou přitom akorát zviditelněním kontinuity politického cynismu, který je stále v pohotovosti, akorát v uniformě jiného pluku: „Peniazom je všetko jedno. Ide o médium, v ktorom sa prakticky uskutočňuje stotožnovanie rozličného. Má jedinečnú silu uvadzať rozličné na společného menovateľa.“ KSČ jako společný jmenovatel různého je dnes nahrazena společným jmenovatelem v podobě ANOligarchie, funkcionáře stranického vystřídal funkcionář marketingu a cynismus Národní fronty se převtělil do cynismu Národní firmy.

Milda

Jestliže Jakeš uzavírá film tvrzením, že svět má vypadat tak, jak je popsaný v Manifestu komunistické strany, tak manuálem naší doby je Manifest strany firemní, která je vůdčí silou na cestě k materializovanému horizontu, a to snad za jakoukoliv cenu, což je právě ta situace, kdy je penězům neboli jejich vlastníkům všechno jedno. A není k tomu třeba ani pobytu cizích vojsk, tentokrát si jako okupanti sebe samotných vystačíme sami. Až s dychtivou dobrovolností se vzdáváme limitů týkajících se například střetu zájmů, trestního stíhání či evidence ve svazcích StB. Možná že motivací k volbě i takto kvalifikovaného premianta republiky je zahalení našich vlastních vin a prohřešků anebo těch, k nimž se teprve chystáme.

V každém případě se jako homo cynismus chováme jako celek, protože podoba nejen zde zmiňovaných hlav státu vyrůstá z těla společnosti. A mocní naakumulují jen tolik moci, kolik je jim umožněno. A to rovněž jednáním předcházejících i neomafiánských politických garnitur, ale i těch seriózních, které v povznášejícím kosmopolitním diskurzu nechaly například kategorii národa štítivě ležet jako sprostotu na ulici, aby tak nahrály těm, kdo se ji rozhodli sprostým způsobem uchopit. 

Odstupu ostatně nakonec podléhá i samotný Sloterdijk, jehož analýza sociálně-politického cynismu jakýmsi zen-cynismem až bezradně končí: „Čo sa dá ešte dodat? … V šťastných okamihoch, keď sa všetko darí, takže sa aj ten najenergickejší čin rozpúšťa v nečinnosti a my sme spontánne unášaní rytmom života, sa jako euforická jasnosť alebo pokojne v sebe odpočívajúca vážnosť náhle prihlási odvaha. Prebúdza v nás pritomnosť.“ Splývání s vesmírem je nepochybně podstatný předpoklad celostního vnímání, akorát si pak pro samotnou kontemplaci nemusíme všimnout třeba toho, jak kolem nás profrčí lid obrážející volební autobus Zemák s konečnou na Hradě, kde z něho bývalý prognostik v roli Mildy Tuzemáka vystoupí. Na Hradčanech pak ve snaze potupit premiéra mává hůlkou jako čakanem na návsi, aby tak akorát poukázal na mentální rozměr svůj a českého kontextu, který si ho dvakrát po sobě zvolil. „Cynik napadá vonkajší svet, pokúšajúc sa zbaviť ‚vnútorného konfliktu‘. … ;zlosť druhých ho zabáva. … ;vie si vychutnať vlastnú exhibicionisticků tendenciu; cynizmus je metódou dištancovania; narcistickú slasť vyvoláva obdiv vlastných duchaplných výrokov; napokon, vtipy sú vtipné samy o sebe.“ A o něco dále Sloterdijk dodává: „Individuálnu psychiku třeba odvodzovať od kultúry aspoň v takej miere, jako kultúru od psychiky.“

„Jako pro ten bulvár, když to řeknu zjednodušeně, to, že on je věřící, není nic moc zajímavýho… Prostě Jarda je věřící, hm. Jsme tady národ ateistů, takže se řekne hm a přejde se to, protože nás to nezajímá,“ poznamenává ve filmu Republika Jágr fotograf bulvárních novin v autě, v němž u Jágrova domu čeká hodiny na to, až Jarda vyjde ven, aby se ho mohl cvaknutím spouště potajmu zmocnit. Cvak. Dnes Jágr nehraje kvůli nedávnému zranění. A my jsme nejen bez víry, ale také bez důvěry. Právě takto emblematickou máme vládu. Vládne nedůvěra.  

Majitel stánku z úvodu dnešního blogogo vyzývá s Babišem postávající, ať pijí do dna, protože s místopředsedou vlády se nepije každý den. Jestli tam ještě nejsme, tak jakoupak asi bude mít to dno podobu…?


Autor je režisér, dramaturg a pedagog.





další blogy autora:

Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová