Hrát, nebo být

Několik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem
03.08.2017 - Ivan David

Svět podle Daliborka

Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci;
mají své příchody a odchody;
za život každý hraje mnoho rolí (…).

(W. Shakespeare: Jak se vám líbí, překlad M. Hilský)

V souvislosti s nedávným uvedením filmu Svět podle Daliborka (V. Klusák, 2017) do distribuce se opět oživila nekonečná diskuze o tom, kde začínají a končí hranice dokumentárního filmu. Spor se v daném případě točí konkrétně okolo faktu, že režisér a producent filmu v jedné osobě Vít Klusák trvá na označování filmu za dokumentární, což zdůvodňuje mimo jiné takto (v rozhovoru pro DVTV z 11. 7. 2017): „Já si pořád myslím, že to je dokument, protože ty postavy jsou autentické a všechny ty scény jsme podřídili tomu, co jsme tam na vlastní oči viděli a zažili.“

Mnozí kritici i další diváci (a dokonce údajně i hlavní protagonista snímku) naproti tomu upírají danému filmu dokumentární kvalitu a tvrdí, že je jednoduše hraný, například s tímto odůvodněním (komentář uživatele s přezdívkou Radek99 z 11. 7. 2017 na serveru ČSFD): „Pořizovat záběry ze Štědrého dne ne 24. prosince, nýbrž třeba 22. 12., tzn. inscenovat něco, co nebylo, jen to tak pravděpodobně mohlo být, už nemá s dokumentární tvorbou moc společného... (…) Přítomnost televizní kamery chtě nechtě mění chování lidí, lidé exhibují, nebo se naopak autocenzurují, chovají se jinak než v soukromí, a když je tedy tvůrci nechají ,přehrávat zaznamenané situace‘, nemá to s realitou už moc společného, vzniká opravdu hraný film, činoherní kus, byť by měl tisíckrát reálné základy.“

V tomto textu se nebudu zabývat tím, který z obou názorů je více opodstatněný – už proto, že tuto diskuzi považuji do značné míry za umělou. Vše totiž závisí čistě na tom, jak si pojem „dokumentární film“ pro sebe každý z diskutujících subjektivně (a převážně intuitivně) apriorně nadefinuje. Žádná závazná jednotná definice dokumentárního a hraného filmu (díkybohu) neexistuje – a než se na této skutečnosti něco změní, postrádá podle mého soudu celkem smysl přít se o tom, která z nepřeberného množství nabízejících se (a nabízených) definic je ta jediná správná. Tedy: Považuje-li někdo za dokumenty inscenované etnografické filmy klasika žánru Roberta Flahertyho – počínaje Nanukem, člověkem primitivním (R. Flaherty, USA/Francie 1922) – není důvod, aby za ně nepovažoval i filmy Víta Klusáka. A naopak.

Namísto naznačeného sporu se proto zaměřím na následující otázku: Jaké právní důsledky má vůbec to, pokud někdo ve filmu ne/hraje?

Předně: Herecký výkon řadí český autorský zákon do širšího komplexu uměleckých výkonů (§ 67 AutZ). Umělecký výkon je jím přitom definován jako výkon „osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. Za umělecký výkon se považuje též výkon artisty, aniž jím provádí umělecké dílo.“ Z uvedeného pojetí je zřejmé, že za herce považuje zákon – s výjimkou artistů – pouze takové osoby, které interpretují umělecká autorská díla, případně (i jakákoliv jiná) díla folklórní. Nepodstatné přitom v tomto ohledu je, zda autorem interpretovaného autorského díla (kterým bude v případě filmu typicky scénář) je sám herec, anebo třetí osoba; nepodstatné rovněž je, zda se jedná o herce z povolání, nebo o herce neprofesionálního (tzv. naturščika), popř. zda se jedná – posuzováno určitými estetickými hledisky – o herce špatného, nebo dobrého; nepodstatné je konečně i to, zda se herci dostává nějakého režijního vedení, nebo zda se režíruje takříkajíc sám. Jednoduše řečeno: Jakmile někdo předvádí nebo jinak provádí jakékoliv umělecké dílo – ať už je to Marlon Brando, nebo proletářský neonacista z Prostějova – získává automaticky ze zákona k tomuto svému výkonu specifickou sadu osobnostních i majetkových práv, která musejí být případným uživatelem výkonu licenčně vypořádána. Pokud je někdo naopak ve filmu pouze observačně snímán při běžných „neuměleckých“ úkonech svého každodenního života – pak se o herce nejedná; u takového člověka je zapotřebí získat pouze souhlas s pořízením záznamu jeho osoby z hlediska všeobecné ochrany osobnosti (a v některých případech ani to ne).

Dále se nabízí otázka – často kladená i v souvislosti se Světem podle Daliborka – zda mohou mít nějaké právní důsledky jednání realizovaná člověkem vystupujícím ve filmu. Tato otázka má (vedle autorskoprávní stránky, kterou jsem naznačil výše) rovinu především občanskoprávní a trestněprávní.

Z hlediska první naznačené roviny je klíčová následující věta obsažená v ust. § 552 občanského zákoníku: „O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.“ To znamená, že pokud někdo nemá v úmyslu vyvolat svým jednáním jakékoliv právní následky – a z okolností, za kterých jedná, je tato skutečnost jasně patrná i třetím osobám – pak takové právní následky v zásadě nenastanou. Typickým příkladem může být právě situace filmového herce, který v souladu se scénářem evidentně pouze hraje, že (jím reprezentovaná postava) někomu prodává svůj dům: na základě takového filmového natáčení nepochybně nedojde k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu – byť by třeba někdo na pozdějším plakátu avizoval, že vše bylo provedeno „na základě skutečných událostí“. Pokud naopak film zachycuje nezávisle na natáčení filmu probíhající obchodní transakce skutečného realitního makléře, k prodeji předmětných nemovitostí dojde, a to bez ohledu na to, že daný realitní makléř shodou okolností současně účinkoval ve filmu.

S trestněprávní rovinou je to podobné. V ust. § 13 odst. 2 trestního zákoníku se konkrétně dočteme následující: „K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“ To znamená, že žádný lidský čin nemůže být stíhán jako trestný, chybí-li na straně pachatele zavinění. Ve většině případů (včetně postihování tzv. hate speech) pak požaduje zákon po orgánech činných v trestním řízení prokázání vyšší formy zavinění, totiž úmyslu pachatele způsobit odpovídající škodlivý následek (např. úmysl skutečně vzbudit svým slovním projevem nenávist vůči rasově vymezené skupině obyvatel). To má pak opět takový praktický důsledek, že pokud například někdo ve filmu hraje J. V. Stalina a v intencích své role hlásá třídní nenávist, nemůže být v zásadě za takové své jednání trestně postižen. (Slova „v zásadě“ jsou ovšem na místě. Lze si jistě představit i takové případy, kde herec cílevědomě přispívá svým výkonem k právně nepřijatelnému, např. antisemitskému vyznění filmu.) Pokud však filmový záznam věrně zachycuje osobu, která – v prokazatelném úmyslu způsobit trestním zákoníkem předvídaný škodlivý následek nezávisle na  existenci filmu  – dejme tomu popírá existenci objektivně doloženého genocidního chování někdejších sovětských bolševiků vůči některým skupinám ukrajinského a polského obyvatelstva, pak taková osoba bude za své jednání trestně postižitelná. (Samostatnou otázkou je pak trestněprávní odpovědnost dalších osob podílejících se na vzniku dokumentárního či hraného filmu – včetně jeho producenta, režiséra či scenáristy. Takové osoby mohou být dle okolností shledány odpovědnými například tzv. účastenstvím na trestné činnosti účinkujícího, popř. mohou spáchat trestný čin i zcela samostatně, nezávisle na účinkujícím.)

Problém samozřejmě je, že stejně jako ve skutečném životě je i ve filmu hranice mezi „autentickým bytím“ a „hraním rolí“ velmi rozostřená a nejasná. To nejostřeji vynikne zejména u filmů koncipovaných svými tvůrci jako dokumentární – a to nikoliv kvůli nejasné definici vlastního pojmu „dokumentární film“, ale v důsledku toho, že je málokdy úplně zřejmé, kdy se účinkující v dokumentárním filmu „chová přirozeně“ (tak jak by se v zásadě choval, i kdyby ve filmu neúčinkoval) a kdy už se jedná o určitou záměrnou (uměleckou) stylizaci sebe sama. Tento fakt je přitom obvykle obtížně rozpoznatelný nejenom pro diváky filmů, ale nezřídka i pro účinkujícího samého: Je-li si vědom toho, že je natáčen na kameru, uzpůsobuje tomu totiž takřka nevyhnutelně své chování, včetně slovních projevů a jejich vyznění (jak si správně povšiml i výše citovaný uživatel ČSFD).

Dojde-li k právnímu sporu, záleží pak nakonec na schopnostech osoby, na níž v tom kterém případě spočívá důkazní břemeno (v trestních věcech jde o státního zástupce, v občanskoprávních věcech v zásadě o žalobce), prokázat, zda se v dané situaci jednalo o vážně míněné bytí, nebo „pouze“ o hraní.





další blogy autora:

Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David
Ztrácí se báseň ve filmovém překladu?Ivan David, filmový právník, rozebírá jeden z nejživějších a nejzajímavějších rozsudků tohoto roku v oblasti autorského práva filmového13.10.2016 - Ivan David

   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová