Hrát, nebo být

Několik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem
03.08.2017 - Ivan David

Svět podle Daliborka

Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci;
mají své příchody a odchody;
za život každý hraje mnoho rolí (…).

(W. Shakespeare: Jak se vám líbí, překlad M. Hilský)

V souvislosti s nedávným uvedením filmu Svět podle Daliborka (V. Klusák, 2017) do distribuce se opět oživila nekonečná diskuze o tom, kde začínají a končí hranice dokumentárního filmu. Spor se v daném případě točí konkrétně okolo faktu, že režisér a producent filmu v jedné osobě Vít Klusák trvá na označování filmu za dokumentární, což zdůvodňuje mimo jiné takto (v rozhovoru pro DVTV z 11. 7. 2017): „Já si pořád myslím, že to je dokument, protože ty postavy jsou autentické a všechny ty scény jsme podřídili tomu, co jsme tam na vlastní oči viděli a zažili.“

Mnozí kritici i další diváci (a dokonce údajně i hlavní protagonista snímku) naproti tomu upírají danému filmu dokumentární kvalitu a tvrdí, že je jednoduše hraný, například s tímto odůvodněním (komentář uživatele s přezdívkou Radek99 z 11. 7. 2017 na serveru ČSFD): „Pořizovat záběry ze Štědrého dne ne 24. prosince, nýbrž třeba 22. 12., tzn. inscenovat něco, co nebylo, jen to tak pravděpodobně mohlo být, už nemá s dokumentární tvorbou moc společného... (…) Přítomnost televizní kamery chtě nechtě mění chování lidí, lidé exhibují, nebo se naopak autocenzurují, chovají se jinak než v soukromí, a když je tedy tvůrci nechají ,přehrávat zaznamenané situace‘, nemá to s realitou už moc společného, vzniká opravdu hraný film, činoherní kus, byť by měl tisíckrát reálné základy.“

V tomto textu se nebudu zabývat tím, který z obou názorů je více opodstatněný – už proto, že tuto diskuzi považuji do značné míry za umělou. Vše totiž závisí čistě na tom, jak si pojem „dokumentární film“ pro sebe každý z diskutujících subjektivně (a převážně intuitivně) apriorně nadefinuje. Žádná závazná jednotná definice dokumentárního a hraného filmu (díkybohu) neexistuje – a než se na této skutečnosti něco změní, postrádá podle mého soudu celkem smysl přít se o tom, která z nepřeberného množství nabízejících se (a nabízených) definic je ta jediná správná. Tedy: Považuje-li někdo za dokumenty inscenované etnografické filmy klasika žánru Roberta Flahertyho – počínaje Nanukem, člověkem primitivním (R. Flaherty, USA/Francie 1922) – není důvod, aby za ně nepovažoval i filmy Víta Klusáka. A naopak.

Namísto naznačeného sporu se proto zaměřím na následující otázku: Jaké právní důsledky má vůbec to, pokud někdo ve filmu ne/hraje?

Předně: Herecký výkon řadí český autorský zákon do širšího komplexu uměleckých výkonů (§ 67 AutZ). Umělecký výkon je jím přitom definován jako výkon „osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. Za umělecký výkon se považuje též výkon artisty, aniž jím provádí umělecké dílo.“ Z uvedeného pojetí je zřejmé, že za herce považuje zákon – s výjimkou artistů – pouze takové osoby, které interpretují umělecká autorská díla, případně (i jakákoliv jiná) díla folklórní. Nepodstatné přitom v tomto ohledu je, zda autorem interpretovaného autorského díla (kterým bude v případě filmu typicky scénář) je sám herec, anebo třetí osoba; nepodstatné rovněž je, zda se jedná o herce z povolání, nebo o herce neprofesionálního (tzv. naturščika), popř. zda se jedná – posuzováno určitými estetickými hledisky – o herce špatného, nebo dobrého; nepodstatné je konečně i to, zda se herci dostává nějakého režijního vedení, nebo zda se režíruje takříkajíc sám. Jednoduše řečeno: Jakmile někdo předvádí nebo jinak provádí jakékoliv umělecké dílo – ať už je to Marlon Brando, nebo proletářský neonacista z Prostějova – získává automaticky ze zákona k tomuto svému výkonu specifickou sadu osobnostních i majetkových práv, která musejí být případným uživatelem výkonu licenčně vypořádána. Pokud je někdo naopak ve filmu pouze observačně snímán při běžných „neuměleckých“ úkonech svého každodenního života – pak se o herce nejedná; u takového člověka je zapotřebí získat pouze souhlas s pořízením záznamu jeho osoby z hlediska všeobecné ochrany osobnosti (a v některých případech ani to ne).

Dále se nabízí otázka – často kladená i v souvislosti se Světem podle Daliborka – zda mohou mít nějaké právní důsledky jednání realizovaná člověkem vystupujícím ve filmu. Tato otázka má (vedle autorskoprávní stránky, kterou jsem naznačil výše) rovinu především občanskoprávní a trestněprávní.

Z hlediska první naznačené roviny je klíčová následující věta obsažená v ust. § 552 občanského zákoníku: „O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.“ To znamená, že pokud někdo nemá v úmyslu vyvolat svým jednáním jakékoliv právní následky – a z okolností, za kterých jedná, je tato skutečnost jasně patrná i třetím osobám – pak takové právní následky v zásadě nenastanou. Typickým příkladem může být právě situace filmového herce, který v souladu se scénářem evidentně pouze hraje, že (jím reprezentovaná postava) někomu prodává svůj dům: na základě takového filmového natáčení nepochybně nedojde k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu – byť by třeba někdo na pozdějším plakátu avizoval, že vše bylo provedeno „na základě skutečných událostí“. Pokud naopak film zachycuje nezávisle na natáčení filmu probíhající obchodní transakce skutečného realitního makléře, k prodeji předmětných nemovitostí dojde, a to bez ohledu na to, že daný realitní makléř shodou okolností současně účinkoval ve filmu.

S trestněprávní rovinou je to podobné. V ust. § 13 odst. 2 trestního zákoníku se konkrétně dočteme následující: „K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“ To znamená, že žádný lidský čin nemůže být stíhán jako trestný, chybí-li na straně pachatele zavinění. Ve většině případů (včetně postihování tzv. hate speech) pak požaduje zákon po orgánech činných v trestním řízení prokázání vyšší formy zavinění, totiž úmyslu pachatele způsobit odpovídající škodlivý následek (např. úmysl skutečně vzbudit svým slovním projevem nenávist vůči rasově vymezené skupině obyvatel). To má pak opět takový praktický důsledek, že pokud například někdo ve filmu hraje J. V. Stalina a v intencích své role hlásá třídní nenávist, nemůže být v zásadě za takové své jednání trestně postižen. (Slova „v zásadě“ jsou ovšem na místě. Lze si jistě představit i takové případy, kde herec cílevědomě přispívá svým výkonem k právně nepřijatelnému, např. antisemitskému vyznění filmu.) Pokud však filmový záznam věrně zachycuje osobu, která – v prokazatelném úmyslu způsobit trestním zákoníkem předvídaný škodlivý následek nezávisle na  existenci filmu  – dejme tomu popírá existenci objektivně doloženého genocidního chování někdejších sovětských bolševiků vůči některým skupinám ukrajinského a polského obyvatelstva, pak taková osoba bude za své jednání trestně postižitelná. (Samostatnou otázkou je pak trestněprávní odpovědnost dalších osob podílejících se na vzniku dokumentárního či hraného filmu – včetně jeho producenta, režiséra či scenáristy. Takové osoby mohou být dle okolností shledány odpovědnými například tzv. účastenstvím na trestné činnosti účinkujícího, popř. mohou spáchat trestný čin i zcela samostatně, nezávisle na účinkujícím.)

Problém samozřejmě je, že stejně jako ve skutečném životě je i ve filmu hranice mezi „autentickým bytím“ a „hraním rolí“ velmi rozostřená a nejasná. To nejostřeji vynikne zejména u filmů koncipovaných svými tvůrci jako dokumentární – a to nikoliv kvůli nejasné definici vlastního pojmu „dokumentární film“, ale v důsledku toho, že je málokdy úplně zřejmé, kdy se účinkující v dokumentárním filmu „chová přirozeně“ (tak jak by se v zásadě choval, i kdyby ve filmu neúčinkoval) a kdy už se jedná o určitou záměrnou (uměleckou) stylizaci sebe sama. Tento fakt je přitom obvykle obtížně rozpoznatelný nejenom pro diváky filmů, ale nezřídka i pro účinkujícího samého: Je-li si vědom toho, že je natáčen na kameru, uzpůsobuje tomu totiž takřka nevyhnutelně své chování, včetně slovních projevů a jejich vyznění (jak si správně povšiml i výše citovaný uživatel ČSFD).

Dojde-li k právnímu sporu, záleží pak nakonec na schopnostech osoby, na níž v tom kterém případě spočívá důkazní břemeno (v trestních věcech jde o státního zástupce, v občanskoprávních věcech v zásadě o žalobce), prokázat, zda se v dané situaci jednalo o vážně míněné bytí, nebo „pouze“ o hraní.





další blogy autora:

Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Otázka života a fikcePrávník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.01.03.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David
Ztrácí se báseň ve filmovém překladu?Ivan David, filmový právník, rozebírá jeden z nejživějších a nejzajímavějších rozsudků tohoto roku v oblasti autorského práva filmového13.10.2016 - Ivan David

   poslední blogy:
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová