Hry, imigranti a mimozemšťané

Ač to nemusí být na první pohled zřejmé, počítačové hry už od 70. let určitým způsobem reflektují problematiku migrace.
15.10.2015 - Helena Bendová

Ze hry Illegal Immigration 2: Green Card Love

Co nám počítačové hry říkají o imigraci? Staví se spíš na stranu příznivců, nebo odpůrců imigrace? Aktuální imigrantská vlna do Evropy, až na několik málo výjimek (jako je Syrian Journey od BBC), není v hrách, pokud vím, reflektována, koneckonců tvorba počítačových her je většinou déletrvající záležitostí. Téma uprchlíků a imigrace nicméně do her pronikalo už v dřívějších letech.

Našla jsem celkem 25 počítačových her zrcadlících explicitně fenomén uprchlictví a imigrace. Naprostá většina z nich je zaměřena humanisticky a liberálně: snaží se probouzet empatii s uprchlíky, rozšiřovat povědomí o skutečných příčinách a dopadech fenoménu imigrace, případně kritizují xenofobní předsudky, porušování lidských práv v detenčních centrech a přehnaně byrokratický úřednický systém, který se snaží odrazovat a někdy až šikanovat lidi, kteří by přitom často potřebovali spíše pomoc. Rozdělit by se daly do čtyř skupin. První z nich jsou hry naučné, zaměřené převážně na děti. Například Immigration Nation (2010) od Filament Games je jednoduchá hra, v níž nám mluvící Socha svobody a malá dobrá víla pomáhají pochopit, kdo a proč může v současnosti imigrovat do USA a kdo ne. Jinými příklady jsou historické edukativní hry zobrazující lehce heroizujícím způsobem imigraci do USA z Evropy na konci 19. a začátku 20. století jako zásadní proces spoluutvářející americký národ, viz Tenement Musem nebo 4. díl hry Mission US, nazvaný City of Immigrants.

Druhá skupina her se snaží probouzet v hráčích empatii a pochopení vůči migrantům. Na vlastní kůži si zde můžeme vyzkoušet, jaké to je prchat téměř bez ničeho do neznáma, jaká všemožná nebezpečí na uprchlíky při jejich cestě čekají, jakým zásadním volbám a stresu jsou vystaveni. Některé se soustředí na přiblížení útrap, které migranti zažívají už ve svých domovských zemích, a vyjevují tak důvody, proč prchají a jak je náročné a strastiplné dostat se až do Evropy nebo Spojených států (viz například mobilní hra vytvořená komisí pro uprchlíky OSN My Life as a Refugee [2012], výše zmiňovaná Syrian Journey nebo Cloud Chasers: Journey of Hope, o otci, který prchá s malou dcerou přes poušť, která bude zpřístupněna od 15. 10. 2015 taktéž na mobilních platformách). Další se pak zaměřují na problémy, které je čekají v cílových destinacích – od potíží získat vízum až po rasistické urážky a zneužívání v rámci zaměstnání načerno. Kupříkladu adventura Illegal Immigration 2: Green Card Love (2015), kterou vytvořil imigrant na základě vlastních zkušeností, je sice z herního hlediska až příliš lineární a neumožňuje hráči činit mnoho zásadních rozhodnutí, nicméně vcelku vtipně sarkasticky glosuje různé formy ponižování a xenofobie, kterým čelí hrdina hry, mexický ilegální imigrant v USA.

Třetí skupina her kriticky nahlíží na celkový úřednický, legislativní a institucionální systém, jehož obětí se leckdy uprchlíci stávají. Homeland Guantanamo (2008) je dokumentární hra založená (ostatně podobně jako mnohé výše už zmíněné) přímo na rozhovorech s uprchlíky a na novinářském investigativním výzkumu. Skrze hru, v níž zaujímáme sami roli novináře, který vede rozhovory (prezentované formou videí) s mnoha reálnými lidmi zadrženými v detenčních centrech, se její tvůrci snaží upozornit na porušování lidských práv, jemuž v roce jejího vzniku bylo vystaveno téměř 300 000 lidí zavřených v USA v centrech pro imigranty. Velmi oceňovaná hra Papers, please (2013) vytvořená Lucasem Popem je sice zasazená do fikčního světa totalitního státu Arstotzka, mechanismy, které odkrývá, nicméně působí velmi reálně: hráč je tu v roli imigračního úředníka, který čelí obtížným morálním volbám, rozpolcen mezi touhou plnit správně všechna úřední nařízení a povinnosti (a uživit v důsledku svou rodinu) a touhou chovat se lidsky a vstřícně vůči žadatelům o vízum, což se často ukazuje jako něco vzájemně neslučitelného. Obětí, ale zároveň i vykonavatelem byrokratického a odlidštěného systému se tu tak stává prostřednictvím svého avatara sám hráč, pohlcen v protichůdných pocitech a těžko řešitelných morálních rozhodnutích.

Ze hry Immigration Nation

Do poslední skupiny her můžeme zařadit ty, jež reflektují antiimigrantské názory. Podařilo se mi najít jen dvě hry zastávající vyloženě radikální odmítavé stanovisko k imigraci a pak dvě, jejichž vyznění je ambivalentní (coby pátou, taktéž hodnotově ambivalentní, bychom mohli počítat ještě Grand Theft Auto IV, kde hlavní hrdina Niko Bellic, veterán z jugoslávské války, imigruje do USA). Dnes už klasickým příkladem xenofobní a rasistické hry s tématem imigrace je flashová Border Patrol objevující se na internetu od roku 2002. Hráč zde má za úkol, jak je mu na začátku explicitně sděleno, ochránit americkou hranici „za každou cenu“. Konkrétně to znamená, že má zastřelit každého Mexičana, který prchá ilegálně do USA – jedná se přitom o tři různé typy Mexičanů, hrou označené jako mexický nacionalista, drogový dealer a chovatelka (breeder), jež utíká přes hranici i s dětmi. Zatímco Border Patrol je okatě nechutná, stereotypizující hra, která imigranty redukuje na cosi jako obtěžující a zároveň tak trochu komickou lovnou zvěř, hra El Emigrante: Immigration Game (asi 2007) je podstatně ambivalentnější a na internetu se těší vcelku oblibě (je prezentovaná na mnoha serverech nabízejících hry zdarma). Hrajeme tu nikoli za pohraničníka, ale za Mexičana, který překoná hranici do USA na kole a pak prchá před auty pohraničníků, kteří jej honí – když jej chytí, tak jej přejedou. Síly jsou přitom na můj vkus celkem nevyrovnané: aut je hodně a jsou rychlejší, Mexičan/hráč na kole je sice mrštnější a může skákat přes kameny, nicméně dříve nebo později, zdá se, jej auta stejně přejedou, což je doprovázeno „legračním“ zvukem jako z animovaného filmu či grotesky. Přestože tato hra vypadá, že fandí imigrantovi (jsme v jeho roli a snažíme se jej zachránit), zároveň jeho snažení ukazuje jako marný a nerovný boj, který je navíc podáván prostřednictvím vizuální stylizace i zvuků jako humorný. Bylo by to také tak „vtipné“, kdyby zde takto prchal Žid na kole před nacistickými auty? Nebo český emigrant po roce 1968 snažící se dostat ilegálně do západního Německa? Jsou Mexičané umírající na hranicích méně důležití? Nebo jen nechápu nadsázku té hry…?

Další hodně problematickou a tentokrát explicitně nenávistnou hrou s tématem imigrace je rakouská Bye Bye, Mosque (známá také jako Moschee Baba, 2010), kterou už není možné si na internetu zahrát, protože byla zakázána a její tvůrci – politik Gerhard Kurzmann a reklamní specialista Alexander Segert – se museli za její vznik zodpovídat před soudem (nicméně byli osvobozeni). Jedná se o jednoduchou flashovou střílečku, která vznikla v rámci volební kampaně Kurzmanna nominovaného za krajně pravicovou Svobodnou stranu Rakouska (FPÖ). Ve hře máme za úkol střílet do minaretů a mešit a na konci je nám sděleno, že „Štýrsko je plné minaretů a mešit! Aby se to nestalo skutečností, volte 26. září Gerharda Kurzmanna a FPÖ!“. Hrozící nebezpečí je tu sugerováno i vizuálně, kdy ve hře vidíme na pozadí rakouských Alp zemi zaplavenou od jedné strany ke druhé samými mešitami. Ve Štýrsku nicméně v té době ve skutečnosti mešita nestála ani jedna…

Významově podivnou hrou je také The Immigration Bureau (2013). Ocitáme se v roli imigračního úředníka, který na ulici zpovídá lidi a hledá mezi nimi ty, kteří jsou maskovanými mimozemšťany; hra nás hned na začátku nabádá, že někteří ti lidé „nejsou skuteční“. Není to příliš podařená hra (mj. kvůli nefunkčnímu a nelogickému systému rozhovorů s kolemjdoucími), ale vlastně hezky mimoděk poukazuje na proces vyvolávání paranoidního strachu, který se s debatami o imigraci pojí. Naprosté zvnějšnění Druhého, kdy se pro nás kolemjdoucí stávají namísto lidských bytostí něčím zcela cizím, něčím „neskutečným“, mimozemským, problémem, který je třeba odstranit, vytěsnit v doslovném i v psychoanalytickém smyslu. Nemyslím si, že by tvůrci sami přitom tuto hru zamýšleli jako xenofobní (chybí zde nějaké explicitní nenávistné znaky), je to spíš jen jakýsi vedlejší produkt, který se mi ale zdá charakteristický pro počítačové hry i lidské myšlení obecně. Koneckonců historie počítačových her je plná chatrně motivovaných příběhů o invazích na cizí území a jejich snadných řešení ve formě násilného vybití jedné skupiny tou druhou. Mezi první veleúspěšné videohry patří v tomto ohledu typická střílečka Space Invaders (1978), zhmotňující setkání s mimozemšťany jako konflikt my versus oni, jako boj o přežití, bez možnosti zkusit si s přilétajícími mimozemšťany třeba nejdřív trochu promluvit (je pravda, že mimozemšťané po nás v této hře hned střílejí, takže na nějaké řeči není čas). Na druhou stranu bližší pohled na hry explicitně tematizující imigraci, o nějž jsme se pokusili v tomto textu, vyjevuje, že takovéto jednoduché černobílé pojetí vedoucí ke strachu a násilí je už v této speciální kategorii her minoritní: převážná většina interaktivních děl se imigraci snaží pojmout s empatií a se snahou uchopit tuto problematiku komplexně, jako široce provázanou síť různých příčin a následků.





další blogy autora:

Tvůrci počítačových her a idea autorstvíKinematografie i počítačové hry jsou kulturními průmysly a bezesporu vznikají kolektivně. V čem se však liší přístup autorů filmových děl a počítačových her?15.06.2017 - Helena Bendová
Symbióza filmu a hryPodle herní teoretičky Heleny Bendové přináší hra 1979 Revolution: Black Friday z prostředí íránské revoluce na konci 70. let mimo strhující příběhu také mnoho etických otázek. Je fotoaparát zbraň?02.03.2017 - Helena Bendová
Jak dokumentarizovat hruHerní teoretička Helena Bendová vysvětluje, jak mohou herní vývojáři narušit velmi silné tendence hráčského vnímání počítačových her jako fikčních děl.15.12.2016 - Helena Bendová
Pokémoni mezi realitou a fikcíHelena Bendová ve svém blogu zasazuje diskutovanou hru Pokémon Go, jež mísí reálný svět s fikčními prvky, do realističtějšího historického rámce a zamýšlí se nad mediální bublinou, která ji provází.28.07.2016 - Helena Bendová
Molleindustria a kritika korporátní mociVyzkoušejte si vedoucí pozici v McDonaldu nebo zkuste těžit ropu tak, abyste neustále zvyšovali zisk firmy, nabádají hry italského vývojáře Pederciniho. Jeho cílem je upozornit nejen na zákulisní praktiky velkých korporátních firem.12.05.2016 - Helena Bendová
That Dragon, Cancer: hra na rozloučenouObtížnou situací vyrovnání se se smrtí vlastního dítěte provází nová dokumentární hra That Dragon, Cancer. Co se schovává pod zdánlivě jednoduchým a citově vydírajícím zážitkem, popisuje herní teoretička Helena Bendová.24.03.2016 - Helena Bendová
Jak rozehrát českou historiiHelena Bendová rozebírá dokumentární „hru na historika“ Československo 38-89, kde se hráči ocitají v kůži vnoučete, jež se snaží rozkrýt, proč byl jeho dědeček zatčen.23.12.2015 - Helena Bendová
Dokumentární hry jako teoretická fikce?Počítačovou hru Assassin Creed III je možné považovat za dokumentární. O tom, zda je myšlenka „dokumentárních her“ spíše utopií nebo novým přínosným pojmem, píše herní teoretička Helena Bendová. 30.07.2015 - Helena Bendová

   poslední blogy:
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová