Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnem

Janis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?
14.11.2019 - Janis Prášil

Klavírista Martín Perino, jehož vnitřní svět sleduje Artemio Benki ve svém dokumentu. Foto Artcam

Příběhy lidí, kteří se potýkají s postižením, mohou děsit, vyvolávat lítost, nebo úctu. Odráží se v nich kolektivní strach ze smrti, utrpení, samoty nebo vyloučení či síla překonávat bariéry. Dokument Dany Smržové Chci tě, jestli to dokážeš (2019) konfrontuje diváka s fyzičností těžce deformované mladé ženy. Portrét hudebního souboru The Tap Tap, Postiženi muzikou (2019) v režii Radovana Síbrta, zase tematizuje fyzické omezení jako sociální bariéru. Snímek Sólo (2019), jenž letos na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava zvítězil v sekci Česká radost, je jiný. Zobrazuje handikep, který není vidět. Porouchaným „orgánem“ je lidská mysl. 

Portrét argentinského klavíristy trpícího schizofrenií představuje napínavé detektivní pátrání. V Praze žijící francouzský tvůrce Artemio Benki se místo dramatických situací zaměřuje na tichou observaci. Duševní krajinu Martína Perina prozkoumává v pomalu plynoucích kompozicích. Trpělivě sleduje všednodenní bytí postavy, která působí jako nehybný objekt, pod jehož povrchem je však hmatatelně cítit vnitřní napětí a chaos. Perinovy ruce, které si neustále hrají s cigaretou, nebo vyklepávají na desce stolu či okenní tabuli pomyslnou skladbu, přehlušují dusné bezdialogové ticho a prozrazují nervozitu a bezmoc. Poté, co se klavírista sedmkrát předávkoval, schoval se před světem i sebou samým do největší psychiatrické léčebny jižní Ameriky, El Borda v Buenos Aires. Zdi svého útočiště nyní opouští a vrací se do bezútěšné, nejisté a pro něj nebezpečné svobody. Čeká na něj pustý, rozestavěný a neútulný dům, který je ve stejném stavu jako jeho vnitřní svět.
 

Perinova melancholická hudba rozevírá hloubku světa, který se může zdát podobně schizofrenní jako hudebníkova mysl. Foto Artcam
 

Pro Benkiho není stěžejní fyzická existence postavy, ale její tajemná mysl. Vnitřní svět duševně nemocného otevírá prostor pro metafyzické otázky o vztahu člověka k realitě. Schizofrenní totiž není jen mysl hudebníka, ale i samotná podstata lidského bytí, jež spočívá v konfliktu mezi konečností a nekonečností, v protichůdnosti neodvratné smrti a touze jí uniknout. Tento fascinující rozpor vyobrazuje téměř divadelní scéna s loutkou anděla a démona. Psycholog ukazuje Perinovi figurínu s obličejem krásné ženy, na jejímž zátylku je namalována lebka. Snaží se pacientovi ukázat, jak nemoc převlečená za krásku klame. Jako mořská Siréna odtrhává člověka od racionálního světa, vábí ho a vede do záhuby. 

Co když však právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí, zatímco zdravý rozum člověka naopak udržuje v bezpečné a milosrdné iluzi? Mysl má magické schopnosti, dokáže vyvolávat démony a propadat se do nicoty, nebo stoupat do nadpozemských výšin a napojovat se na vlnu všeobjímající harmonie. Dobře to dokládají scény, v nichž Perino otevírá svůj vnitřní svět lidem. Když přednáší na vysoké škole, hraje v klubu nebo na večírku, obličeje v publiku zvážní, získají soustředěný výraz, zahledí se do vlastního nitra. Jako by Perinovy melancholicky klidné skladby představovaly setkání s něčím blízkým a zároveň nedosažitelným. Posluchači se stávají svědky čehosi bytostně soukromého, zastavil se pro ně čas.
 

Klavírista Martín Perino se před světem i sebou samým schoval do největší psychiatrické léčebny jižní Ameriky, El Borda v Buenos Aires. Je cesta domů pro něj osvobozením, nebo pastí? Foto Artcam
 

Zastavit čas dokáže i klavírista v dokumentu Miroslava Janka Normální autistický film (2016). Denis, jenž trpí Aspergerovým syndromem, nevnímá svoji odlišnost jako překážku, ale jako dar shůry. Je sice „trošku mimo“ běžný svět, ale je zároveň neustále „napojený“ na jakési univerzální vědomí. Janek toto napojení vyobrazuje jako smyslově intenzivní prožitek přítomnosti. Natáčí hrdinu svého snímku v přírodě, ukazuje, jak se Denis opájí zvuky, vůněmi, tvary a barvami lesa, a když si mladý hudebník stoupne na skálu a začne lidem v údolí zpívat operní árii, jako by daný okamžik nasytil duchovnem. Nejsilnější je však moment, v němž Denis interpretuje skladbu Steva Reicha Different Trains. Dokáže se skrze ni napojit na pocity a mysl lidí, kteří za druhé světové války jeli v transportech na smrt. Umí se naladit na kolektivní mysl, která existuje napříč místem a časem. Vnímá harmonie a disharmonie světa coby jednoho velkého mozku.

Benki si uvědomuje, že vnitřní svět jeho postavy je obtížně sdělitelný či racionálně uchopitelný, a nabízí mnohem víc než rozbor lékařské diagnózy. Duševní nemoc proto nahlíží nikoli z hlediska psychiatrie nebo sociologie, ale z pohledu filozofie a téměř náboženské mystiky. Místo vysvětlujících dialogů přibližuje Perinovu životní zkušenost především silou prožitku. Tušený paradox lidské existence, pohybující se mezi bytím a nebytím, výstižně pojmenovává postava kněze v úvodní scéně. Člověk je jako váza. Je křehký, může se rozbít, ale přesto tu ještě je.
 





další blogy autora:

Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.