Imitace života – V říši snů a za zrcadlem

Janis Prášil píše o Imitaci života, Hoolboomově eseji, která svojí technikou found footage demonstruje ztrátu jistot, paměti a času, a přesycenost vizuálními podněty postmoderní doby.
14.01.2016 - Janis Prášil

Snímek žijící legendy kanadského experimentálního filmu Mikea Hoolbooma Imitace života stanul na žebříčku dokumentů, které loni na portálu DAFilms.cz zaznamenaly největší ohlas. Je tedy zjevné, že dokumentární esej i po dvanácti letech, které uplynuly od jejího vzniku, stále podává platnou výpověď o postmoderním myšlení a vnímání světa.

Hoolboom se v deseti kapitolách zamýšlí nad základními otázkami lidského života, jako je zrození, dětství, život a smrt. Od tělesné a soukromé roviny se postupně přesouvá k filozofickým a spirituálním přesahům a kolektivnímu vědomí, když se prostřednictvím voiceoveru nebo titulků ptá po smyslu života či vnímání času a dějin. Unikátní je však především jeho způsob práce s obrazem a zvukem. Díky technice found footage, která mísí již existující materiály do nového celku, získává na první pohled stereotypní téma v každé kapitole nové významové vrstvy. Výsledný vizuálně strhující metafilm sestavený z různorodých materiálů, jako je domácí video, dokument, hraný film nebo animace, navíc nově přispívá k debatě o podstatě filmového média, kterou rozpoutali teoretici již v meziválečném období minulého století, když definovali dvojí podstatu filmového média jako záznamu reality a jako narativního umění. Imitace života debatu o iluzorní povaze filmu aktualizují a přesouvají z akademické a intelektuální roviny k rovině expresivní, prožitkové.

„Jsme děti Fritze Langa a Microsoftu.“

Již samotný název snímku totiž neodkazuje jen na problematiku filmové reprezentace skutečnosti, ale je též úvahou nad iluzorností života samotného. Jednotlivé kapitoly nás uvádějí do světa, v němž univerzální modernistické koncepty nahradila postmoderní mnohost pohledů a individuálních pravd. Názorový pluralismus tu narušil jednoznačnou představu o minulosti, která získala mnoho podob, a dějiny se tak staly předmětem interpretace. Z této situace pak vyplývá způsob vidění světa, jenž je v Hoolboomově snímku definován strachem ze ztráty jistot, paměti a času. Záchytný bod v tomto unikavém nečitelném postmoderním bezčasí představuje právě hollywoodská továrna na sny jako jeden ze zásadních zdrojů simulaker, mediálního obrazu světa, který nabízí únik z proměnlivé reality jejím uchopováním a přetvářením. Dokumentaristická esej však mistrně odhaluje nejen fiktivnost takového mediálního obrazu světa, ale upozorňuje zároveň na iluzivnost a obtížnou uchopitelnost postmoderního světa samotného, v němž minulost a budoucnost existuje pouze jako rekonstrukce z útržků vzpomínek a představ.

„Vědomí je potopa, která nikdy neskončí.“

Ve stejnojmenné kapitole, která představuje vrchol dokumentární eseje, se Hoolboom nechává unášet pesimistickou vizí lidstva zbaveného schopnosti prožitku a fantazie, když staví do kontrastu přetechnizovanou společnost a přirozenou podstatu člověka. Stejně jako Godfrey Reggio svou „Qatsi trilogií“ i Hoolboom dokazuje, že jednoduchá rétorika může být působivá, když čerpá svou sílu a přesvědčivost z jedinečného spojení expresivního obrazu a hudby a z útržků fikčních světů sestavuje myšlenkově bohatou, vizuálně úchvatnou mozaiku. Ikonické, snadno rozpoznatelné záběry z filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Matrix, Moucha, Blade Runner, Terminátor, Mechanický pomeranč nebo Vetřelec jsou vytrhávány z původního kontextu a získávají vzájemnou interakcí nové obsahy. Výsledná struktura obrazovou i významovou přeplněností tvoří paralelu k zahlcování životního prostoru množstvím vizuálních podnětů. Tato recyklace a rekontextualizace již existujících kulturních textů vede k obohacení o nové významy, nebo může ústit naopak do vyprázdněnosti. Ve druhém případě tak „prázdné“ obrazy vzniklé vyjmutím z původních souvislostí přicházejí o svůj prvotní význam a fungují pouze jako estetické prvky, které se stávají součástí asociativních montáží. Děje se tak například u známých záběrů ze Stalkera, které v Hoolboomově intertextuální mozaice ztrácí svou původní spirituální hodnotu, již jim vtělil režisér Andrej Tarkovský, a v eseji slouží pouze jako citace, jejíž význam si doplní jen divák znalý původního snímku, zatímco zbývající část publika může vnímat pouze estetickou hodnotu těchto záběrů.

Imitace života jako extrémně hustá sít intertextuálních odkazů nespočívá pouze v odkazování a citacích fikčních děl, ale má též symptomatický význam jako fragmentární výpověď o současnosti, v níž zaniká zájem o obsahy a zůstává jen fascinace mediálními obrazy kopírujícími stále tytéž archetypální příběhy současnosti, v níž následkem technologického pokroku dochází ke stírání hranic mezi soukromým a veřejným prostorem. Okamžitá digitalizace a archivace zážitků a jejich sdílení jsou tak důkazem toho, že postmoderní principy stále zesilují, když simulakra utvářejí obraz nejen kolektivního, ale již i soukromého světa.





další blogy autora:

Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil