Jak je důležité míti Marhoula

Producent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?
29.08.2019 - Radim Procházka

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop

Právě zahájený nejstarší filmový festival na světě v italských Benátkách, jak známo, uvede v hlavní soutěži po mnoha letech český film, Nabarvené ptáče Václava Marhoula. Že je to úspěch, není nic nového nebo překvapivého. Přesto stojí za to se na něj podívat v širších souvislostech současné světové kinematografie. 

Ti, kteří mají čas od času tendenci srovnávat šedesátá léta s dneškem a poukazovat na tehdejší hojné československé úspěchy, se dopouštějí – možná nevědomky – velkého faulu. Od té doby totiž nebývale vzrostla konkurence. Před padesáti lety byla světová špička úzká a tvořilo ji v podstatě několik západoevropských zemí a Spojené státy. Československo, v těsném závěsu za Polskem a Maďarskem, patřilo k exotickému „dálnému“ Východu, odkud začaly přicházet filmy poučené aktuálními světovými trendy a překvapivě svobodné uvnitř komunistické cenzury. Před pár lety vybrali do programu Berlinale poprvé nezávislý bhútánský film. Zhruba ve stejné době katalánský filmový fond podpořil dokončovaný americko-italský dokumentární film, protože byl vybrán na IDFA. Katalánsko díky tomu mělo poprvé v historii film v prestižní amsterodamské soutěži. Filmy se dnes natáčejí po celém světě. 

I Grónsko má svoji filmovou kancelář, která vám zprostředkuje kontakt s tamními profesionály nebo pomůže při hledání lokací. Světové festivaly momentálně milují filmy natáčené Inuity či indiány nejlépe v původních jazycích. Třeba film SG̲aawaay Ḵ'uuna neboli Ostří nože natočený domorodými režiséry v jazyce Haida Gwai, kterým na stejnojmenném tichomořském ostrově hovoří z pětitisícové populace jen dvacet lidí. Film má světového sales agenta a měl premiéru na slavném torontském festivalu. Tam ostatně za pár dní zamíří i Marhoulovo Nabarvené ptáče, jehož dialogy jsou zčásti natočené v umělém jazyce novoslověnština. 

Síť tak zvaných industry akcí pořádaných většinou právě festivaly propojuje svět a usnadňuje vzrůstajícímu počtu lidí vstup na mezinárodní scénu. Zúčastňují se pitchingů neboli krátkých veřejných prezentací svých připravovaných filmů, one-to-one meetingů neboli řetězových schůzek tvůrců s festivalovými programisty a prodejci filmů. Nebo mohou vyrazit na některý z workshopů, kde jim zkušení dramaturgové a další profesionálové poradí s obsahem, financováním i distribuční strategií. Nebezpečí obsahové uniformity či přílišné vykalkulovanosti je vysoké, ale my se v tomto textu zabýváme vnějšími okolnostmi filmové produkce. 

Seznámit se se selektory těch největších přehlídek není tak velký problém. Jenomže soutěžní sekce mají v průměru 15 filmů, což je vynásobeno velkou trojkou (Berlinale, Cannes, Benátky) pouhých cca 40 až 50 filmů, které to každý rok dotáhnou až do pomyslného finále. A natočí se jich tisíce a všichni by chtěli na červený koberec.
 

Z filmu Nabarvené ptáče. Foto Bioscop
 

To, že to tam nyní dotáhl Václav Marhoul, je výsledek dlouholeté práce. V oboru se pohybuje už nějakých třicet let. Jeho role v novodobé barrandovské historii byla přinejmenším kontroverzní, přesto je jasné, že teď využívá léta budovaných kontaktů. Má skvěle promyšlenou producentskou strategii. Ta sice není nijak originální, ale financiéři filmů milují opakování osvědčených modelů. Počítá se spíše důslednost a skvělá znalost prostředí. Marhoul zvolil válečné téma, které tvoří už desítky let významný proud filmu obecně a východoevropského zvláště. Zamiloval se do slavného románu amerického spisovatele polského původu Jerzy Kosińského. Akvizici práv ke knize ohlásil už před dlouhými devíti lety. Spory se vedly a možná budou vést, nakolik je román založený na skutečných událostech a nakolik jej zrodila autorova šílená fantazie. Její drsný obsah převyprávěný explicitním obrazovým médiem tak či tak dodává očekávanému filmu pobuřující a kontroverzní pel, čímž zvyšuje očekávání těch, kteří knihu četli, i všech ostatních. A navíc Kosiński byl Žid a kniha nepřímo tematizuje holokaust, což Marhoulovi může přinést další body zejména u Americké akademie umění a věd, kam to velmi pravděpodobně dotáhne s českou nominací v kapse do boje o Oscara. Protože se pustil v českých podmínkách do vysokorozpočtového filmu s globálními ambicemi, obsadil světové superhvězdy v čele s Harveym Keitelem a Stellanem Skarsgårdem. Natočil širokoúhlý, pomalu vyprávěný, prokomponovaný a především černobílý film odkazující u západoevropského publika na největší ikony umělecké kinematografie z východní Evropy – Andreje Tarkovského či Bélu Tarra. Ale jistě se neohlížel jen tak daleko do minulosti. Černobílé a historické byly v posledních letech i polské filmy Pawła Pawlikowského Ida a Studená válka, přičemž první z nich Oscara získal a druhý byl „jen“ nominovaný, ale zato měl premiéru v Cannes, odkud si odnesl cenu za režii. Z Václava Marhoula je navíc při setkáních cítit obrovské zaujetí pro to, co dělá, což racionální strategii dokonale doplňuje. 

Když už byl po jedenácti letech téměř u bran Olympu, odhodlal se podle kuloárních informací na jaře letošního roku k neuvěřitelně riskantnímu kroku. Odmítl nabídku z Cannes, kde chtěli jeho snímek zařadit do sekce Un certain regard. Je to sice „vedlejší“ sekce, ale většina z nás by za účast v ní prodala příbuzné na orgány. Za jednačtyřicet let existence tam vybrali jen pět českých filmů (čtyři z nich v době předrevolučního Československa), z nichž Švankmajerova Lekce Faust sekci v roce 1994 vyhrála. Z tvůrců mladší a střední generace tam zatím soutěžilo pouze několik menšinových koprodukcí, z nichž nejvýznamnější český tvůrčí vklad měl pravděpodobně slovensko-česko-maďarský Out absolventa FAMU Györgyho Kristófa, jehož minoritním koproducentem je Jiří Konečný. Marhoul chtěl hlavní soutěž, a tak se rozhodl počkat na Benátky.
 

Václav Marhoul při natáčení Nabarveného ptáčete. Foto: Jakub Čech, Státní fond kinematografie
 

Hlavní soutěž obecně znamená více následných prodejů práv do jednotlivých regionů. Vedlejší sekce jsou často „odkladištěm“ umělecky odvážnějších počinů, což může zvýšit nedůvěru distributorů v dostatečný zájem běžného publika v kinech. A Benátky jsou tradičně více sledované ze Spojených států, což je trh, po kterém nejen Marhoul pošilhává nejvíce. Prosazení se na něm znamená zvýšení šancí při Oscarech, ale potenciálně také solidní příjmy z běžné distribuce a prodejů televizních práv.       

A ještě jedno rozhodnutí musel na své cestě Marhoul udělat: černobílý tříhodinový film o krutosti války je odsouzen k diváckému nezájmu v českých kinech. Ze zvědavosti se na něj přijde podívat pár tisíc filmových fanoušků. Ale na tom není nic špatného, jasně vyprofilovaná cílová skupina je cesta k úspěchu doma i na mezinárodní scéně. Bohužel ta domácí nemá s tou mezinárodní příliš velký průnik, což není Marhoulova vina.

Jestli bude film nakonec úspěšný či zda ho přijme kritika a najde si své publikum, to se dozvíme v následujících týdnech a měsících. Třeba je celá tahle popsaná strategie jen wildeovským vydáváním se za fiktivního bratra Filipa, který má získat srdce festivalových selektorů. Ať je to, jak chce, pro naši kinematografii je důležité míti Marhoula.




   poslední blogy:
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka