Jen krátká návštěva potěší

Tomáš Feřtek se ve svých příspěvcích bude věnovat především docusoap a reality TV. Ve svém prvním blogu hodnotí na ČT1 běžící cyklus Paterčata, jenž se právě přehoupl do své druhé poloviny.
16.10.2014 - Tomáš Feřtek

Paterčata (Alena Derzsiová, 2014)

„Třináct dílů? A co tam proboha budete hrát?!“ ptal jsem se před pár měsíci s nevěřícím výrazem producenta docusoap Paterčata Michala Reitlera. Z jeho reakce soudím, že jsem nebyl jediný. Paterčata, fajn, hezké téma, sledovat je dlouhodobě také dobré, ale třináctkrát čtyřicet minut? Ve vysílání jsme právě teď u šestky. Já mám trochu náskok, viděl jsem už devět epizod. Z toho už se něco usoudit dá.

Formálně Paterčata žádnou novinku nepředstavují. Zatímco ve světě je docusoap příležitost zkřížit postupy hraného seriálu a dokumentu, tedy sledovat příběhové linky postav a stavět na zachycených situacích místo výpovědí na kameru, u nás se až na počáteční pokusy na Nově žánr vyvinul ve standardizovaný časosběrný dokument, kde všichni zúčastnění především mluví na dokumentaristu za kamerou.

Kupodivu síla Paterčat (Alena Derzsiová, 2014) je právě v délce a detailnosti. Pořadu by asi prospěla spíše třicetiminutová stopáž, ale jinak je nutné uznat, že ono minuciózní sledování anatomie rodiny, kde se k prvnímu zhruba pětiletému klukovi narodí pět sourozenců, rozhodně smysl má. Nejspíš i pro diváky, protože pravidelný půlmilion pro dokument na ČT1 od půl desáté večer, to je jednoznačný úspěch.

V českém kontextu je samozřejmě zásadní, že Alexandra Kiňová je Romka, s manželem (tedy vlastně druhem, sezdaní nejsou) patří k té asimilované části Romů, kteří se ničím významným neliší od běžných mladých Čechů, zatímco její matka s otcem jsou ještě Romové „staré školy“ – spíš chudí lidé, kteří mluví s akcentem a připadají si na okraji společnosti. Paterčata v téhle rodině jsou kromě jiného mimořádná příležitost sledovat „jak to ti Romové vlastně mají“. (Druhé silné téma je nepřipravenost státu na péči o rodiny s vícerčaty.)

Paterčata jsou zajímavá důslednou nejednoznačností. Saša, mladá holka, která má z ničeho nic šest dětí, totiž na jednu stranu naplňuje některá etnická klišé o romské „kultuře nároků“. Permanentně si stěžuje, že ji stát nepodporuje, že ten či onen by něco měl a že ona by chtěla… A je to osoba čím dál tím protivnější. Jenže na druhou stranu se nedá nevidět, že ona celou tu dobu maká na sto dvacet procent a její neustálé konflikty s pečovatelkami a víceméně všemi, kteří se jí snaží pomáhat, jsou kromě její povahy dané nikdy nekončícím stresem, kdy musí dnem i nocí běhat okolo pěti hladových krků. Občas ji kamera zachytí ve slabé chvilce, kdy si to uvědomí a brečí nad tím, kam se to celé vlastně sune. A jestli někdo je v rozporu s představou líného Roma, pak je to otec dětí Tonda, který pendluje z Milovic do Prahy, kde pracuje v obřím supermarketu v lahůdkách, a vykazuje trpělivost a stálost až skálopevnou.

Podobně zajímavá je i babička Olga, která má také tendenci všechny komandovat a stěžovat si, že ona tu maká za ty pečovatelky a jí že nikdo nezaplatí. Jenže když s ní mimořádně komplikovaně vyjednají, že by mohla tutéž práci dělat v rámci veřejně prospěšných prací za deset tisíc měsíčně, cukne a vlastně nechce, protože napojení na sociální dávky je pro ni výhodnější než malý příjem na omezenou dobu. Je to nevděčnice? Ne tak docela. Díky detailnímu pohledu rozumíme situaci chudého člověka bez kvalifikace, který stále žije na hranici životního průšvihu a hodně žárlivě si hlídá své malé jisté. Najednou před sebou máme velmi plastický obraz romské rodiny, o níž vůbec není snadné vynést nějaký jednoduchý soud, ať už jakýmkoli směrem.

Tenhle klad vynikne ve srovnání s půlhodinovým filmem Apoleny Rychlíkové na stejné téma -- Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva, který bude uveden příští týden na MFDF v Jihlavě. Snímek je založen na prostém principu – v obraze vidíme přičinlivou rodinu, která má plné ruce práce s dětmi, zatímco slyšíme přiblblé rasistické výroky z internetových diskusí na její adresu. Funguje to pět minut, pak se z toho stane nudný politický pamflet, v němž se střetávají dva falešné obrazy reality. Jestli se něco nedá televizním Paterčatům vytknout, tak právě jednostrannost. V tomhle směru je to skvělý veřejnoprávní počin. Zaslouží si pochvalu, i když od nás vyžaduje nadprůměrné množství času a trpělivosti.


Medailon autora

Tomáš Feřtek

Novinář, scenárista a dramaturg. V osmdesátých letech prodával v antikvariátu, jezdil s maringotkou po Čechách a šil spací pytle. V letech 1991 – 2007 působil jako redaktor týdeníku Reflex. Dnes pravidelně přispívá do Respektu. Jako novinář se orientuje především na tematiku vzdělávání a životní prostředí. Od roku 2007 pracoval ve vývoji TV Nova a společnosti Media Pro Production a jakožto kreativní producent a později scenárista se podílel na tvorbě docusoapů a detektivek. Od roku 2012 je na volné noze a jako dramaturg a scenárista pracuje pro Českou televizi. Spoluzaložil společnost EDUin, jež vytváří rámec pro diskuzi o vzdělání v České republice. Rád jezdí na kole a chodí pěšky.




   poslední blogy:
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová