Kalašnikov a technologie emocí

Jak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.
16.05.2019 - Janis Prášil

Z filmu The Road Movie (2016). Foto imdb.com

„Rusko je stejně bláznivé jako jakákoli jiná země,“ řekl na adresu svého celovečerního debutu The Road Movie (2016) režisér Dmitrij Kalašnikov během své masterclass, kterou pořádal na MFDF Ji.hlava v roce 2017. Jeho střihová koláž, která bude 27. května uvedena v malém sále pražského kina Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí, sestává zhruba z padesáti videí z Youtube, v nichž se řidiči dělí o to, co natočili během jízdy autem. Ohlasy v médiích snímek často interpretují jako portrét ruské společnosti coby země extrémů a citují nejbizarnější scény. Patří mezi ně například setkání s agresivním mužem, který se „přilepí“ řidičce na kapotu a přes čelní sklo na ni zuřivě gestikuluje, průjezd lesním požárem, děsivé dopravní nehody nebo záhadný úkaz na obloze. Tento selektivní soubor videí podléhající dramaturgickému zásahu však stěží obstojí jako reprezentativní vzorek celé společnosti nebo národa. Sám autor ostatně uvádí, že náhody a nehody se stávají všude, jen je většinou nikdo nezaznamenává.

Přínos The Road Movie nespočívá v tom, co zobrazuje, ale jak. V práci se zdrojovým materiálem představuje příklad remediace1) nejen ve smyslu propojování starých a nových médií, ale především přesazování již existujícího materiálu do nového kontextu. Výsledná dokumentární esej je dokonce v pořadí druhou remediací videozáznamů ze silnic a dálnic. Přes padesát procent řidičů v Rusku si připevňuje na palubní desku vozidla kameru proto, aby měli důkaz pro pojišťovnu, nebo se ochránili před zkorumpovanou policií. Když pak zveřejní svá videa na internetu, z důkazního materiálu se stává virální zábava. Podruhé se funkce a podmínky uvádění původních videozáznamů proměňují, když jsou začleněny do dokumentární eseje a přemístěny z internetu na plátna kin.

Kalašnikov zkoumá svébytnou estetiku videozáznamů z hlediska parametrů dokumentárního filmu. Ve svém snímku akcentuje především práci s mimoobrazovým polem a diegetickým zvukem. Kamera, napevno umístěná na palubní desce auta, nesleduje snímaný objekt, její pohyb je určený jízdou auta a výhled redukován na prostor před vozidlem. Děj tak náhodně vstupuje a vystupuje z obrazového pole a pokračuje mimo zorný úhel objektivu. Vidíme tak pouze jeho část, jako třeba průběh dopravní nehody, o jejíchž následcích se však dozvídáme jen zprostředkovaně z komentářů posádky za kamerou, která nehnutě snímá rozbité čelní sklo.

Z filmu The Road Movie (2016). Foto imdb.com


Zajímavý diskurz u The Road Movie nabízejí mody dokumentárních filmů, které rozlišuje ve své knize Úvod do dokumentárního filmu Bill Nichols. Kalašnikov považuje videa z dálnic za čistou observaci bez umělého zásahu. Aby byl tento efekt co nejsilnější, ponechal tvůrce materiál v původní podobě, do které autorsky zasahoval pouze střihem. Za účelem zachování „čistoty“ materiál nepropojil žádným příběhem, ale spojil ho na základě kontrastního nebo podobného emočního náboje. Tím však ponechal původnímu materiálu nejen jeho charakter, ale ještě ho autorským způsobem zesílil. The Road Movie svou epizodickou strukturou a tempem představuje nepřetržitý, stále se měnící proud mikrodějů, jenž unáší diváka na vlně šoku a úžasu, čímž vystihuje povahu virální internetové zábavy. Důležitý je participační aspekt videozáznamů, jejichž emoční působivost významně zvyšují komentáře řidičů a spolujezdců. Pokud bychom přistupovali k posádce vozu jako k tvůrcům za kamerou, pohybují se videa nikoli v observačním, ale i v participačním modu, protože divák má přístup k emocím autora.

Emoční vyhrocenost a nepředvídatelnost nejsilněji vyvstává v motivu smrti. Tříštící se kapoty, vozidla rotující vzduchem, hroutící se monumentální těla kamionů, nebo postapokalyptické plameny sahající po autě projíždějícím lesním požárem odhalují nebezpečné sousedství spektakularity a destrukce, se kterým se můžeme setkat třeba v dokumentech Wernera Herzoga, snímaných z úpatí sopky nebo zamrzlého oceánu. The Road Movie je především výpovědí o médiu. Kalašnikov prostřednictvím dokumentární eseje zkoumá stylistické prostředky videa na sociálních sítích a zdůrazňuje jeho estetický, emoční a etický potenciál.

Poznámky

1) Jay David Bolter a Richard Grusin: Remediation: Understanding New Media. Cambridge, MA: MIT Press, 1999





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař