Taktilní ohledávání knihy Generace Jihlava

Jak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?
07.05.2015 - Tomáš Stejskal

Konečně jsem se dostal k přečtení publikace, na kterou jsem se opravdu těšil. A hned předem tohoto příspěvku musím předeslat, že na následujících řádcích se nechystám psát nic ani vzdáleně podobného recenzi, kritice, doporučence či jinému typu hodnocení – ať už jednotlivých textů v ní obsažených či celkové koncepce knihy. Velká část tohoto textu je naopak motivována úvahou, proč nic takového vlastně ani psát nemůžu, ale především tím, proč je žánr kritiky v současné české kotlině v některých ohledech problematický.

V dalších několika odstavcích jednoho blogu jistě nechci rozebrat povahu a svízele domácí filmové kritiky či její současné podoby. Půjde jen o pár osobních postřehů, k nimž mě Generace Jihlava vyprovokovala.

K té knize ani nemohu nemít osobní vztah. Osobně se znám zhruba s polovinou jejích autorů. A ke všemu jsem byl sám osloven, zda bych do ní nepřispěl. Důvodem neúčasti přitom nebylo nic jiného než fakt, že jsem si zrovna na jediný týden v roce užíval zahraniční dovolené a zakázal jsem si otevírat e-mail.

Proč o tom všem píšu? V úvodu Generace Jihlava popisuje jeden z autorů koncepce Radim Procházka, že cílem knihy „bylo navázat symbolický dialog mezi režiséry a publicisty, který tady podle nás zcela přirozeně fungoval v 60. letech minulého století a dnes téměř neexistuje. Publicisté z naší generace píší raději o zahraničních filmech. Zaobírat se českým prostředím je často nudné kvůli filmům samotným a zároveň rizikové, protože si jejich texty můžou přečíst i samotní autoři.“

Z pozice filmového publicisty mi přijde nezpochybnitelné, že přinejmenším na (tištěných či webových) stránkách médií ke komunikaci mezi tvůrci a kritiky nedochází. Vlastně až na minimum případů či kauz neexistuje dnes ani mnoho polemik mezi samotnými novináři – tedy přinejmenším na poli filmu, potažmo kultury.

Generaci Jihlava se každému z vybraných reprezentativních děl současné české dokumentaristiky věnují dva texty. Pohled kritika doplňuje vhled jednoho z dokumentaristů, jejichž díla jsou předmětem knihy. Toto zdvojení pohledů na jednotlivá ikonická/kanonická dokumentární díla přelomu a počátku tisíciletí přináší také jedno důležité svědectví. Střet nadhledu a blízkosti poukazuje na dva poněkud odlišné přístupy k poznání či hodnocení umělecké tvorby. Ten první, kritický, většinou hledí na předmět své kritiky z bezpečí. Kritik by se neměl zpronevěřit maximě argumentační sevřenosti, ale jinak se do díla může ponořit či se od něj naopak odrazit vcelku libovolným způsobem. Tvůrce, který píše o díle svých kolegů a kamarádů, zákonitě vychází odkudsi zevnitř – jeho maximou jsou mnohem spíše osobní vazby a dlouhodobě budovaný vztah k látce, k níž se vyjadřuje.

Jan Kolář v eseji o Nonstopu Jana Gogoly zmiňuje, že sledování dokumentárních filmů má spíše povahu taktilní než analytické zkušenosti, neboť „bez ohledu na to, jak koherentní či manipulativní vizi se dokumentaristé ze svých záběrů pokusí vytvořit, vždy bude hrozit, že její zamýšlenou interpretaci zpochybní libovolná okolnost, jež se vynoří z tříště neznámých těl a lokalizovaných hlasů vzpírajících se pojmům s jednoznačnými obsahy.“ Právě v tomto světle se nabízí otázka, jak by vlastně mělo vypadat psaní o dokumentech, když jejich sledování a natáčení je mnohdy tak vzdálené říši jednoznačných konceptů?

Nemá pak jednoodstavcová „taktilní“ vzpomínka Víta Klusáka na to, jak Erika Hníková režíruje své kameramany dotykem, v jistém ohledu větší hodnotu než obsáhlé kritické analýzy? Mnohdy možná jedno správně načasované dloubnutí do zad vydá za spoustu slov.

A právě v textech dokumentaristů – příznačně se vybíralo losem, kdo o kom píše, zatímco oslovování autorů z řad publicistů a kritiků bylo promyšlenou prací editorky Lucie Česálkové – dochází ke spoustě drobných pošťouchnutí, v nichž vyvstává velmi plasticky obraz jedné generace, která není spojena ani tak nějakou estetikou, ale prostým přátelstvím či přinejmenším dlouhodobou známostí.

Tady se musím zastavit, neboť jak jsem předeslal, nebudu posuzovat, komu se co daří a kdo píše „lépe“. Chci ale poznamenat, že mě právě četba této knihy donutila opět uvažovat o povaze (nejen) vlastního psaní o filmu. Jednotlivé texty režisérů se liší, Vít Janeček má například ve svém pohledu na Český sen blízko k esejistickému, analytičtějšímu psaní „z druhého břehu“, zatímco Filip Remunda neváhá citovat ze vzájemné e-mailové korespondence s veškerými diakritickými a pravopisnými prohřešky, které jsou tomuto žánru vlastní.

Obecně však jde v případě dokumentaristů a publicistů o dva lehce mimoběžné způsoby nahlížení věcí. Ani jeden není hodnotnější než druhý, ale je dobré, když jedni mohou ty druhé inspirovat. Určitým koloritem internetových diskuzí pod filmovými recenzemi je pohrdání kritiky na základě toho, že lidé, kteří nic nevytvořili, nemají právo či přinejmenším schopnost hodnotit dílo druhých. Ponechme stranou argumentační pomýlenost této maximy, která by v posledku vedla k tomu, že nikdo nemůže vůbec nic. Právě na textech obsažených v Generaci Jihlava lze však dobře vidět, že takto obnažený způsob psaní a uvažování vlastní samotným umělcům může být pro kritiky velmi inspirativní.

Moderní kritika a akademické psaní se v jistém ohledu ocitly před několika dekádami ve zvláštní pasti přístupu, který hlásal „smrt autora“. Když si vzpomenu na studium na vysoké škole, kdo nečetl (post)strukturalistické filosofy a nebrojil proti starým, psychologizujícím způsobům nahlížení na umělecká díla, byl zkrátka mimo. Jenže z důležitého nástroje, který zjednodušeně říká, že při hodnocení díla by nemělo hrát roli nic jiného, než to, co je v něm samotném obsažené, se obzvlášť v dnešním cynickém prostředí stává spíše instrument, který vytváří až nemístnou distanci od všeho, co se dotýká samotných tvůrců. Asi za to nemůže Roland Barthes či Michel Foucault. A jistě spousta těch nepovedených, nepokorných a uštěpačných kritik nevychází – a to ani nevědomky – z metod těchto autorů. Ale obecně bychom, ať už coby kritici či diváci, neměli úplně zapomínat na to, že za každým filmem stojí tvůrci, kteří se nám snaží něco sdělit.

Banálnější větu si snad ani neumíte představit, že? Jenže zejména v době, kdy v redakcích ubývá lidí a přibývá práce, a na kultuře se šetří, kde to jen jde, je stále snazší zapomínat na prostopravdy a pod tlakem uzávěrky se více věnovat tomu, jestli vaše věty znějí a mají šmrnc, než tomu, zda skutečně říkají věci, za kterými si budete moci stát přinejmenším za pár dní. Abych se vrátil k úvodní citaci Radima Procházky: je dobré mít na paměti, že vaše texty budou číst i sami autoři.

Než tedy vytáhneme analytické břitvy, je docela fajn si napřed terén ohledat a osahat. Neztratit ani nadhled, ani pokoru.




   poslední blogy:
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková