Makeři, hipsteři a nová městská elita

Andrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze?

Oblíbeným místem pražských hipsterů je náplavka

V posledních letech si i do češtiny našly cestu termíny hipster, maker a gentrifikace.  Podobně jako panují nejasnosti ohledně toho, jak daná slova vyslovovat (a tedy zda se gentrifikuje, nebo džentrifikuje a zda v g-dž-entrifikovaných čtvrtích bydlí hipsteři, nebo zkráceně hipstři), objevuje se nejistota také co do významu těchto pojmů. Kdo vlastně jsou hipsteři, kdo jsou makeři a jak jejich kariéry a životní styl souvisejí s kreativitou, uměním a proměnou velkých měst? Odpovědi slibuje prvotina Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers (Zero Books, 2018).  

Přestože nás autorka v knize zavádí do newyorské čtvrti Brooklyn, konkrétně pak do její části Bushwick a do okolí stanice metra Morgan Avenue označované místními jako Morgantown, první polovina publikace je věnována vysvětlení rychlé popularity produktů a služeb, které můžeme najít také v evropských městech, Prahu nevyjímaje. Jedná se především o nový typ nabídky v oblasti stravování, který se projevuje rostoucím množstvím doběla laděných kaváren s čerstvými květinami na stolech, které svými celoprosklenými výlohami lákají na kávu jako umělecké dílo, či vysokým počtem bister a pekáren nabízejících domácí a z přírodních nebo unikátních surovin vyrobené produkty, od bezlepkového pečiva, chia zmrzliny až po chlebíček se šunkou od kosti.


 

Druhou úspěšně se rozvíjející sféru představuje sektor sdílených služeb, který zahrnuje sdílení pracovišť ve formě tzv. hubů, pronájmy ateliérů v bývalých továrních budovách určených k umělecké tvorbě i sdílení ubytovacích kapacit, jemuž v posledních letech dominuje globální platforma Airbnb. Třetí oblast služeb, zažívající rapidní rozvoj napříč světovými metropolemi, zastupují technologické start-upy, inkubátory a dílny, v nichž se setkávají a pracují mladší generace profesionálů z oblasti IT – programátoři, 3D tiskaři či bitcoinoví těžaři. Pokud k tomu přidáme ještě další typy podnikání, které se pod tři vyjmenované kategorie nevejdou, avšak v současných městech na ně narážíme stále častěji, například pánská holičství nebo písmomalířské služby, vyvstává před námi obraz města, jenž by v případě Prahy byl před pouhými deseti lety nepředstavitelný.

Kreativita pro každého

Termín maker se poprvé objevil v polovině nového milénia, kdy začal do širšího povědomí veřejnosti pronikat prostřednictvím časopisu MAKE, úspěšné knihy novináře Coryho Doctorowa Makers a aktivit Chrise Andersona, zakladatele oblíbených TED Talks. Hned v úvodu knihy Amanda Wasielewski popisuje, kdo je maker: „(Jedná se o) škálu vysoce motivovaných, kreativních jedinců pohybujících se v oblastech designu, programování, architektury, filmu, hudby či tance. Jde o kreativní osoby na volné noze. Klasický maker je často mladý, ambiciózní člověk žijící ve městě. Makeři si cení kreativity stejně jako podnikatelských inovací a jsou bytostně spjati s místy, jako jsou ,inkubátory‘ a ,co-working‘ prostředí, tedy s místy, kde jsou často za členský poplatek sdíleny myšlenky a nástroje a kde kulturu makerů sjednocují vize úspěchu na trhu a v oblasti umění.“1)

Dnešními makery jsou tedy především mladí podnikatelé, kteří nabízejí vlastní produkty a služby podobně zaměřeným a postaveným osobám. Makery mohou být vývojáři aplikací a nových softwarů, stejně tak jako umělci nabízející zkušebny a ateliéry dalším tvůrcům, designéři vytvářející novým službám vizuální tvář či původně domácí kuchařky a pekaři, kteří se rozhodnou splnit si svůj sen o větší produkci a otevřou si útulné posezení v oblíbené čtvrti. 

Společnost často vnímá makery pozitivně, protože kladou důraz na kreativitu a inovace, což jsou slova, jimiž je rétorika jejich projektů prodchnutá. Zdůrazňují učení se praxí, a tedy kritizují vzdělávání coby systém teoretických pouček, které si s reálným životem nezadá. Navazují na filozofii „kreativního města“2), kterou v českém prostředí zastupuje festival reSITE i vybrané projekty pražského IPRu (například Náplavka, Manifesto Market či aktivity okolo prostoru CAMP). Dnes ve společnosti navíc rezonuje představa „chytrého města“, v němž se kreativita pojí s využitím technologií, což osoba makera přímo ztělesňuje. 

Kultura makerů buduje novou verzi „amerického snu“, jehož stará podoba („Každý se může tvrdou prací dostat na vrchol.“) se pro současnou generaci rozplynula. Makeři věří, že každý může být kreativní a že kreativní třída představuje motor společenské změny.3) Jak ukazuje autorka na mnoha místech knihy, v úvahách makerů však zůstává výrazně opomíjen fakt, jak zásadní je mít pro rozvoj kreativity vstupní sociální a ekonomické podmínky. Ne každý z nás totiž disponuje sociálním a kulturním kapitálem, pomocí něhož by se do kreativního města mohl plně zapojit, a stejně tak každý není obklopený dostatečným technologickým zázemím, které by mohl využít pro svůj profesní a osobní úspěch. Co se propagace učení výhradně praxí týká, Wasielewski poznamenává: „Nadvláda vědeckého pohledu na svět v každičkém aspektu moderního života si zaslouží být přezkoumána a zpochybněna, ale nemůže být jednoduše nahrazena nostalgickou vizí učení se surovou silou zkušenosti.“4)

V procesu gentrifikace je obtížné od sebe rozlišit čistě kulturní a ekonomické projekty

Když přicházejí hipsteři, domácí se klepou 

Hipsteři jsou na rozdíl od makerů veřejností vnímáni spíše negativně. Historicky se termín hipster objevil v beatnických padesátých letech minulého století, kdy se takto označovali mladí běloši z předměstí, kteří si přisvojovali projevy černošské kultury. Zatímco maker svou tvůrčí silou zlepšuje fungování společnosti – anebo alespoň přináší originální produkty a služby, od spektakulárních chutí marmelád po mobilní aplikace –, hipsteři jsou považováni za konzumní elitáře. Zboží totiž nevyrábějí, pouze jej spotřebovávají, aniž by si byli vědomi toho, nakolik tato spotřeba odráží jejich privilegované sociální postavení. 

Právě to, že se hipsteři stěhují za výše popsanými typy služeb a produktů, bývá považováno za spouštěč procesu gentrifikace. Během něj se v určité části města výrazně promění skladba obyvatel a sektor služeb, což má sice za následek zvýšení kvality života v daném místě, ale také nárůst cen v oblastech soukromého bydlení, pronájmu komerčních prostor až po cenu běžných služeb. Výsledkem této proměny je odchod původní skupiny obyvatel do jiné části města, nejčastěji dále od městského centra, kde si opět mohou náklady na běžný život dovolit. V Praze se takto proměnily například čtvrti Letná, Vinohrady, Vršovice anebo Karlín.

Jak ukazuje historie větších a rozvinutějších metropolí, než je Praha, gentrifikace má více příčin, nejen příchod prosperujících mladých profesionálů. Prvními podnikateli v gentrifikovaných čtvrtích jsou totiž většinou mladí lidé, kteří v daném místě vyrostli a touží ho modernizovat. Výraznou roli sehrávají také umělci, již do dříve kulturou nepolíbených míst přinášejí nové impulzy, zakládají galerie, ateliéry a k nim přidružené kavárny a bistra. Jakmile je tento „iniciační proces“ dokončen, přicházejí zvědaví hipsteři toužící po stále nových službách a místech. S nimi nastupuje také stabilní ekonomická síla, na níž začnou následně profitovat velcí ekonomičtí hráči, jakými jsou zejména developeři skupující staré, či budující nové prostory.5)

Jak makeři a hipsteři dělali dort aneb kulturní remix

Jak argumentuje autorka, makeři a hipsteři jsou však v zásadě jednou a tou samou skupinou. Pouze se k nim jednou váže pozitivní a podruhé negativní znaménko. Jejich styl života, činnosti a hodnoty vycházejí ze stejného principu, jímž je přisvojení si starších kulturních hnutí a jejich myšlenek, které se mísí se současnými hodnotami trhu: s inovací, vidinou rostoucího zisku a s poskytnutím individualizované nabídky, kterou konzumenti vnímají jako „originální“ či „autentickou“.6)

Klíčovým motivem chování nové městské elity se zdá být nostalgie. Ta je v první řadě vyvolána rychlými změnami, jimiž současná společnost prochází, ať už v oblasti virtualizované komunikace, rozvoje nových technologií, proměny způsobu práce i podoby sociálních vztahů. V době, kdy se významná část našeho života odehrává „nyní“, online a prostřednictvím technologií, není žádným překvapením, že se člověk obrací do minulosti. Ta se – na rozdíl od současnosti – zdá být uzavřená, stabilní, jako by vykazovala řád a větší propojení člověka s fyzickým světem. Z této nostalgie plyne zájem makerů a hipsterů o řemeslnou výrobu, domácí produkty a tradiční služby, jakými je „poctivá“ sekaná z bio chovu anebo „chlapská“ řeč u holiče. A proto se také tolik mezi makery mluví o kreativitě a učení se tvorbou, což v oblasti filozofie rezonuje například se současnými směry nového materialismu či objektově orientované filozofie.7)

Vršovice díky kultuře hipsterů a makerů ožily, kulturní tepnou se stala ulice Krymská

 

Hybná síla nostalgie se ve filozofii životního stylu makerů a hipsterů pojí s kontrakulturními myšlenkami šedesátých let 20. století. Tento široký proud alternativní kultury do sebe vstřebal jak protiválečné hnutí a s ním související kulturu hippies, tak mnohá lidskoprávní hnutí jako feminismus druhé vlny, LGBTQ+ či různé podoby afroamerického boje za uznání. Ze slovníku společenské alternativy si makeři a hipsteři pro svou rétoriku vypůjčují především motiv boje proti systému. Prezentace kultury makerů jako „společenské alternativy“ se projevuje v důrazu na vzdělávání praxí, v navrhování nových kreativních a chytrých měst, v návratu k tradičnímu řemeslu a v podpoře myšlenky komunitního sdílení. Na straně druhé je však nezbytné podotknout, že jsou touto rétorikou obalovány produkty a služby, které jsou vysoce individualizované, dostupné pouze úzké skupině populace a jejichž cílem je producentův profit.

Kontrakulturní rétorika přejímá ve vztahu k současným technologiím navíc pozici druhdy vlastní průkopníkům internetu a komunikačních technologií, kteří coby technooptimisté věřili, že použití počítačů povede k rozvoji individuálních schopností člověka a nabídne svobodnější prostor pro získávání informací. Wasielewski si pro to, aby tuto remixovou a rozporuplnou pozici makerů a hipsterů shrnula, vypůjčuje citaci z článku Barbrooka a Camerona otištěného v roce 1996 v časopise Science as Culture: „(Je to jako) kalifornská ideologie promiskuitně kombinující volnomyšlenkářského ducha hippies s podnikatelskou horlivostí yuppies.“8)

V zajetí práce

V širším rámci zasazuje Wasielewski nástup nové skupiny obyvatel, služeb a produktů dobývajících západní metropole do kontextu zásadních změn, které provázejí společnost nového tisíciletí. V té je v první řadě nanejvýš obtížné od sebe rozlišit čistě kulturní a ekonomické projekty9), které právě v podobě hubových a technologických komunit, domácího řemeslného podnikání a stále chytřejšího města zásadně splývají. Kulturně levicová rétorika se v nich spájí s řemeslnou estetikou a vírou v osvobozující kreativitu, zatímco staví na byznysovém jádru cílené nabídky mířící na vyšší městské třídy. Snoubení byznysu a kultury lze však vystopovat také v médiích anebo ve světě umění, a tedy je průvodním znakem obecnější celospolečenské proměny.

To platí také o druhé zásadní změně, již život mladých městských profesionálů odráží. Hipsteři a makeři totiž většinou působí jako živnostníci anebo pracují v rámci menších úvazků na několika projektech naráz. S rozvojem osobních počítačů a dostupností internetového připojení jsou to právě mladí kreativci, kteří prožívají splynutí dalších dvou dříve oddělených sfér – práce a volného času. V době prekariátu a nejistot individuálního podnikání proto lehce dochází ke kolonizaci jejich volného času prací. U těch, kteří stále zažívají pracovní týden v rámci fixně stanovené pracovní doby, se pak pronikání práce do osobního života projevuje ve formě nejrůznějších řemeslných hobby. Mezi mladší i střední generací narůstá zájem o kutilství, pečení, vaření, šití a jiné činnosti, prostřednictvím nichž se stávají „makery“ ve volném čase. Odpočívat, nic nedělat anebo příliš spát? To se v době podpory kreativity, a potažmo tedy i neustálé produktivity, nenosí. 

Čtivá a zdroji prošpikovaná kniha Amandy Wasielewski je v českém kontextu přínosná tím, jak poukazuje na moc globalizace, když „v téhle kavárně nevím, jestli jsem v New Yorku, nebo v Praze“, jak s překvapením prohlásil při nedávné návštěvě můj kolega z New Yorku. Objasňuje také skutečnost, že razantní nástup kultury makerů a hipsterů není nečekaným zlomem ve vývoji současného města a společnosti, ale naopak odráží mnoho klíčových projevů a problémů dneška, jež vznikly dávno, dokonce i století před novým miléniem (vzpomeňme si na průmyslovou revoluci). 

Ať už tedy patříte mezi kreativce a inovátory a chcete žít v chytrých městech, nebo se čtvrtím nabízejícím technologické huby, trendy kavárny, pekárny a holičství vyhýbáte, je dobré na novém životním stylu městské elity vnímat nejen jeho rozporuplnou filozofii, ale také v něm zahlédnout odraz sociálních a pracovních nejistot, tlaku na individuální úspěch a neustálé produktivní zapojení do společnosti, jemuž dnes makeři a hipsteři neúprosně čelí.


Poznámky

1) Amanda Wasielewski: Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Zero Books, 2018, s. 5.

2) Viz texty hlavního propagátora myšlenky kreativního města Charlese Landryho, publikované již v osmdesátých letech 20. století.

3) Viz Richard Florida: The Rise of the Creative Class, 2002.

4) Amanda Wasielewski: Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Zero Books, 2018, s. 63.

5) K tématu gentrifikace viz přednáškový večer Fresh Eye s názvem Obraz versus gentrifikace.

6) Viz teorie „dlouhého chvostu“ (Long Tail) již zmíněného autora Chrise Andersona. Tato teorie vysvětluje, že nejefektivnějším způsobem generování zisku je nabízení vysoce individualizovaných produktů, které kupuje menší, avšak věrná skupina zákazníků. Úspěch tedy nezaručuje prodej širokému spektru zájemců, ale přesné cílení zboží na konkrétní skupinu osob, u níž je budován pocit zisku jedinečného produktu či služby „šité na míru“.  

7) Do nostalgického mixu je pak možné ještě přimíchat špetku německého romantismu, která v tvůrčí činnosti spatřuje naplnění lidského ducha a umělce označuje za génia. Zabrousit lze také do 19. století, v němž se rozvíjelo hnutí Arts & Craft, které se do dějin umění a designu vepsalo propagací řemeslné estetiky produktů, jež byly vyráběny rovnou pro spotřebu na širším trhu, i prezentací myšlenky, že řemeslná tvorba nepatří jen profesionálům, ale lze ji provozovat v rámci volného času jako hobby.

8) Amanda Wasielewski: Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Zero Books, 2018, s. 98.

9) Viz Fredric Jameson: Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu, Rybka Publishers, 2016.




   poslední blogy:
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka