Malí kapitalisté

Filmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?
06.06.2019 - Janis Prášil

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize

Peter Kerekes ve svém dokumentu Baťa, první globalista (2018) ukazuje Tomáše Baťu jako vizionáře, jenž dokázal spojit svůj obchodní talent se sociálním cítěním. „Dickensovský“ příběh o chudém ševci, který se vypracoval na ředitele svého času největší obuvnické společnosti na světě a pro svoje zaměstnance zakládal města, stavěl nemocnice a otevíral školy, přispívá ke kultu osobnosti zlínského podnikatele. Kerekes však zároveň podrobuje baťovský odkaz kritické analýze a nahlíží jej prizmatem současnosti, když se vydává po stopách továren Baťa v zemích třetího světa.

Tomáš Baťa je dokladem toho, že i globalizace má svého ideologa. Kromě vývozu zboží exportoval i způsob myšlení a systém výroby. Jako sociální inženýr pracoval nejen s hmotným kapitálem, ale i s tím lidským. Kerekesův dokument akcentuje kult práce jako jeden z pilířů baťovského odkazu. Vizionářský podnikatel rehabilitoval práci, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století vnímána stále ještě jako „výsada“ chudých, a povýšil ji na základní lidské právo, smysl života dělníka a základní element prosperující společnosti. Používal paradoxně rétoriku, kterou dovedli do extrému komunisté, když práci proměnili v povinnou službu režimu. Z baťovců, jak se nazývali nejlepší pracovníci zlínských závodů, se stali stachanovci a ze zakladatele masové výroby vykořisťovatel dělníků, jak jej vyobrazil na státní objednávku ve svém snímku Botostroj roku 1954 režisér K. M. Walló.

Baťa samozřejmě nebyl totalitář, sám se stal obětí komunistického režimu. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za kolaboraci s nacisty k patnácti letům vězení a nemohl se proto vrátit do vlasti. Ale byl to sociální inženýr, který podle potřeb svého podniku řídil osudy lidí a zakládal celá města, jako Batatuba v Brazílii, nebo Bataville ve Francii. Pod vlivem „otců“ vědeckého řízení, jako byl Henry Ford nebo Frederick W. Taylor, kladl důraz na efektivitu a produktivitu výroby, což mělo vliv na charakter práce a pozici dělníků. Striktně oddělil manuální a duševní činnost, takže dělníci neměli vliv na výrobní proces, o němž rozhodoval management. Zavedl normy a systém odměn a trestů. Díky specializaci práce dělníci nevyráběli produkt od začátku až do konce. Účastnili se pouze jednoho úseku výroby, kde ve vyměřeném čase donekonečna prováděli přesně určený počet opakujících se pohybů, aby se tak zvýšila efektivita jejich výkonu.

Člověk-stroj

Kerekes na tyto aspekty masové výroby upozorňuje a ukazuje rozpor mezi realitou a Baťovou oslavou práce jako řemesla, v jehož centru stojí člověk. Tento konflikt se ukazuje v rozhovoru s bývalými baťovci, kteří v obuvnických továrnách strávili dvacet, třicet, nebo čtyřicet let svého života a doslova zestárli u pásu. Mechaničnost práce ukazuje i scéna podkreslená Baťovými slovy o tom, že dělníci nejsou dvounohé stroje, jsou z nich vychováváni ševci. Obraz odhaluje opak, když kamera zabírá bosé nohy indického dělníka pracujícího u pásu. Ještě návodnější je rozhovor s bývalým zaměstnancem Baťovy továrny v Keni, kterého hlas za kamerou šikovně položenými otázkami dovede ke zjištění, že lidé v neproduktivním věku jsou přeneseně řečeno vyhozeni na smetiště stejně jako nefunkční stroje.
 

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize
 

Baťa zosobňuje „rodičovskou“ autoritu, když přebírá odpovědnost za životy svých zaměstnanců a zároveň nad nimi přebírá kontrolu. Jako chlebodárce si získává jejich bezmeznou loajalitu tím, že realizuje základní lidská práva, jako je právo na důstojné bydlení, práci nebo určitou kvalitu života. Systém, který Baťa zaváděl se svých továrnách, však pro individualitu a kreativitu nemá prostor. Pojímá člověka jako nástroj, redukuje lidský život na měřitelnou hodnotu, přepočítává ho na sekundy, které se dají efektivně zužitkovat. Marnost tohoto „strojového“ života vyjadřují záběry na testovací stroje, které podrobují vybrané kusy obuvi mechanické zátěži až do jejich zničení.

Batastories

V zemích třetího světa Kerekes nalézá kromě bývalých továrenských zaměstnanců i příběhy „malých Baťů“, tedy chudých ševců, kteří fungují mimo továrny. Jedním z nich je mladík z Keni, jemuž řemeslo pomohlo dostat ze z ulice, kde žil jako bezdomovec. Nyní vyrábí boty z pneumatik a na černo je prodává. „Jsme také kapitalisté, jenom malí,“ poukazuje na význam soukromého podnikání indický majitel manufaktury na výrobu obuvi, který následuje tradici 300 let starého ševcovského rodu. V příbězích těchto „malých“ ševců Kerekes hledá paralelu se začátky Tomáše Bati a klade si otázku, zda se mezi chudými řemeslníky nenachází další budoucí podnikatelský génius, který si splní americký sen. Tito ševci však kromě lásky k řemeslu a nezdolného boje s chudobou nemají s Tomášem Baťou mnoho společného. Jejich mravní síla pochází z řemeslné práce, nikoli masové výroby a jejich příběhy oslavují tradici manufaktur a rukodělné práce, oproti masové výrobě, v níž je člověk jen malou součástkou stroje.

Snímek pracovně nazvaný Batastories mapuje více než sto let historie obuvnického podniku a spojuje odlišné koncepty řemeslné a pásové výroby. Vytváří navíc paralelu mezi situací dělníků za první republiky a pracovníky ze zemí třetího světa. Ukazuje, jak se během staletí proměnil světový trh, v němž dříve platné strategie nefungují. Již u „prvního globalisty“ se rýsují znepokojivé aspekty celosvětového podnikání. Zvířata jsou vnímána jako mašiny na výrobu suroviny, anakondy byly vybity a deštný prales vymýcen, aby na jeho území mohla vzniknout továrna a kolem ní město. Dědicové baťovského impéria se sice hlásí k odkazu svého praděda, ale jejich firma funguje již ve zcela odlišných podmínkách. Kerekes sám dochází k závěru, že v době kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nemusí dodržovat lidská práva ani ekologická pravidla, by se již Baťův příběh nemohl opakovat.





další blogy autora:

Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková