Malí kapitalisté

Filmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?
06.06.2019 - Janis Prášil

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize

Peter Kerekes ve svém dokumentu Baťa, první globalista (2018) ukazuje Tomáše Baťu jako vizionáře, jenž dokázal spojit svůj obchodní talent se sociálním cítěním. „Dickensovský“ příběh o chudém ševci, který se vypracoval na ředitele svého času největší obuvnické společnosti na světě a pro svoje zaměstnance zakládal města, stavěl nemocnice a otevíral školy, přispívá ke kultu osobnosti zlínského podnikatele. Kerekes však zároveň podrobuje baťovský odkaz kritické analýze a nahlíží jej prizmatem současnosti, když se vydává po stopách továren Baťa v zemích třetího světa.

Tomáš Baťa je dokladem toho, že i globalizace má svého ideologa. Kromě vývozu zboží exportoval i způsob myšlení a systém výroby. Jako sociální inženýr pracoval nejen s hmotným kapitálem, ale i s tím lidským. Kerekesův dokument akcentuje kult práce jako jeden z pilířů baťovského odkazu. Vizionářský podnikatel rehabilitoval práci, která byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století vnímána stále ještě jako „výsada“ chudých, a povýšil ji na základní lidské právo, smysl života dělníka a základní element prosperující společnosti. Používal paradoxně rétoriku, kterou dovedli do extrému komunisté, když práci proměnili v povinnou službu režimu. Z baťovců, jak se nazývali nejlepší pracovníci zlínských závodů, se stali stachanovci a ze zakladatele masové výroby vykořisťovatel dělníků, jak jej vyobrazil na státní objednávku ve svém snímku Botostroj roku 1954 režisér K. M. Walló.

Baťa samozřejmě nebyl totalitář, sám se stal obětí komunistického režimu. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za kolaboraci s nacisty k patnácti letům vězení a nemohl se proto vrátit do vlasti. Ale byl to sociální inženýr, který podle potřeb svého podniku řídil osudy lidí a zakládal celá města, jako Batatuba v Brazílii, nebo Bataville ve Francii. Pod vlivem „otců“ vědeckého řízení, jako byl Henry Ford nebo Frederick W. Taylor, kladl důraz na efektivitu a produktivitu výroby, což mělo vliv na charakter práce a pozici dělníků. Striktně oddělil manuální a duševní činnost, takže dělníci neměli vliv na výrobní proces, o němž rozhodoval management. Zavedl normy a systém odměn a trestů. Díky specializaci práce dělníci nevyráběli produkt od začátku až do konce. Účastnili se pouze jednoho úseku výroby, kde ve vyměřeném čase donekonečna prováděli přesně určený počet opakujících se pohybů, aby se tak zvýšila efektivita jejich výkonu.

Člověk-stroj

Kerekes na tyto aspekty masové výroby upozorňuje a ukazuje rozpor mezi realitou a Baťovou oslavou práce jako řemesla, v jehož centru stojí člověk. Tento konflikt se ukazuje v rozhovoru s bývalými baťovci, kteří v obuvnických továrnách strávili dvacet, třicet, nebo čtyřicet let svého života a doslova zestárli u pásu. Mechaničnost práce ukazuje i scéna podkreslená Baťovými slovy o tom, že dělníci nejsou dvounohé stroje, jsou z nich vychováváni ševci. Obraz odhaluje opak, když kamera zabírá bosé nohy indického dělníka pracujícího u pásu. Ještě návodnější je rozhovor s bývalým zaměstnancem Baťovy továrny v Keni, kterého hlas za kamerou šikovně položenými otázkami dovede ke zjištění, že lidé v neproduktivním věku jsou přeneseně řečeno vyhozeni na smetiště stejně jako nefunkční stroje.
 

Z filmu Baťa, první globalista. Foto Česká televize
 

Baťa zosobňuje „rodičovskou“ autoritu, když přebírá odpovědnost za životy svých zaměstnanců a zároveň nad nimi přebírá kontrolu. Jako chlebodárce si získává jejich bezmeznou loajalitu tím, že realizuje základní lidská práva, jako je právo na důstojné bydlení, práci nebo určitou kvalitu života. Systém, který Baťa zaváděl se svých továrnách, však pro individualitu a kreativitu nemá prostor. Pojímá člověka jako nástroj, redukuje lidský život na měřitelnou hodnotu, přepočítává ho na sekundy, které se dají efektivně zužitkovat. Marnost tohoto „strojového“ života vyjadřují záběry na testovací stroje, které podrobují vybrané kusy obuvi mechanické zátěži až do jejich zničení.

Batastories

V zemích třetího světa Kerekes nalézá kromě bývalých továrenských zaměstnanců i příběhy „malých Baťů“, tedy chudých ševců, kteří fungují mimo továrny. Jedním z nich je mladík z Keni, jemuž řemeslo pomohlo dostat ze z ulice, kde žil jako bezdomovec. Nyní vyrábí boty z pneumatik a na černo je prodává. „Jsme také kapitalisté, jenom malí,“ poukazuje na význam soukromého podnikání indický majitel manufaktury na výrobu obuvi, který následuje tradici 300 let starého ševcovského rodu. V příbězích těchto „malých“ ševců Kerekes hledá paralelu se začátky Tomáše Bati a klade si otázku, zda se mezi chudými řemeslníky nenachází další budoucí podnikatelský génius, který si splní americký sen. Tito ševci však kromě lásky k řemeslu a nezdolného boje s chudobou nemají s Tomášem Baťou mnoho společného. Jejich mravní síla pochází z řemeslné práce, nikoli masové výroby a jejich příběhy oslavují tradici manufaktur a rukodělné práce, oproti masové výrobě, v níž je člověk jen malou součástkou stroje.

Snímek pracovně nazvaný Batastories mapuje více než sto let historie obuvnického podniku a spojuje odlišné koncepty řemeslné a pásové výroby. Vytváří navíc paralelu mezi situací dělníků za první republiky a pracovníky ze zemí třetího světa. Ukazuje, jak se během staletí proměnil světový trh, v němž dříve platné strategie nefungují. Již u „prvního globalisty“ se rýsují znepokojivé aspekty celosvětového podnikání. Zvířata jsou vnímána jako mašiny na výrobu suroviny, anakondy byly vybity a deštný prales vymýcen, aby na jeho území mohla vzniknout továrna a kolem ní město. Dědicové baťovského impéria se sice hlásí k odkazu svého praděda, ale jejich firma funguje již ve zcela odlišných podmínkách. Kerekes sám dochází k závěru, že v době kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nemusí dodržovat lidská práva ani ekologická pravidla, by se již Baťův příběh nemohl opakovat.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová