Mezi reportáží a rozhlasovou hrou

Štěpán Kubalík srovnává obsahovou náplň i způsob zpracování dvou „vlajkových lodí“ radiodokumentu Českého rozhlasu – pořadů Dobrá vůle plus a Radiodokument.
20.11.2014 - Štěpán Kubalík

Radiodokument Mecenáš Karl Wittgenstein a jeho Poldi (Maria Hammerich-Maier) byl v repríze vysílán u příležitosti továrenského ročníku MFDF Ji.hlava 2014. Foto Filip Jandourek, Český rozhlas.

Francouzský filozof Paul Ricoeur se v poslední části svého stěžejního díla Čas a vyprávění, na půdorysu úvah o různých druzích času, jejich vnímání a jejich filozofické tematizaci, zamýšlí nad vztahem historie a fikce. Mimo jiné si všímá, že historický text (historické vyprávění) „se nepřipojuje k historickému poznání zvnějšku, nýbrž spadá vjedno s ním,“ což by nám mělo pomoci uznat skutečnost, že „historie ve svém textu imituje ony typy konstrukce zápletky, jejichž původ je v literární tradici.“ To znamená, že vědomí historické události se vždy objevuje jako text, jako vyprávění. Jinak žádnou (autonomní) existenci nemá. Jako příběh se již konstituuje, a tudíž tomu není tak, že by naše představa o události existovala nějak sama o sobě předem a teprve ex post se vtělila do formy vyprávění (případně nějaké jiné). Dále Ricoeur poznamenává, že „výpůjčky historie u literatury se neomezují jen na rovinu kompozice ... Výpůjčka se rovněž týká reprezentační funkce historické imaginace: učíme se vidět určitý sled událostí jako tragický, jako komický atd.“ A tendenci zprostředkovat čtenáři či posluchači ucelenou přesvědčivou historickou zkušenost dějepisec z logiky věci završuje tím, že „si nezakazuje ´líčení´určité situace, ´reprodukovat´ jistý myšlenkový pochod a dát mu ´živost´ vnitřní řeči.“ (P. Ricoeur, Čas a vyprávění III, s. 266-267). I když k tomu nemá a ani nemůže mít dostatečné podklady (ty, díky nespolehlivosti paměti a mnohdy pouze vágně uvědomovaným motivům konání, nebývají zřejmé ani aktérům samotným) a musí tudíž začít fabulovat.

Tyto postřehy jsou pochopitelně relevantní pro úvahy o žánru dokumentu obecně, ale mně se připomněly zejména při srovnání rozhlasových dokumentů, které prezentují dvě relace Českého rozhlasu, jejichž programovou náplní je v podstatě výlučně dokumentární tvorba. Jsou jimi Radiodokument na ČRo Vltava a Dobrá vůle Plus na ČRo Plus. Netvrdím, že se s rozhlasovým dokumentem nelze setkat na žádné jiné stanici Českého rozhlasu či v rámci žádného jiného pořadu; nicméně, tyto dvě relace svoji programovou náplň samy jako rozhlasový dokument explicitně deklarují a zároveň je jejich zaměření dlouhodobě stabilní (obě tyto podmínky by splňovaly ještě Příběhy 20. století na ČRo Plus, ale vzhledem k vyhraněnému profilu tohoto pořadu, který je zaměřen na „biografický“ dokument, jej nechám prozatím stranou).

Radiodokument nabízí převážně (pouze s několika výjimkami) díla zabývající se historickými událostmi, a to „historickými“ v běžném slova smyslu, tj. takovými událostmi, od kterých nás již dělí dostatečně velká časová vzdálenost, abychom se k nim vztahovali jako k událostem, u nichž se již vytratil pocit, že by měly bezprostřednější vztah k naší současnosti. Kdežto u Dobré vůle Plus, pořadu zaměřeném na dokumenty o lidsko-právní problematice, je tomu právě naopak: zpravidla se zde může posluchač setkat s příspěvky zpracovávajícími aktuální témata.

Tolik, pokud jde o rozdílnou dramaturgii obou pořadů. Skutečně podstatný rozdíl ovšem spočívá v dokumentech samotných: díla uváděná Radiodokumentem mají ve srovnání s pořady tvořícími program Dobré vůle Plus jednoznačně blíže k rozhlasové hře, než k reportáži, zatímco v druhém případě je tomu zase přesně naopak. A jde o rozdíl skutečně markantní: jak v objemu použité hudby, tak v poměru hraných, dramatizovaných rekonstrukcí k přímým rozhovorům a zároveň také v míře „prokomponovanosti“ celku díla. Dokumenty zaměřující se na současné problémy působí daleko syrovějším, naléhavějším dojmem, jsou méně stylizované, skládají se výhradně z materiálu natočeného v terénu (obejdou se tedy bez účasti herců) a zároveň, což je také příznačné, vyznívají ambivalentněji. Kdežto dokumenty „historické“ nabízejí většinou ucelený narativ, dramaticky se rozvíjející zápletku s více méně jednoznačným vyvrcholením.

Jako příklad prvního typu bych vybral dokument Radky Lokajové Do posledního muže – příběh bitvy u Verdunu, významně se opírající o dopisy psané malířem Franzem Marcem (jedním ze zakladatelů výtvarné skupiny Der Blaue Reiter, který u Verdunu padl) jeho ženě. Druhý typ může reprezentovat kterýkoli ze tří dokumentů, které za poslední rok a půl byly v rámci Dobré vůle Plus věnovány romské problematice (Chanov žije; Setkání hudebníků z České filharmonie s dětmi z romských osad; Dokument o Radaně Parmové; zajímavě tuto trojici, jak tématicky, tak i tvůrčím přístupem, doplňuje rozhlasový dokument Černobílé perspektivy, který ovšem není dílem ČRo, ale redakce internetového portálu a2larm, komentářového webu kulturního čtrnáctideníku A2).

Samozřejmě, nabízí se jednoznačné vysvětlení této odlišnosti, které bude stavět na rozdílu v dostupnosti autentického materiálu (současné dění nemusíme rekonstruovat, máme k němu sami přímý přístup) a na distanci od historických událostí a objemu badatelské práce, která již byl provedena (ambivalence, jež je příznačná pro aktuálně prožívanou zkušenost, je redukována, pokud získáme od události dostatečný odstup).

Domnívám se však, že Ricoeurova úvaha nám dokáže odkrýt ještě hlubší vrstvu tohoto rozdílu. Ta bude spočívat v odlišné míře volnosti, jakou dokáží jednotlivá témata nabídnout autorovi pro práci s posluchačovou představivostí. Nebo jinak: jde o různost v míře, s jakou se musí autor snažit představivost posluchače podněcovat, aby u něj dokázal vyvolat dostatečně názornou zkušenost. Je zřejmé, že v případě témat spadajících do naší současnosti, je prostor pro akty imaginace velmi omezen (resp. pro více méně dokonalou názornost není zapotřebí původní materiál příliš dále „dramatizovat“), a to zkrátka proto, že naše obeznámenost s dobovým kulturním a společenským kontextem je větší, než u událostí „historických“. Ovšem kvazi-názornost fikce (Ricoeurův termín) je více než na místě v případě dokumentů z období, která jsou současnému posluchači již více méně cizí.




   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil