Mystičnost jako únik z postmoderního bezčasí

Film Resort je podle Janise Prášila experimentální dokumentární detektivkou, která přesahuje hranice mezi uměním a časem tím, že postupy současného fenoménu urban exploration přenáší z fotografií na filmové médium.
27.08.2015 - Janis Prášil

Resort

Soutěžní sekce dokumentárních filmů letošního jubilejního 50. ročníku karlovarského filmového festivalu vynikala hned trojím zastoupením české dokumentární tvorby. Po boku nového časosběrného snímku Mallory Heleny Třeštíkové, oceněného Křišťálovým glóbem za nejlepší dokument, stanula Amerika Jana Foukala a překvapivě též absolventský krátkometrážní film Martina Hrubého Resort. Ve snímku, který se měl původně věnovat především architektuře tzv. bruselského stylu na našem území zastoupeného rekreačním komplexem Vystrkov na Orlíku, se však studentovi VŠUP podařilo zachytit mnohem širší výpověď přesahující oblast jednoho umění. Přes téma architektury se totiž dostává k zprávě o myšlení a vnímání času v současném postmoderním světě. Formálně neotřelý snímek se atraktivním tématem vrací až do totalitní minulosti. Od konce temných 50. let však opisuje časový oblouk až po současnost, takže zároveň nabízí svérázný pohled na vývoj české společnosti.

Z estetizovaných záběrů na jednotlivé objekty totiž vyzařuje nejen krása čistých a funkčních tvarů, ale i skutečnost, že jejich autoři, přední tuzemští architekti, byli účelově uvězněni a přinuceni zadarmo realizovat státní projekt tajného rekreačního střediska pro nejvyšší funkcionáře komunistické strany. Proto komplex Vystrkov nenalezneme na dobových mapách. Historický, společenský a kulturní kontext je neoddělitelně spjatý se zkoumaným místem. Spoluvytváří jeho atmosféru a otevírá množství možností, jak jeho historii a genius loci zachytit. Hrubý na prostoru pouhých 25 minut načrtává překvapivě širokou škálu témat, když ukazuje proměnu rekreačního střediska z ráje, který na sklonku 50. let stavěli vězni svým věznitelům, v ráj podnikatelů 90. let a ráj volného času zahrnující módní wellness aktivity počátku 21. století. Ukazuje princip moci, který po 50 let zůstává stejný, jen je motivován odlišnou ideologií měnící se z totalitního režimu přes dravý porevoluční kapitalismus po přítomnost, která využívá pozůstatky historie pouze jako materiál pro uspokojování potřeb a neřeší morální dilemata minulosti ani současnosti.

Na hranici mezi pravdou a lží, dokumentem a fikcí

Jak ale co nejpřiléhavěji vystihnout povahu místa? Který příběh bude nejpravdivější? Má jít o příběh stavby, autorů, generace či doby? Hrubý rezignuje na hledání absolutní pravdy a přijímá fakt, že minulost není možné beze zbytku odhalit. Odmítá didaktičnost a hlásání jediného výkladu dějin. Dovoluje, aby výpověď sama vyplynula až ze vzájemného propojování fragmentů v mysli diváka, který z útržků historie, mozaiky faktů i nepodložených spekulací rekonstruuje možný obraz rekreačního komplexu včetně širšího kontextu. Architektonická dokumentace k tajnému projektu je nedohledatelná. Není možné podložit tvrzení o tom, že jedním z autorů byl vězněný architekt Jaroslav Vaculík, jehož syna, herce Lukáše Vaculíka, nechal Hrubý ve svém dokumentu namluvit komentář (Vaculík také účinkoval v ukázkách z filmu Války barev, které se natáčely právě v areálu u Orlické přehrady). Tímto umělým přemostěním, které prostřednictvím fikce a faktu propojuje Vystrkov s rodinou Vaculíků, režisér v dokumentu překlenuje několik historických etap až po současnost. V Resortu se tak zrcadlí nezpochybnitelná proměna společnosti. Hrubý prostřednictvím fabulace vytváří výstižnou tematickou zkratku, která dál vede ke skupině kontroverzních podnikatelů jako Radovan Krejčíř, František Mrázek nebo Miroslav Provod, kteří se stali novými majiteli Vystrkova, jenž díky nim získal opět novou dobovou tvář. Sám Hrubý se nechává v rozhovoru pro Českou televizi slyšet, že natočil rekonstrukci postavenou na tezích a dohadech, nikoli na informacích. Právě spekulativnost však dodává příběhu rekreačního střediska nádech tajemnosti a Resort se tak stává dokumentární detektivkou.

Resort

Hrubý jako absolvent Ateliéru intermediální konfrontace ale nehledá jen příběh místa, ale i příběh o médiu. Vytváří dokumentární pastiš na hranici experimentu. Osvobozuje dokumentární film od objektivity a realističnosti zapojováním zcizovacích postupů – videoartové pasáže nebo prvků hrané fikce v podobě úryvků z hraného filmu, namluvení komentáře hercem nebo vytvoření investigativní detektivní roviny. Příběh se tak rafinovaně přesouvá z objektivnosti úvodní scény, citující materiály z Archivu bezpečnostních složek ČR, k subjektivnímu přetváření. Různorodé audiovizuální materiály, které se doplňují, protiřečí si nebo na sebe upozorňují, zpochybňují dokument jako doslovnou zprávu o realitě či záruku pravdivého odrazu skutečnosti. Resort tak nejen obsahem, ale i formou dokládá režisérovo stanovisko o nemožnosti nalézt pravdu o jakékoli době. Skutečnost se skládá z bezpočetného množství příběhů, pohledů a pravd, protože hmotné dobové důkazy byly mnohdy nedohledatelné.

Pokud se tedy zdá, že snímek Resort neposkytuje tolik faktických informací, kolik by se dalo vzhledem k tématu očekávat, nebo nepředává jednoznačný názor, nejde o nedostatek ale o účelovou nedořečenost formy a snahu autora, aby každý divák sestavil sdělení z fragmentů sám. Hrubého film tak svou formou zároveň neočekávaně vypovídá o pluralitě postmoderního světa a jeho neuchopitelnosti, což logicky vede ke snaze vytvářet si vlastní soukromou verzi skutečnosti, k lapání obtížně uchopitelného skrz vytváření souvislostí mezi fragmenty, k natočení dokumentární rekonstrukce minulosti prostřednictvím nástrojů subjektivizace a fikce.

Minulost ani budoucnost neexistuje

Odhalování soukromých historií, dávno zapomenutých příběhů lze srovnat s únikem do virtuálních světů. Odhlédneme-li od současné obrody žánru fantasy a zasazování moderních mytologických příběhů do hyperrealisticky počítačově vytvořených fiktivních světů, máme zde na druhé straně touhu odhalovat příběhy a fascinující svět nikoli ve virtuálním prostoru, ale ve hmatatelné realitě. Objevováním tajemné atmosféry starých reálných budov, jejichž interiéry zůstávají po celá desetiletí bez lidského zásahu v původní podobě, se zabývá jeden z nejvýraznějších společenských fenoménů současné městské subkultury urban exploration, zkráceně urbex. Jeho stoupenci „urbexeři“ podnikají tajné expedice do opuštěných volně přístupných městských nebo příměstských objektů. V rozpadajících se vilách, starých nepoužívaných kanalizačních systémech, průmyslových objektech či opuštěných nemocničních budovách odhalují netušenou, nebezpečnou, až mystickou tvář všednodenního života. Využívají privilegia „vyvolených“, kteří tají umístění zapomenutého objektu, poodhalují roušku všednodenní přítomnosti, fotografují neinscenovaná zátiší, v nichž je zakonzervován čas. Tito lovci zážitků zachycují genius loci starých míst, s nimiž je spjato bezpočet nezodpovězených otázek a zapomenutých příběhů, otevírají tak třináctou komnatu postmoderního světa postiženého zploštěním času. Nostalgická touha po připomínkách předchozích dob představuje únik z neustálé přítomnosti, v níž je minulost jen rekonstrukcí a budoucnost pouze fantazií.

Resort

Martin Hrubý přenáší principy urbexu z fotografického na filmové médium, jehož prostřednictvím se vydává na napínavou výpravu do utajovaných zákoutí minulosti. Výsledky své expedice sestavuje do formálně různorodého tvaru, kterému je třeba porozumět. Neukazuje budovy rekreačního střediska na Vystrkově pouze jako umělecké objekty, jak bylo jeho původním záměrem, ale přidává jednak sociokulturní kontext, jednak subjektivní prožitek tajemství, napětí a nostalgie. Je třeba přijmout fakt, že Hrubý nepřišel s investigativním, ale s experimentálním dokumentem, jehož cílem není dopátrat se chybějících informací. Resort odpovídá především na otázku, jakým způsobem lze zpracovávat historii tak, aby nebyla jen výčtem minulých událostí, ale vypovídala o současnosti. Dokazuje, že fragmentárnost a nedořečenost formy, stejně jako proplétání fikčních a dokumentaristických postupů, jsou způsobem, jak se přiblížit nepostižitelné komplexitě světa.





další blogy autora:

Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil