Neočekávaná setkání

První příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala
30.10.2014 - Tomáš Stejskal

Všudypřítomný Kidlat Tahimik (s mikrofonem) na masterclass Petera Tscherkasského

Jezdím do Ji.hlavy docela dlouho jako novinář, ale letos poprvé jsem měl možnost festival zažít zevnitř coby jeden z členů festivalového týmu. První a radostný poznatek: to podstatné vypadá zvenku i zevnitř stejně. Druhý a očekávaný poznatek: do kina jsem se mockrát nedostal. Třetí a nejcennější poznatek: zevnitř člověk intenzivněji nasaje důvody, které z festivalu dělají mnohem víc než jen místo, kde se promítají dobré filmy.

Vždycky jsem Ji.hlavu vnímal jako prostředí, které pomáhá filmovému trhu a snaží se propojovat na jedné straně diváky s novináři, režiséry a filmovými profesionály a na druhé straně také různé instituce. Mladí autoři tu dostávají možnost soutěžit se zkušenými tvůrci a je už celkem běžné, že dokonce vyhrávají. Nechci nyní uvažovat nad dramaturgií výběru ani rozhodnutími porotců, ale pro pohyb filmů nastupující generace blíž k divákům je to určitě dobrá zpráva.

O čem se ale chci rozepsat více, je právě onen život festivalového centra. Na několika málo ulicích Jihlavy, které tvoří prostor, v němž se odehrává hlavní dění, můžete nejen několikrát denně potkat významné hosty, ale můžete se s nimi bez problému dát do řeči. A také si můžete uvědomit, že takové persony jako Godfrey Reggio, Peter Tscherkassky či Kidlat Tahimik nepřijeli na festival jen „odvést svou práci“ – tedy odvykládat si své masterclasses, uvést filmy a padla – ale že se sami stávají náruživými diváky a účastníky. Kidlat Tahimik, kouzelný stařík s vzezřením šamana, pendloval ulicemi Jihlavy v neodmyslitelných crocsech na nohou, všemu otevřen: to, že své filmy tvoří s pomocí kosmu, během pár chvil v jeho přítomnosti přestávalo být pouhou hezkou frází. Když jsem ho opakovaně uprostřed festivalového shonu hledal v ulicích Jihlavy, abych s ním domluvil rozhovor s novináři (Kidlat nemá telefon, a když dostal jeden od štábu, zbavil se simky a používal ho pouze jako kameru), měl jsem z toho vlastně radost. Většinou vše klaplo, občas ne, protože – jak mi řekl během jednoho pozdního příchodu na smluvené místo – „věci se dějí“.

Poslední den festivalu byl věnovaný nezávislé kinematografii Barmy, množství diváků na této ojedinělé přehlídce nebylo na rozdíl od předchozích dnů takové, jak bychom si přáli, ale v hledišti nikdy nechyběl Kidlat Tahimik (pro jistotu: jeho umělecký pseudonym znamená Tichý blesk a v Asii běžně uvádějí příjmení na prvním místě, tituluji ho tedy jako Bleska, nikoli familiárně jeho křestním jménem). A pravděpodobně se díky tomuto setkání stane hostem festivalu v Barmě. Takové věci mě obzvlášť těší, podobně jako třeba to, když odcházím kvůli pracovním povinnostem chviličku před koncem z potemnělého kostela, kde se odehrává improvizační koncert Ivana Palackého a rakouského multiinstrumentalisty Burkharda Stangla, a mezi magickými zvuky nořícími se z ticha si všimnu povědomé siluety. V zadní části kostela tiše se sepnutýma rukama stojí Godfrey Reggio, v tu chvíli možná opět trochu mnichem, byť církev před dávnými lety opustil.

I ti největší tvůrci jsou především lidé z masa a kostí, možná právě to je odlišuje od hvězd a hvězdiček, které si žijí ve světech svých kontrolovaných mediálních obrazů. Když si čtete o tom, jak projekt Filmových korespondencí stvořil nový žánr a jak se tu ukazuje univerzálnost filmové řeči, zní to možná jen jako vzletné zvolání. Při snídani se dvěma filmovými dopisovateli, španělským režisérem Jaime Rosalesem a čínským dokumentaristou Wang Bingem, kde věty obou tvůrců přecházejí ze španělštiny přes dva překladatele a zprostředkující češtinu do čínštiny a zpět, už to najednou zdaleka jako fráze nezní. Filmové obrazy zkrátka působí rychle a umí hovořit přímo a univerzálně. Ale patří k tomu i položertovné, sebevědomé průpovídky španělského „radikálního klasika“ Alberta Serry, který s kamennou tváří hovoří o tom, že herci jsou největší pakáž a že i jeho kolega Jaime Rosales si o sobě moc myslí. To nejsou drby. To je jen další z důkazů, že tvůrci jsou především lidé. Filmový jazyk samozřejmě umí stejně dobře propojovat jako rozdělovat. A na Ji.hlavě se jak s lidmi tak s různými podobami filmové řeči lze potkat, popovídat si, a buď si notovat, nebo vášnivě nesouhlasit.


Medailon autora


Tomáš Stejskal je filmový publicista a překladatel. K filmu se dostal díky oblibě japonských anime a Gillesi Deleuzovi. V roce 2008 začal spolupracovat se serverem Rejže.cz, zaměřeným na kinematografii jihovýchodní Asie a od té doby  publikuje v různých periodicích - od úzce profilovaných časopisů jako Cinepur a A2 přes týdeník Houser až po Hospodářské noviny či internetový deník Aktuálně.cz.
Vedle tištěných a online médií spolupracuje též se stanicí Vltava, kde je pravidelným hostem kritického pořadu Slovo o filmu. Jako dramaturg spoluorganizoval festival Film Sokolov a dále se podílí na výběru filmů na Fresh Film Fest. V současnosti působí v tiskovém oddělení Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Kromě filmů se věnuje objevování neobvyklých pivních stylů a chmelů - oblíbeným stylem je žitný India Pale Ale a mezi chmely vládne Amarillo.




   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil