O filmové režii aneb Český lev dokumentární

Producent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.
26.03.2019 - Radim Procházka

Všechno bude. Film Olma Omerzua se podle členů ČFTA stal nejlepším filmem roku 2018. Zároveň získal na slavnostním vyhlášení Českých lvů v sobotu 23. března dalších pět cen včetně ceny za nejlepší režii. Foto: CinemArt

Na sklonku loňského léta jsem se coby člen České filmové a televizní akademie obrátil na její prezidium s návrhem, aby režiséři a režisérky dokumentárních filmů mohli být oceňováni v kategorii nejlepší režie: „Pusťme k volné soutěži o Lva za režii také dokumentární tvůrce,“ napsal jsem, „analogicky ke kategoriím kamera, střih, hudba a zvuk by také režiséři měli mít možnost utkat se s autory hraných filmů. Všichni dobře víme, že tyto dva obory se svým řemeslným i uměleckým know-how velmi blíží, v oblasti dokumentu navíc často vidíme invenčnější autorský přístup, než je tomu u hrané tvorby. Proto je zarážející, že dokumentaristé nemohou v této kategorii soutěžit.“ Akademie můj návrh projednala a … odmítla. Prý by to režiséry dokumentárních filmů znevýhodnilo, kdyby se ocitli v jednom „balíku“ se všemi hranými filmy, a navíc jsou podle prezidia obě kategorie neporovnatelné… 

Nejen pohled na letošní nominované mne ale přesvědčuje o opaku. Neprokazují přinejmenším Klára Tasovská a Lukáš Kokeš v (dokumentárním) filmu Nic jako dřív režijní schopnosti naprosto rovnocenné hrané režii? V čem se tak zásadně liší jejich režijní vedení skutečných mladých lidí od bravury, kterou při stejné činnosti prokázal ve Všechno bude Olmo Omerzu s o pár let mladšími taktéž neherci? A vice versa copak je možné porovnávat pixilaci lidských loutek ve filmu Hmyz Jana Švankmajera a objektivistické pozorování Jana Palacha blízké dokumentárnímu vyprávění ve stejnojmenném filmu Roberta Sedláčka? Samozřejmě že to nejde! Umělecké soutěže jsou z principu nesmyslné, ale jak říkají latiníci, svět chce být klamán, ať tedy klamán je. A červený koberec je pro to neškodný a tradiční prostor.

Nic jako dřív. Snímek Nic jako dřív tvůrčí dvojice Lukáš Kokeš a Klára Tasovská byl nominován jako nejlepší dokument roku 2018. Z Českých lvů vyšel tento pozoruhodný snímek naprázdno. Odhalil zároveň prostupnost kategorií jako je hraný a dokumentární film i jejich poněkud stereotypní vnímání v rámci Českých lvů. Foto: AČFK

Faktem je, že od dob, kdy byl Český lev vegetariánem, jsme s dokumentem po onom červeném koberci urazili velký kus cesty. Tehdy to vypadalo, že pouhá přítomnost dokumentární kategorie na slavnostním večeru snižuje exkluzivitu a s ní i rating vysílání pro potenciální sponzory pod snesitelnou mez. Dokumentární film má od té doby zvláštní kategorii a na Lva mohou být nominováni také kameramani, skladatelé, zvukaři a střihači dokumentárních filmů, na což mimochodem akademici velmi často zapomínají a této možnosti nevyužívají. V čem je například výkon střihačky Janky Vlčkové menší ve filmu Až přijde válka Jana Geberta, než ve filmu Všechno bude Olma Omerzua, za který získala Českého lva? Nicméně stále je mi záhadou, proč nemohou být režiséři dokumentárních filmů nominováni v kategorii nejlepší režie. Ani prezidium ČFTA ale není tak mocné, aby mohlo zásadně ovlivnit postavení dokumentárního filmu uvnitř kinematografie. Ten nejzapeklitější problém se totiž ukrývá jako obvykle už v samotném jazyce. Někdy v devadesátých letech se rozhodl jistý pozemní hokejista soudit se s představiteli ledního hokeje a donutit je, aby přestali mluvit o svém sportu pouze jako o hokeji, anebo aby zaplatili odškodné. Podle žalobce splynutí významu slova hokej s významem sousloví lední hokej poškozuje hokej pozemní, kterému ubírá pozornost. Žaloba je extrémní přístup, navíc napadá přirozený vývoj jazyka, ale získala si tehdy mediální pozornost. Podobné posuny významů slov provázejí každého z nás celý život. Od svých šesti let jsem se věnoval běžeckému lyžování, dnes s hrůzou opravuji svoje děti, když rozlišují lyžování a běžkování, lyže jsou pro ně výhradně ty sjezdové. Od čtrnácti jsem pak hrál stolní tenis. A ten už dávno není cenově dostupnějším, a tudíž lidovějším příbuzným lawn tenisu nebo royal tenisu, jak se před sto padesáti lety nazýval dnešní tenis. Krátce poté, co jsem pověsil stolní tenis na hřebík a provozoval běžecké lyžování už jen jako turista, jsem začal natáčet dokumentární filmy. 

Tehdy pro mne popravdě bylo důležitější spíše vymezení vůči publicistice. Když ale začal kolega Sedláček režírovat i filmy hrané, všiml jsem si, že se jeho profese rozdvojila. V televizních rozhovorech začal být označován jako režisér a dokumentarista. Emancipoval se a na letošním vyhlášení cen Český lev se mohl stát nejlepším režisérem. Kdo by si to pomyslel před mnoha lety, kdy byl pouhým dokumentaristou.





další blogy autora:

Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer