Paměť rozhlasového dokumentu v 88 vteřinách

Andrea Hanáčková přináší kritický pohled na jarní kolo soutěže Report 2016. Rozhlasoví redaktoři a editoři se sjeli z celé republiky, aby navzájem poslouchali pořady ve stopáži do 7 minut a vybrali nejlepší příspěvek za rok 2015.
07.04.2016 - Andrea Hanáčková

Vítěznou reportáž s dívkou z laviny v Tyrolsku z počátku roku 2016 převzala většina českých médií. (zdroj: ČT)

Český rozhlas má dobrého přítele ve Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, zapsaném spolku, dědici občanského sdružení, které vzniklo zkraje devadesátých let jako společenství lidí, již z různých pozic přispívají ke kultivaci auditivního prostředí v České republice. Mezi zakladateli byli i rozhlasáci, kteří pamatovali nejlepší roky sebereflexe rozhlasového média v letech šedesátých, kdy měla veřejnoprávní mediální instituce vlastní studijní oddělení. Zajišťovalo překlady odborných textů, vydávalo časopis Studie a úvahy, Rozhlasová práce a další, nabízelo stálou teoretickou reflexi odvysílaných pořadů, sledovalo nové trendy a přispívalo ke stálému vzdělávání lidí uvnitř rozhlasu. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu podobným způsobem vydává časopis Svět rozhlasu a pořádá soutěže non-fikčních žánrů (Report), přehlídky fikčních rozhlasových žánrů (Bilance) a odborné semináře.

Novinky jarního Reportu a bolesti rozhlasové reportáže

Na letošním jarním Reportu zaměřeném na zpravodajské a publicistické pořady se sešli reportéři z celé republiky. Do jednodenního setkání se vejde osmnáct příspěvků. Letošní ročník měl několik prvenství – účastnila se ho stanice pro děti Radio Junior (reportáž o lanovce v Krušných horách),  kulturní redakce (reportážní upoutávka na dokumentární film české writerky Sany), sportovní a zahraniční redakce (reportáž k vyhlášení nejlepšího trenéra roku a reportáž z řeckého squattu jako alternativního ubytování pro uprchlíky). To dříve nebývalo zvykem, setkávali se mezi sebou především domácí zpravodajové z regionů a celoplošných stanic.  Jak je z letmého výčtu zřejmé, tematicky nelze soutěž nijak vymezit. Vedle sebe zde stojí velmi různorodé příspěvky jak námětem, tak i zpracováním. Trendem je pochopitelně ambice co nejvíce vyprávět zvukem, přičemž zvuk už není využíván jako pouhá předělová vlnka, případně jako atmosféra, ale má skutečný narativní potenciál a často výrazně informačně dotuje celkové sdělení příspěvku. Příkladem může být reportáž Štěpánky Kadlečkové o posledním dnu dvaceti výpravčích na nejstarší trati České republiky v úseku Brno–Břeclav, kde správa železniční cesty odvolala už i poslední směnu stanice v Podivíně a provoz převedla na dálkové řízení. Jedinečný náhodně zachycený příběh jedné výpravčí, která se loučí s mnoha desetiletími svého pracovního života, vlastně jen verbalizoval zvukovou stopu reportáže – velký pracovní ruch, množství zvuků vyluzovaných mechanickým i elektronickým zařízením a neustálé bouchání dveří.

Zvukovost i krátkých příspěvků tedy posiluje, stálou slabinou českých rozhlasáků je malá schopnost reportovat „z ruky“, tedy přímo na místě vytvořit zvukový obraz dané situace. Většinou selže reportér už na místě kvůli malé schopnosti popsat, co vidí a zažívá, někdy se nechá unést emocí, jindy redundantně popisuje, co je obecně známé nebo ze zvuku zřejmé, nebo uvízne na detailu, aniž má na paměti celek. Další škody pak méně zkušený autor páchá při střihu anebo při neschopnosti ovládnout ve zvuku práci s efekty nebo se stereem. Zcela nevyužitý tak zůstal například úžasný zvukový potenciál unikátního dolu v Peci pod Sněžkou, který v mnoha různých prostorách mohl nabídnout „auditivní wellness“ pro milovníky dlouhého echa a pozvolných i radikálních proměn prostoru ve zvuku (Jiřina Mužíková: Důl Kovárna). V porovnání, které podobná soutěž vždy nabízí, tak výrazně ční práce domácí redakce, tedy autorů, kteří z celé republiky přispívají pro Radiožurnál. Jsou editory nuceni k perfektní práci s dodržením elementárních pravidel zpravodajského příspěvku nebo reportáže včetně přesného nastavení míry účasti a angažovanosti autora, identifikace stanice a střihu, který i při minimální stopáži respektuje přirozený tok řeči a logiku dialogu. V tomto ohledu vynikl například Příběh hornické vdovy ostravské autorky Andrey Čánové. Zkušená autorka umí i na minimálním časovém prostoru vybudovat příběh, zachytit reportážně jedinečné setkání, zaznamenat stěžejní reakce okolí a dodat zpravodajskému příspěvku etický a morální přesah. Její pořad má pouhých 88 vteřin, přesto srozumitelně vypráví příběh. Ten je zároveň odpovědí na Postmanovu otázku, kterou lze parafrázovat takto: jaká zpráva šířená běžnými médii nás v poslední době vedla k činu? Dodejme – významnějšímu než postování na facebooku. Jednoho ostravského faráře vedla zpráva vyslechnutá ve vysílání Radiožurnálu k potřebě poznat jednu z vdov po hornících, kteří před čtvrt stoletím zůstali zasypáni v dole Doubrava. Reportérka setkání zprostředkovala a natočila. Jsme svědky začátku návštěvy, listování albem fotografií, trošku chaotickým ujasňováním, k čemu vlastně došlo a jak. To však patří k běžné lidské komunikaci a zvyšuje to autenticitu setkání. Farář si odnáší fotografický materiál a slibuje u příležitosti výročí uspořádat v kostele výstavu. Jednou z posledních vět respondentka komentuje přesah běžné zpravodajské události – jako pro silně věřící osobu pro ni zájem duchovního velmi mnoho znamená. Pro člověka uvyklého na minimálně dvacetiminutovou dokumentární stopáž a zkoumání hlubších vrstev příběhu je dost velký úkol vůbec přijmout myšlenku minutu a půl trvající reportáže, v níž se zrcadlí příběh tří lidí a sebereflexe auditivního média jako zprostředkovatele setkání. V kontextu zmíněné soutěže je ovšem takový zážitek vlastně příjemný luxus.

Hokejová korupce a dívka z laviny

Pozoruhodně odlišné jsou tři vítězné pořady.  Z hlediska investigace uspěla reportáž Tomáše Jelena z brněnské redakce Českého rozhlasu, který skrytým mikrofonem zachytil praktiky majitelů nelegálních heren (3. místo). Ti se po zákazu činnosti uchylují k masovému zakládání zapsaných spolků s dobročinnými úmysly a neváhají bezskrupulózně nad každý otvor hracího automatu na peníze nalepit cedulku „Dar zapsanému spolku“.  Členem spolku se stáváte zápisem na baru, identita není verifikována ani občanským průkazem. Zdá se, že nikdy nebylo jednodušší páchat v Čechách dobročinnost.

zleva: Mária Pfeiferová, Ivan Studený, Tomáš Jelen (zdroj: ČRo)

Skvělou reportérskou práci podpořenou vynikající zvukovou kvalitou a detailní prací se stereem předvedl Ivan Studený, který už více než rok vyvíjí pro Radiožurnál experimentální řadu Příběhy Radiožurnálu (2. místo). Od prvních pokusů, v nichž ještě zápasil s formátem dokumentárních minisérií (obvykle 5–10 dílů), vypracoval k preciznosti způsob, jak na ploše čtyř minut představit a prozkoumat nastolený problém. Konkrétně šlo v soutěžním pořadu o spekulativní prodej předražených lístků na mistrovství světa v hokeji. Autor složitou cestou vypátral překupníka ochotného o těchto praktikách hovořit, komentář poskytl trenér Slavomír Lener, permanentní zvukový podkres vytvořily historické i současné zvukové záběry komentované hokejové hry. Dynamický sound neubírá na srozumitelnosti výpovědí a poměrně záhy se hovor stáčí k tématu etiky a protiprávnosti překupnických praktik. Posluchač je vystaven jednoznačnému  pojmenování podvodného jednání, k němuž má překupník jedinou poznámku – když to nebudu dělat já, najde se někdo jiný. Drobný Lenerův dodatek pak uvádí tuto větu do širších souvislostí a poukazuje na amorálnost podobných praktik. Studený pravidelně na rozhlasových soutěžích boduje především svou odvahou vstupovat do přímých konfrontací s respondenty, vynikající zvukovou kvalitou a zvláštním nadáním pro rytmus rozhlasového díla.

Nejvyšším počtem bodů, a tedy 1. místem ohodnotili účastníci jarního Reportu jednoduchý rozhovor, který Mária Pfeiferová natočila pouhých několik hodin po pádu laviny v Tyrolsku. Nejtragičtější událost letošní zimy odjela reportérka zpravodajsky vyšetřit jako aktuálně pohotovostně sloužící pracovnice domácí redakce a dokázala být ve správnou chvíli na správném místě. Jednu z členek výpravy svou empatií a snahou podat pravdivý obraz události přesvědčila k rozhovoru v okamžiku, kdy se na sociálních sítích šířily první vlny nenávistných kampaní ve smyslu „můžou si za to sami“, „neměli tam lézt“, „ať si zaplatí záchrannou akci“. Dívka dvakrát zavalená lavinou má v hlase ještě silnou emoci, bezprostřední zážitek hrůzy a bezmoci ze sněhového sevření, šok ze smrti blízkých lidí. Pfeiferová se v příspěvku podrobně a opakovaně ujišťuje o množství varování a motivacích k rozhodnutí vydat se do kopce i při lavinové „trojce“ a dokáže dívku rozpovídat i ve velmi vypjaté emoční atmosféře. Rozhovor záhy po odvysílání přebrala ostatní česká média a v tomto konkrétním případě se skutečně podařilo zmírnit negativní pohled české veřejnosti na horské neštěstí.

Pozorovateli nemohla ujít apolitičnost předložených příspěvků, což je po dobu jednoho intenzivního dne sice příjemné, zároveň by ale bylo zajímavé sledovat, jak se vlastně daří referovat o různých podobách současné české politiky. Zarazilo mne také, jak málo příspěvků přihlašují kolegové ze zahraniční redakce v době, v níž se nás tak intenzivně dotýkají evropská a uprchlická témata. V tomto ohledu je zřejmě ještě prostor pro propagaci a zvýšení prestiže soutěže Report.

Samozřejmostí se v poslední době stává účast vrcholných manažerů, šéfů vysílání, šéfdramaturgů, kteří prostřednictvím takové soutěže dostávají koncentrovanou zprávu o stavu rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Co mohli na jarním Reportu 2016 vidět? Je nesporné, že úroveň soutěže a především následných debat se zvyšuje. Autoři oceňují zpětnou vazbu, většinou velmi konstruktivní, i řadu praktických doporučení, zajímavých dotazů na kontext vzniku jednotlivých reportáží  i praktických aspektů vztahu autorů a editorů. Stále je však patrné, že i na úrovni regionů je třeba nadále reportéry vzdělávat v umění dobře reportovat a ovládnout i sofistikovanější podoby střihových zvukových programů. Otázkou pro pořadatele pak je, zda nechat dramaturgii soutěžní přehlídky jen na samotných tvůrcích a čekat, kdo se přihlásí, a nakolik vědomě oslovovat vytipované autory, cykly, seriály nebo série, případně aktivně vyhledávat témata, jež proporčně zabírají v rozhlase v daném roce větší prostor.

Především doktor Josef Maršík pak opakovaně vnášel do diskuze otázku, nakolik je relevantní snaha zvládnout opravdu jakékoli téma ve stopáži „do dvou minut“ a kde se vlastně bere tato mantra proudového vysílání.  Český rozhlas jako instituce má spoluvytvářet paměť této země a přispívat k uchování dokumentů doby.  Tuto paměť lze samozřejmě archivovat i v devadesátivteřinových zpravodajských příspěvcích, je však otázkou, zda právě toto má být úkolem veřejnoprávní instituce.





další blogy autora:

O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na DvojceRozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.06.04.2017 - Andrea Hanáčková
Be clear, be crisp and directRozhlasová teoretička Andrea Hanáčková zve na dvoudenní workshop Jak vyprávět rozhlasové příběhy, který v polovině února povedou esa evropské rozhlasové tvorby Simon Elmes a Edwin Brys26.01.2017 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka