Poctivost a střety zájmů

Falešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu
22.01.2015 - Tomáš Stejskal

Už dlouho uvažuji o různých podobách hranic, které by člověk neměl překročit. Když jsem zvažoval možnost rozšířit řady jihlavského festivalu a vydat se tak na pomyslnou „druhou stranu barikády“, objevil se tento problém dost možná poprvé ve výraznějších konturách, ale rozhodně nikoli poprvé. Otázka v jeho pozadí zcela jednoduše zní: „V jakých případech se jako novinář na volné noze dostávám do situace možného střetu zájmů?“

Rozhodnutí, zda se starat o PR a mediální komunikaci Ji.hlavy, mělo jeden velmi jednoduchý důvod. Jako filmový publicista jsem festival dlouhodobě považoval za zásadní událost přinejmenším v českém kontextu, rád na něj jezdil, rád o něm psal. A vždy to byla i trochu osobní věc. Poprvé jsem se v Ji.hlavě déle bavil se svou ženou (tehdy jsem tam byl možná poprvé coby novinář, bydlel jsem v tělocvičně a po několika málo hodinkách spánku se pravidelně odebíral do press centra vypsat se z filmových zážitků minulého dne) a na předposledním ročníku jsem viděl nejen spoustu skvělých filmů, ale také jsem tam svou nynější manželku požádal o ruku. Zda se podílet na festivalu, který je pro člověka srdeční záležitostí, to není příliš těžká volba.

Poněkud komplikovanější je otázka, jak se postavit ke své dosavadní práci novináře, k věci, jíž jsem zasvětil mnoho času, která je pro mě důležitá a má podle mého smysl. O čem mohu psát, kde bych to měl zvážit a co už je naprosté tabu? Toto citlivé téma jsme v rámci jihlavského týmu hojně diskutovali už v době, kdy jsem se k němu přidával.

Když mě na podzim tehdejší editorka dok.revue Tereza Hadravová požádala, zda bych jako filmový publicista a zároveň jihlavský „insider“ nepřispíval do pravidelného blogu, neviděl jsem na tom nic špatného a rád nabídku přijal. Nyní, když se Tereza věnuje radostem i starostem mateřské dovolené a já po ní přebral editorskou záštitu nad dok.revue, tu přemýšlím nad svým dalším blogovým příspěvkem a otázka různých typů hranic a možných střetů zájmů se mi opět navrací.

V českém kulturním a novinářském prostředí není problém vnitřní integrity vůbec nepodstatným tématem. Kulturní rubriky leckterých deníků či týdeníků se pod mnoha různými tlaky (lhostejno zda jde o vliv internetu, či různá fúzování a změny majitelů) proměňují, na literaturu, film a další umění zbývá stále méně místa. To není ublížený povzdech ani kritika mediálního provozu, ale prosté konstatování faktu. Samotný výběr témat či charakter textů přitom leckdy nebývá zcela v rukou konkrétního redaktora, většina listů má přinejmenším určitou vnitřní politiku či představu o svém čtenáři. Proč o těchto celkem samozřejmých věcech píši? Prostě proto, že ať už člověk coby novinář působí na volné noze či v jediném konkrétním listu, musí se potýkat s určitými kompromisy, které k novinářské praxi nevyhnutelně patří. Základními kvalitami novináře přitom podle mě zůstávají kompetentnost v dané oblasti a poctivost. Nepřísluší mi soudit, nakolik se mi dostává toho prvního, ale mohu snad bez výčitek prohlásit, že jsem vždy usiloval přinejmenším o to druhé.

Může tedy člověk spolupracovat s filmovým festivalem a stále přitom s klidným svědomím působit coby filmový publicista? A pokud ano, o čem může psát a kde by si už měl dávat pozor? Nemám v rukávu univerzální odpovědi, ale rád bych se v tomto blogu, který je zároveň falešným úvodníkem nového editora dok.revue, vyznal z toho, čemu věřím a podle čeho bych se rád i nadále řídil.

Kritika je subjektivní, nezávislý názor a jako taková je opakem PR. Jistě, tohle je celkem jasné, definiční vymezení. Ale i při sebevětší míře nezávislosti (přinejmenším té vnějškové) jsem si v minulosti nad leckterými svými články – ať už šlo o recenze či reportáže z festivalů – zpětně říkal, zda nevypovídají víc o mně než o samotném tématu. A hned vzápětí: zda lze obojí od sebe oddělit a zda by to vlastně nutně bylo špatně. Kritika je lakmusovým papírkem ponořeným do bouřlivých vod dobové kulturní situace, jenže v ruce jej nedrží analytik, ale mnohem spíše „klaun a prorok“, jak chápal roli kritika Karel Thein. Ať totiž jdete jakkoli daleko za rozebírané dílo, a ať už se při tom zaštitujete jakoukoli metodou, vždy je primární vztah k dané látce. Za úvahami, rešeršemi, diagnózami a kontextuálními hodnoceními je v jakési rudimentární podobě stejně skryto ono opovrhované a primitivní „líbí/nelíbí“. Argumenty přijdou až posléze.

Stejně jako bych nikdy nemohl dělat PR něčemu, čemu plně nevěřím, tak bych nechtěl psát vlastní publicistické texty chladně, na objednávku či pod tlakem autocenzury. Nyní se lze ptát různě. Třeba: je horší, když reportáž o zahraničním festivalu do filmového časopisu napíše kompetentní člověk, který zároveň spolupracuje s jiným festivalem, nebo když text o tomtéž napíše „nezávislý“ novinář, který zdaleka tak kompetentní není? Ideální by samozřejmě byl svět plný kvalitních, dobře placených a zcela nezávislých novinářů.

Rád bych se vyhnul zbytečným pochybám (ať už vnitřním či vnějším) a ve svém dalším mediálním působení – na stránkách tohoto periodika či jinde – se nechci pouštět do reflektování jiných festivalů ani do kritického hodnocení dokumentárních filmů. Už jen proto, že nereflektovaná autocenzura je mocná čarodějka. Ale psát o jiných oblastech kinematografie nebo dělat rozhovory s dokumentaristy, případně poodhalit v obecnějším článku něco o dokumentární tvorbě, jíž se koncentrovaně věnuji, a tudíž do ní snad mám jistý vhled? Přijde mi to normální. A nikoli proto, že je to přinejmenším u nás celkem běžné, ale prostě kvůli tomu, že jsou témata či filmy, které mě nenechávají lhostejným, a mám stále potřebu se k nim vyjadřovat. Pokud člověk hraje s otevřenými kartami – navenek i k sobě samému –, není podle mého nejhlubšího přesvědčení důvod ke znepokojení. Tudíž se i na stránkách dok.revue s mými články budete občas setkávat, byť rolí editora i nadále bude především se starat o koncepci časopisu a shánět kvalitní texty od jiných autorů.




   poslední blogy:
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil