Poetický dokument jako smyslová záležitost. K filmům Sergeje Loznitsy

Janis Prášilů se ve svých příspěvcích bude věnovat intermediálním přesahům dokumentu. V souvislosti s přehlídkou snímků Sergeje Loznitsy na portálu DAFilms.cz píše o podobě setkání dokumentárního filmu a krajinomalby.
04.12.2014 - Janis Prášil

Sergej Loznitsa

V polovině 90. let jsem měl možnost sledovat dokumentární seriál Nikity Michalkova Sentimentální putování po mé vlasti a jeho záběry se mi nesmazatelně vryly do paměti. V každé části, věnované dílu jiného ruského malíře, kamera zblízka prozkoumává plátno. Sleduje zobrazené detaily tradičního ruského interiéru, vesnice nebo zátiší, jako kdyby to byl příběh, který se před divákem odvíjí v čase stejně jako film. Ve snaze přesáhnout meze výtvarného média však Michalkov zachází ještě dál: k vizuální pouti po každé malbě přidává zvukovou stopu. Hlasy lidí, zvuk větru nebo štěkot psa nás přesvědčují, že jsme svědky právě probíhající události. Michalkov se tak snaží proniknout pod povrch dvojrozměrného plátna a nalézt pod stylizací a umělcovým rukopisem skutečný svět.

Právě v době, kdy patriot Michalkov natáčí tuto dokumentární poctu vlasti, začíná Sergej Loznitsa (jehož vůbec první online retrospektivu nyní zdarma uvádí portál DAFilms.cz) vytvářet své první filmové imprese. I on používá řeč dokumentárního filmu a zároveň se stává básníkem, krajinářem a portrétistou. Jeho obrazové kompozice vytváří spojnici mezi filmem a krajinomalbou obohacenou pohybem a zvukem o třetí rozměr. Vyjadřují atmosféru doby a genia loci.  Jako citlivý pozorovatel volí filmový básník observační přístup k předkamerovému dění. Zdaleka však překračuje meze cinema vérité a z všednodenních událostí vytváří rituál, slavnost. V detailech objevuje neustálou přítomnost nehmatatelného. Nedívá se však z boží perspektivy, ale z pozice malíře, který dává zobrazovanému objektu prostor, aby nalezl vlastní tvář.

Loznitsa má schopnost nahlédnout skutečnost v její celistvosti. Snad proto lze v jeho snímcích pouze obtížně oddělit živé od neživého. Obojí je komplementární součástí téhož světa. Je proto možné tvrdit, že lidská postava je pro autora zároveň stěžejním objektem i doplňkem krajiny.  Člověk je stafáží, jež dotváří kompozici jako proměnlivý a pohyblivý bod v prostoru. Lidská bytost se stává součástí velkého funkčního organizmu. Pohyby postav, které s každodenní rutinou vykonávají své povinnosti, jsou přísně účelné a zautomatizované. Jako by dělníci odlévající ocel nebo rybáři provádějící do nekonečna řadu rutinních úkonů při výlovu zamrzlého rybníka byli stroje pulzující životem.

Tvůrce abstrahuje z předkamerové skutečnosti jednotlivé elementy a vyzdvihuje jejich poetičnost a smyslovou působivost, ať už je to krása továrenských strojů, horká pára stoupající z lokomotivy, ledové kry unášené proudem při oblevě nebo ticho nesené ranní mlhou nad vesnicí. To nejsou sentimentální žánrové krajinky, ale meditativní kompozice. Loznitsa využívá různé vyjadřovací prostředky, ale vždy se zabývá motivem pohybu a času – s podobnou intenzitou jako v oblasti hraného filmu například Béla Tarr. Ve snímku Portrét zastavuje čas: postavy se mění ve statické objekty hledící do kamery. Ve snímku Krajina jde ještě dál. Dává v něm do pohybu samotné snímané prostředí. Dlouhým panorámováním v jednom záběru nepřetržitě sledujeme proměňující se prostředí vesnice kolem sebe. Tento inovativní způsob rámování zajišťuje neustálý přísun nových obrazových kompozic.

Bence Fliegauf ve svém radikálním formalistickém snímku Mléčná dráha postavil nehybnou kameru na jedno místo.  Postavy tak vstupovaly a vystupovaly ze záběru, akce probíhala mimo záběr a byla naznačena pouze zvukovou stopou. V hrané rekonstrukci skutečné události Je to jen vítr využívá Fliegauf účinků ambientního zvuku, kterým navozuje silnou autentickou bezprostřední atmosféru bez použití slova a hudby. Podobně experimentuje s audiovizuální složkou i Loznitsa. Vytváří harmonie hlasů a zvuků beze slov, když používá zvukové projevy okolního prostředí jako autentizační a poetický prostředek zároveň. Pracuje s prostředky cinéma pure, dokonalými kompozicemi, rytmem, časem, pohybem, světlem, experimentuje s formou a zůstává zároveň věrný poetické a univerzální výpovědi. Ať už prostřednictvím found footage zobrazuje archetypální prostředí vesnice, ideologické rozpoložení sovětské společnosti 50. let, nebo přináší záběry ze současného dění na Ukrajině, předává zároveň i nadčasovou zprávu o době, místu, společnosti a člověku.


Medailon autora


Janis Prášilů studuje teorii a dějiny filmu a audiovizuálních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Spolupracuje s Národním filmovým archivem, Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Ji.hlava a Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. Přispívá do časopisu Cinepur a na webový portál 25fps. Zajímá se o přesahy mezi filmem, výtvarným uměním a hudbou.





další blogy autora:

Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil