Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavy

Estetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.
21.11.2019 - Tereza Hadravová

Znělka 23. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kterou natočil jeden z letošních festivalových hostů, kazachstánský režisér Sergej Dvorcevoj, zachycuje v dlouhém záběru tvář kazachstánské herečky Samal Esljamové

V časopise Estetika připravujeme k vydání zvláštní číslo věnované estetice Ludwiga Wittgensteina. Profesor Joachim Schulte, jehož jsme požádali o příspěvek, nám zaslal esej, v němž se zabývá interpretací tzv. Engelmannovy poznámky vydané v knize Culture and Value, anglickém překladu výběru textů z Wittgensteinových sešitů.

Poznámka sama je popisem několika situací, kladených do vzájemných kontrastů či analogií, přičemž není zcela zřejmé, co přesně je spojuje a co rozděluje. Já zůstanu pouze u prvního přirovnání.  Poznámku otevírá vzpomínka na rozhovor, který s Wittgensteinem vedl jeho přítel Engelmann: nad zásuvkami plnými vlastních zápisků si Engelmann jednoho večera upřímně posteskl, že jakkoli skvělé mu ve své úplnosti připadají, není možné je publikovat, neboť by je každý editorský zásah poškodil, jakákoli výpustka naprosto znehodnotila. Na to Wittgenstein odvětí, že to je totéž, jako když někoho pozorujeme v jeho každodenních, všedních úkonech, aniž by si byl vědom našeho pohledu. Ta představa, má Wittgenstein za to, je obdobně dech beroucí jako dojem, který v Engelmannovi zanechává pohled na hromady jeho celoživotních zápisků.

Každodennost vidíme tak nějak každý den a obvykle ji moc neprožíváme, což Wittgenstein vzápětí připustí a upřesňuje, že mu jde o určitý druh pohledu na člověka; pohledu, který je „unheimlich und wunderbar“, tísnivý a fantastický zároveň. Pokouší se jej ilustrovat popisem divadelního představení, ve kterém by normální lidé konali běžné úkony – herec by se posadil, zapálil si cigaretu, podrbal by se na noze… Wittgensteinovu odpověď jsem si četla na cestě na festival do Ji.hlavy a přemýšlela, co mohl mít v tomto případě na mysli. Představa, že se někdo na pódiu drbe na noze, mi připadá nejen zcela neúchvatná (i když možná se někdo umí úchvatně i podrbat), ale zároveň by mě nejspíš nepřekvapila ani negativně (neumím si představit, že by mi situace přišla jakkoli tísnivá – snad jen kdyby se drbal opravdu dlouho). Divadelní konvence by mi okamžitě pomohly se s viděným vypořádat, ať už jako s něčím, co je jen předehrou k nějakému jednání (postavy), nebo je skutečně obsahem dramatu, jež dřív nebo později označíme za absurdní a které možná donutí k jednání nás samé (nejspíš tak, že opustíme divadelní sál).

Kdybych byla na Wittgensteinově místě, na Engelmannovu historku bych reagovala jinak. Nejspíš bych si nejprve pomyslela něco o nepříjemně rozbujelém egu svého přítele a možná bych se pokusila obhájit úděl editora, který naopak může pomoci dát tomu chaosu z šuplíků, všem těm nahodilým stopám intelektuálního pinožení, nějaký řád, vytesat z nich Dílo. A v tuhle chvíli zjistím, že snad přece jen začínám rozumět tomu, co Wittgenstein svou replikou myslel. Moje odpověď by totiž podcenila Engelmannův charakter; Wittgenstein jako pravý přítel vyloučil možnost, že by Engelmannovo nadšení z vlastní tvorby bylo známkou ješitnosti. To, co Engelmanna fascinovalo, muselo být něco jiného.

Projekce filmů na letošní Ji.hlavě uváděla znělka, jejíž autor Sergej Dvorcevoj na festivalu obdržel cenu za přínos světové kinematografii. Hlavní představitelka jeho filmů Tulpan a Ajka Samal Esljamova je zde zachycená (údajně) náhodně, na moskevské stanici, když čeká na příjezd metra. Nečekané spojení čehosi tísnivého a úchvatného tentokrát dobře vystihuje mou diváckou zkušenost, pro kterou byl charakteristický dychtivý pohled i znepokojení.  Pokaždé se mi zdálo, že mi totiž něco důležitého uniklo, snad proto, že jsem se vždy nechala zlákat ke slídivému pohledu na unavenou tvář Samal Esljamové. Teprve po několikerém zhlédnutí jsem dokázala rozpoznat jednotlivé fáze znělky: úvodní zastavení protagonistky a vyprázdněnost jejího pohledu, způsob, jakým se vrací zpět do „tohoto světa“, a závěrečný gejzír činorodosti, ve kterém při nástupu předběhne vysokého muže čekajícího před ní a vrhne se proti proudu vystupujících pasažérů do právě zastavené vlakové soupravy.

Když mám nyní po ruce lepší příklad toho, o čem mluví Wittgenstein v Engelmannově poznámce, než je ten divadelní, který on sám uvádí, pomáhá mi to lépe porozumět oné matoucí analogii? V čem přesně může být pohled na herečku „po šichtě“ stejný jako pohled na vlastní poznámky a spisky? Také jich ostatně pár krabic mám a vzbuzují ve mně pouze úzkost. 

Lépe než takto to neumím – vidět samu sebe zvenku a zevnitř zároveň, asi jako (abych obohatila konverzaci Wittgensteina a Engelmanna o další podivné přirovnání) když člověk nepozná na fotografii svou tvář, a dojem neznámého si podrží i ve chvíli, kdy už ví, že vidí sám sebe. To je možná ten pohled, který jsme praktikovali my, kteří jsme s tísní a nadšením pozorovali Samal Esljamovou zachycenou ve chvíli, kdy nebyla přístupna pohledu, ani tomu vlastnímu ne. A snad právě takto spatřil Engelmann svou písemnou pozůstalost – jako by pohled na kompletní, needitované dílo složené ze všech písemných stop, soubor, ve kterém nákupní seznam hraje stejně podstatnou úlohu jako esej nebo architektonický plán, umožňoval zaujmout pozici vnějšího pozorovatele Engelmannova nitra, jeho životního pocitu či základního naladění.

Taková interpretace by u znalců Wittgensteina – obzvlášť u těch, kteří nevěří na „brouky v krabičce“1) – nejspíš neuspěla. Citlivější výklad (a také Engelmannovu poznámku v plném znění) si budete moci přečíst v časopise Estetika na jaře příštího roku. Jen škoda, že v něm Schulte zůstává u onoho (nepřesvědčivého) divadelního příkladu. To proto, že nebyl v Ji.hlavě.


Poznámky:

1) Viz §293 Filosofických zkoumání (v překladu Jiřího Pechara vyšla kniha v nakladatelství Filosofia v roce 1998).





další blogy autora:

Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová
O důvodech k neudělení cenyPodle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?17.12.2015 - Tereza Hadravová
Útěcha (hladu) filozofiíTereza Hadravová ve svém textu přibližuje vztah filmu a filozofie, jemuž je věnována i jedna ze sekcí 19. ročníku MFDF Ji.hlava08.10.2015 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.