Prostor k nadechnutí

Filmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.
26.09.2019 - Janis Prášil

Pro život i dílo Miloše Formana byla svoboda klíčový pojem

Životopisné snímky Forman vs. Forman (2019) Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny a Jiří Suchý: Lehce se životem se prát (2019) Olgy Sommerové vypráví příběhy o hledání svobody. První se odehrává v normalizovaném Československu a druhý v emigraci. Ukazují, jak se Miloš Forman a Jiří Suchý vypořádávají se schizofrenní realitou totalitní společnosti, jež nutí umělce rozhodovat se mezi svobodou a domovem.

Miloš Forman patří k tvůrcům, kteří neplánovali emigraci. Okupace ho zastihla v době, kdy se nacházel v zahraničí a rozhodoval se, zda se vrátit, či nevrátit do vlasti, jež se pro něj během jeho nepřítomnosti změnila v past. Byla to svoboda vykoupená narušením rodinných vazeb. Forman své syny neviděl sedm let a jeho první manželství nepřežilo exil. Třeštíková s Hejnou akcentují téma svobody a vykořeněnosti, které sahá až do raného dětství režiséra, jež poznamenala smrt rodičů v koncentračním táboře i hororové vzpomínky na gestapo. Emotivní střihovou koláž prostupují bohaté archivní materiály zachycující dramatické společenské proměny. Intimitu časosběrných dokumentů se podařilo propojit s dramatičností konfliktu mezi osobními dějinami jednotlivce a velkými dějinami společnosti tak, jako v případě příběhu Lídy Baarové ve snímku Třeštíkové a Hejny Zkáza krásou (2016).

Helena Třeštíková vzpomíná na Formanův snímek Konkurs (1963) jako na iniciační zkušenost. S díly československé nové vlny se na plátna kin poprvé dostala uvěřitelná autenticita. Ani banální všednodennost však nemůže být v prostředí, které hlásá doktrínu socialistického realismu, apolitická a vnitřní konflikt mezi postavou a prostředím se přenáší z Formanových raných děl i do jeho epických amerických příběhů. Značný prostor dostává téma svobody v ukázkách ze snímků Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), Vlasy (1979), Ragtime (1981) nebo Lid versus Larry Flynt (1996). Na příkladu Amadea (1984) se vyjevuje  schizofrenie systému, který zrazuje své vlastní principy. Tentýž režim nechal svého bývalého občana točit v Praze velkofilm pro Američany, zatímco ve stejné době držel ve vězení jiného umělce, Václava Havla. Po odchodu do exilu se Forman setkává s jiným druhem nesvobody. „Svobodní nejsme nikde, ale když si mám vybrat mezi tím, být vydán na milost idiotovi nebo divákovi, volba je jasná.“ Tvůrce dochází k závěru, že represe je všude, ale komerční tlak je únosnější, než ten ideologický.
 

Jiří Suchý si v nesvobodném režimu dokázal zachovat tvůrčí svobodu
 

Příběh Jiřího Suchého Lehce se životem se prát (2019) je méně politický. Sommerová místo historického kontextu akcentuje zejména osobní zážitky hlavní postavy. Vedle tragédií jako je smrt Suchého první manželky Běly nebo skon Jiřího Šlitra však rezonují i politické události. Divadlo Semafor se stalo celospolečenským fenoménem a jeho zakladatelé vytvořili v oblasti populární kultury prostor pro nerežimní zábavu, kam se lidé chodili „nadechnout čerstvého vzduchu“. Archivní záběry na hořící sovětské tanky a střelbu v ulicích během okupace emotivně podkresluje píseň Suchého a Šlitra z roku 1969 Jo, to jsem ještě žil. V době, když začala okupace, byl Suchý s manželkou v zahraničí. Z osobních pohnutek se vrací domů, protože „není emigrantský typ“ a jeho rozhodnutí přerůstá v gesto národní loajality. Když se nečekaně objeví na jevišti Semaforu, zatímco si veřejnost myslela, že je v Londýně, sklízí největší potlesk v životě. „Lidé byli rádi, že se také někdo vrací.“

Forman ani Suchý nebyli dizidenti, přesto jejich příběhy nezůstaly apolitické. Třeštíková s Hejnou i Sommerová rozšířili portrét jednotlivce o kolektivní historickou zkušenost a ukázali, jak se vyrovnat s represivním systémem. Ať už to bylo nalezení tvůrčí svobody v rámci systému a stmelování lidí zábavou nezatíženou ideologickou objednávkou v případě Suchého, nebo vybudování nového domova v zahraničí v případě Formana. Formanův syn Petr, který namluvil část snímku svého zesnulého otce, představuje kontinuitu jak na úrovni osobního, tak i kolektivního příběhu režiséra, jenž upozorňuje na to, že naše země je svobodná jen na papíře, ale bude trvat dlouho, než se lidé osvobodí uvnitř.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová