Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?

Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.
30.08.2018 - Andrea Hanáčková

Studio 68. Mistr zvuku Českého rozhlasu Zdeněk Tichý a rusista a redaktor Českého rozhlasu Libor Dvořák. Foto: Jiří Šeda, Český rozhlas

Blog píšu na sklonku srpna 2018, ve dnech, kdy doznívá vysílání koncentrované k datu 21. srpna 1968. Ať zapnu rozhlas na kterékoliv stanici, všude někdo vzpomíná, popisuje, jak to bylo, nesentimentálně mluví o tom, že většina lidí jednala tehdy intuitivně a podle zaběhnutých pracovních návyků. Vyšly skvělé speciály, znovu vysílá Rádio Retro, komentátoři se přou o ne-vhodnost lidové nespokojenosti při pietním aktu před rozhlasem, kdy dav přepískal projev premiéra Babiše. K rozhlasu je upřena pozornost a mnoho lidí si vzpomíná na nejlepší léta strávená právě s tímto médiem. Otázkou je, jak Český rozhlas s touto pozorností a nostalgickou vděčností naloží. Brzy totiž přijde podzim a s ním nutné dozvuky rozhlasové zimy, jara a léta.

Pamětníci stárnou

Kulatá výročí obvykle vyvolávají v rozhlase paniku. Osmičkové výročí! Zase! Co s tím? Husarské kousky, které se ještě před patnácti dvaceti lety dařily špičkovým rozhlasovým reportérům, už není snadné zopakovat. Kdo vyslechl před lety strhující pátrání Marka Janáče po studiu 7 v labyrintu rozhlasových chodeb a schodišť, kterým dokazoval, jak obtížné bylo pro okupanty rozhlasové vysílání skutečně vypnout, kdo slyšel podobnou rekonstrukci Tomáše Černého mimo jiné o srpnovém vysílání na severu Čech, ví, jak postupně pamětníci – stále stejní respondenti těchto dokumentů – stárnou a jak je těžké uchovat vzpomínkám auditivní svěžest. 

Výrazně se to projevilo v ambiciózním projektu Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus Studio 68, kdy moderátoři Jan Pokorný a Martin Veselovský hostili po celou „okupační“ noc z 20. na 21. srpna komentátory, pamětníky, tehdejší rozhlasáky a mluvili s nimi o událostech před půl stoletím. Pomalé a často usedavé vzpomínky, jakkoli zajímavé, v horizontu mnoha hodin však přece jen občas únavné, ožily vždy v okamžiku, kdy se z terénu hlásili reportéři s inscenovanými reportážemi rekonstruujícími události okupační noci. Slyšeli jsme o mostech, po kterých právě „teď“ přejíždí těžká vojenská technika, o střelbě v konkrétních ulicích českých měst, o tom, jak fungovaly v dané době telefony, vlaky, letiště či pošty. Všechno působilo velmi autenticky, reportéři si dali záležet i na zvukových podkresech. Skutečně reportážní popis toho, co se přesně dělo v jednotlivých chvílích daných dní, to však nebyl, naštěstí vyšel už v roce 2008 v Radioservisu na CD Srpen 1968 jako desetihodinový komentovaný výběr autentických nahrávek. (Kdo by chtěl syrovou chronologicky řazenou auditivní svodku srpnových dnů, najde ji i na bohaté stránce Ústavu pro studium totalitních režimů.)

Skvělou práci odvedlo opět Centrum Nová média, které připravilo webový speciál 1968. Vynikající interaktivní mapa, vrstevnatá časová osa Den po dni, soutěž o nejlepší fotku roku 1968, při níž vyšly na světlo někdy skutečně vynikající černobílé reportáže. Analytický charakter výročí logicky nahrál spoustě fundovaných pořadů na Plusu, ale výborné rozhovory zněly i ve dvojkové Kávě o čtvrté nebo u Lucie Výborné na Radiožurnálu. Intenzivně promoval rozhlas i historicky první společné vysílání stejného programu na všech stanicích, původní rozhlasovou hru Petra Kazdy Včera, dne 20. srpna. Přestože autoři použili několik autentických hlášení, nešlo o dokudrama, i když postavy konkrétních rozhlasových techniků i reportérů byly inspirovány skutečnými rozhlasáky.

Jakkoli je osmičkový rok podle Jiřího Pehe pravidelně přehlídkou národních traumat, rozhlasáci bývají připraveni dobře. Otázkou je, co se stane, až srpen pomine.

Srpen 1968 - Prolomení barikád u Českého rozhlasu sovětskými okupanty, Praha, Vinohradská třída | Foto: Oldřich Bečvář

Co je viditelné hned a co až později

V rozhlase se toho totiž nasbíralo za poslední měsíce opravdu hodně a těžko říci, kdo z toho má radost. Je ale poměrně jasné, kdo z toho může profitovat a politicky těžit. Od sporu generálního ředitele Zavorala s reportérem Jankem Kroupou a následnou vlnou vzdoru v samotném rozhlase působí každá další zpráva jako odkrytí neuralgických bodů současné podoby veřejnoprávního média. Od počátku roku avizované propouštění zaměstnanců se v souvislosti s událostmi uvnitř rádia nutně jeví jako normalizační opatření, jakkoli se vedení rozhlasu opakovaně zaklíná větami o optimalizaci. Odvolání na platovou politiku působí krajně alibisticky v situaci, kdy se od roku 2005 nezvedl rozhlasový poplatek a žádný ředitel neměl od té doby odvahu sdělit koncesionářům, že v 21. století není možné dělat moderní veřejnoprávní rozhlas za cenu jednoho cappuccina měsíčně. Nejasně komunikované personální kroky a ekonomicky i eticky pochybné teorie o tom, že ušetřené peníze propuštěných kolegů umožní navýšit plat těm, kdo měli štěstí a mohli v rádiu zůstat – to je hořký obraz současných, mediálně hojně propíraných vztahů vrcholného managementu a rozhlasových odborů. Petice, otevřené dopisy, napjatá atmosféra mezi zaměstnanci, zprávy o účelových osobních dotaznících a personálních pohovorech, nic z toho obrazu rozhlasového média u veřejnosti neprospívá. Je pravda, že generální ředitel mluví i o pravděpodobnější příčině napjaté finanční situace v rozhlase – budoucí novele o DPH, která by zrušila výjimku pro veřejnoprávní média. Právě na tomto poli je zřejmě nutné efektivně jednat o zachování této výjimky.

Velmi ztuha se v Čechách prosazují základní etická pravidla pro lidi pracující v médiích ve vztahu k jejich politickým ambicím. Různé experimenty a testy flexibility zákonů nebo profesního kodexu se nevyhýbají ani Českému rozhlasu. V létě vyšly brzy po sobě dvě zprávy o neetickém chování lidí z veřejnoprávních institucí: Člen Rady ČTK Petr Žantovský v rozporu se zákonem účinkuje v pořadech Českého rozhlasu a jako externista si zde nechává honorovat své diskuzní příspěvky v programu vlastní manželky. Ředitel brněnského studia Jaromír Ostrý zase nevidí problém v tom, že by se případně po neúspěšném pokusu o zisk senátorského křesla za hnutí ANO vrátil do křesla ředitele brněnského studia Českého rozhlasu. „Z principu svého zaměstnání pro něj platí mnohem přísnější kritéria nezávislosti a profesní etiky než v případě soukromých médií,“ glosuje druhý případ přiléhavě Jan Motal

A pohlédněme ještě na orgán, který to má všechno kontrolovat a velmi přiměřeně a uvážlivě regulovat, tedy na Radu Českého rozhlasu. To, co probíhá dlouho skrytě v parlamentních kuloárech, přes lobbisty a důvěrné informace při volbě nových radních do Rady Českého rozhlasu, se pak projeví jako velký průšvih ve chvíli, kdy takoví radní začnou skutečně mluvit o tom a do toho, co rozhlas vysílá a jak. To jim mimochodem podle zákona naprosto nepřísluší, neomalenost je však už jaksi zakotvena v profesních profilech některých radních. Konkrétně nás tedy rada uprostřed léta obdařila neuvěřitelně trapnou kauzou údajného auditivního „porna“ v dopoledním vysílání stanice Vltava, ještě konkrétněji tří slov ve třech lehce vulgárních obrazech, jež byly citací uměleckého díla (románu Alana Hollinghursta Linie krásy). K čemu tento záhadný poukaz na neslušnost artové stanice sloužil, bylo zjevné velmi brzy z komentáře radního Tomáše Kňourka v Parlamentních listech, kdy do jednoho pytle naházel zvrhlou Británii, literární prasečiny a jistěže islamisty (bez prolinku, ať si to laskavý čtenář dohledá). Podobně případně se vyjádřil radní Vítězslav Jandák, který z vyslechnutého úryvku literárního pořadu usoudil, že „stanic je moc“. Smát se tomu nelze, protože jednání těchto lidí vůči rozhlasu je nebezpečné a jejich vyjadřování bohorovné a zcela nekompetentní. Naprosto zarážející je především reakce celé rady, která ochotně panu Kňourkovi skočila na špek a místo prostého požadavku na nutný čas k seznámení se s celým pořadem (šlo o hudebně-literární koláž Ahoj! aneb Na počátku byla voda!) vynesla okamžitě příkrá hodnocení na základě několikaminutové ukázky. Orgán volený Poslaneckou sněmovnou, skupina lidí, která má kontrolovat činnost Českého rozhlasu a střežit jeho veřejnoprávní poslání, posuzuje na základě nahodilého podnětu dvouhodinový pořad podle jediné citace vytržené z kontextu. Kdyby to nebylo tak tristní, mohli bychom se tomu smát jako scéně z Cimrmana, když Lehár, Kalmán, Nedbal a Piskáček nahlédnou do partitury operety Proso a jurodivě vykřikují své posudky na něco, co nikdy neslyšeli („tvrdá pornografie“, „drsné maso“). Teprve se uvidí, jaký efekt bude mít množství rozhořčených reakcí posluchačů, překladatelů, literátů na Facebooku i přímé písemné stížnosti na chování radních, jež mířily k samotné radě i do Poslanecké sněmovny. 

Samozřejmé věci

V loňském roce Český rozhlas velmi efektivně a zcela v duchu média „veřejné služby“ oslovil českou veřejnost projektem Ježíškových vnoučat. Díky rozhlasu se zvedla obrovská vlna solidarity vůči seniorům a rozhlas byl na několik měsíců lídrem těch nejlepších společenských pohnutek lidí v této zemi.

Dva tři týdny srpna 2018 podobně připomněly v multimediálním kontextu, že před půl stoletím byl Československý rozhlas progresivním, úctyhodným a respektabilním médiem. Vůbec není od věci opakovat zdánlivě obyčejné věci, které pamětníkům připadají banálně samozřejmé, lidem mladším čtyřiceti let však možná už nepředstavitelné.

foto: iRozhlas.cz

Při pietním aktu 21. srpna 2018 před budovou rozhlasu na Vinohradské ulici připomněl generální ředitel René Zavoral ve svém projevu jedinečnou vlastnost rádia a jeho vysílání: možnost identifikovat si slyšenou informaci s konkrétní hodnotou, například svobodou, a být ochoten pro zachování takové hodnoty něco udělat. V roce 1968 jít k budově rozhlasu a bránit ji. 

A tu nejvíce „samozřejmou“ věc ve veřejném prostoru řekl při stejné příležitosti předseda Senátu Milan Štěch: „Právě rok 1968 ukázal, jak zásadní roli mohou v kritických chvílích života společnosti sehrát veřejnoprávní média. /…/ Považuji různé pokusy o diskreditaci veřejnoprávních médií: Českého rozhlasu, České televize a ČTK za nepřijatelné, neboť bez nich bychom zůstali odkázáni pouze na soukromá média a jen obtížně bychom rozlišovali objektivní a účelové informace.“ 

Bylo by vynikající, kdyby vysoký kredit, který  značce Český rozhlas buduje den za dnem tisícovka rozhlasáků, většinou dobře vzdělaných, s pevně ukotvenými zásadami profese a perfekcí, neničily nepromyšlené výroky, osobní výpady a zbytnělá ega jednotlivců. Každý další otřes nahrává všem prorokům konce veřejnoprávních médií, všem kreativním dobrodincům, kteří by rušili koncesionářské poplatky, všem chytrákům, kteří by nejraději sloučili rádio s televizí, aby se to pak jednodušeji celé ovládalo přes jedinou radu. S pohledem na okolní země přestalo být ohrožení latentní. Manévry na hranicích demokratických médií jsou zjevně v plném proudu.





další blogy autora:

„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na DvojceRozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.06.04.2017 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková