Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?

Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.
30.08.2018 - Andrea Hanáčková

Studio 68. Mistr zvuku Českého rozhlasu Zdeněk Tichý a rusista a redaktor Českého rozhlasu Libor Dvořák. Foto: Jiří Šeda, Český rozhlas

Blog píšu na sklonku srpna 2018, ve dnech, kdy doznívá vysílání koncentrované k datu 21. srpna 1968. Ať zapnu rozhlas na kterékoliv stanici, všude někdo vzpomíná, popisuje, jak to bylo, nesentimentálně mluví o tom, že většina lidí jednala tehdy intuitivně a podle zaběhnutých pracovních návyků. Vyšly skvělé speciály, znovu vysílá Rádio Retro, komentátoři se přou o ne-vhodnost lidové nespokojenosti při pietním aktu před rozhlasem, kdy dav přepískal projev premiéra Babiše. K rozhlasu je upřena pozornost a mnoho lidí si vzpomíná na nejlepší léta strávená právě s tímto médiem. Otázkou je, jak Český rozhlas s touto pozorností a nostalgickou vděčností naloží. Brzy totiž přijde podzim a s ním nutné dozvuky rozhlasové zimy, jara a léta.

Pamětníci stárnou

Kulatá výročí obvykle vyvolávají v rozhlase paniku. Osmičkové výročí! Zase! Co s tím? Husarské kousky, které se ještě před patnácti dvaceti lety dařily špičkovým rozhlasovým reportérům, už není snadné zopakovat. Kdo vyslechl před lety strhující pátrání Marka Janáče po studiu 7 v labyrintu rozhlasových chodeb a schodišť, kterým dokazoval, jak obtížné bylo pro okupanty rozhlasové vysílání skutečně vypnout, kdo slyšel podobnou rekonstrukci Tomáše Černého mimo jiné o srpnovém vysílání na severu Čech, ví, jak postupně pamětníci – stále stejní respondenti těchto dokumentů – stárnou a jak je těžké uchovat vzpomínkám auditivní svěžest. 

Výrazně se to projevilo v ambiciózním projektu Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus Studio 68, kdy moderátoři Jan Pokorný a Martin Veselovský hostili po celou „okupační“ noc z 20. na 21. srpna komentátory, pamětníky, tehdejší rozhlasáky a mluvili s nimi o událostech před půl stoletím. Pomalé a často usedavé vzpomínky, jakkoli zajímavé, v horizontu mnoha hodin však přece jen občas únavné, ožily vždy v okamžiku, kdy se z terénu hlásili reportéři s inscenovanými reportážemi rekonstruujícími události okupační noci. Slyšeli jsme o mostech, po kterých právě „teď“ přejíždí těžká vojenská technika, o střelbě v konkrétních ulicích českých měst, o tom, jak fungovaly v dané době telefony, vlaky, letiště či pošty. Všechno působilo velmi autenticky, reportéři si dali záležet i na zvukových podkresech. Skutečně reportážní popis toho, co se přesně dělo v jednotlivých chvílích daných dní, to však nebyl, naštěstí vyšel už v roce 2008 v Radioservisu na CD Srpen 1968 jako desetihodinový komentovaný výběr autentických nahrávek. (Kdo by chtěl syrovou chronologicky řazenou auditivní svodku srpnových dnů, najde ji i na bohaté stránce Ústavu pro studium totalitních režimů.)

Skvělou práci odvedlo opět Centrum Nová média, které připravilo webový speciál 1968. Vynikající interaktivní mapa, vrstevnatá časová osa Den po dni, soutěž o nejlepší fotku roku 1968, při níž vyšly na světlo někdy skutečně vynikající černobílé reportáže. Analytický charakter výročí logicky nahrál spoustě fundovaných pořadů na Plusu, ale výborné rozhovory zněly i ve dvojkové Kávě o čtvrté nebo u Lucie Výborné na Radiožurnálu. Intenzivně promoval rozhlas i historicky první společné vysílání stejného programu na všech stanicích, původní rozhlasovou hru Petra Kazdy Včera, dne 20. srpna. Přestože autoři použili několik autentických hlášení, nešlo o dokudrama, i když postavy konkrétních rozhlasových techniků i reportérů byly inspirovány skutečnými rozhlasáky.

Jakkoli je osmičkový rok podle Jiřího Pehe pravidelně přehlídkou národních traumat, rozhlasáci bývají připraveni dobře. Otázkou je, co se stane, až srpen pomine.

Srpen 1968 - Prolomení barikád u Českého rozhlasu sovětskými okupanty, Praha, Vinohradská třída | Foto: Oldřich Bečvář

Co je viditelné hned a co až později

V rozhlase se toho totiž nasbíralo za poslední měsíce opravdu hodně a těžko říci, kdo z toho má radost. Je ale poměrně jasné, kdo z toho může profitovat a politicky těžit. Od sporu generálního ředitele Zavorala s reportérem Jankem Kroupou a následnou vlnou vzdoru v samotném rozhlase působí každá další zpráva jako odkrytí neuralgických bodů současné podoby veřejnoprávního média. Od počátku roku avizované propouštění zaměstnanců se v souvislosti s událostmi uvnitř rádia nutně jeví jako normalizační opatření, jakkoli se vedení rozhlasu opakovaně zaklíná větami o optimalizaci. Odvolání na platovou politiku působí krajně alibisticky v situaci, kdy se od roku 2005 nezvedl rozhlasový poplatek a žádný ředitel neměl od té doby odvahu sdělit koncesionářům, že v 21. století není možné dělat moderní veřejnoprávní rozhlas za cenu jednoho cappuccina měsíčně. Nejasně komunikované personální kroky a ekonomicky i eticky pochybné teorie o tom, že ušetřené peníze propuštěných kolegů umožní navýšit plat těm, kdo měli štěstí a mohli v rádiu zůstat – to je hořký obraz současných, mediálně hojně propíraných vztahů vrcholného managementu a rozhlasových odborů. Petice, otevřené dopisy, napjatá atmosféra mezi zaměstnanci, zprávy o účelových osobních dotaznících a personálních pohovorech, nic z toho obrazu rozhlasového média u veřejnosti neprospívá. Je pravda, že generální ředitel mluví i o pravděpodobnější příčině napjaté finanční situace v rozhlase – budoucí novele o DPH, která by zrušila výjimku pro veřejnoprávní média. Právě na tomto poli je zřejmě nutné efektivně jednat o zachování této výjimky.

Velmi ztuha se v Čechách prosazují základní etická pravidla pro lidi pracující v médiích ve vztahu k jejich politickým ambicím. Různé experimenty a testy flexibility zákonů nebo profesního kodexu se nevyhýbají ani Českému rozhlasu. V létě vyšly brzy po sobě dvě zprávy o neetickém chování lidí z veřejnoprávních institucí: Člen Rady ČTK Petr Žantovský v rozporu se zákonem účinkuje v pořadech Českého rozhlasu a jako externista si zde nechává honorovat své diskuzní příspěvky v programu vlastní manželky. Ředitel brněnského studia Jaromír Ostrý zase nevidí problém v tom, že by se případně po neúspěšném pokusu o zisk senátorského křesla za hnutí ANO vrátil do křesla ředitele brněnského studia Českého rozhlasu. „Z principu svého zaměstnání pro něj platí mnohem přísnější kritéria nezávislosti a profesní etiky než v případě soukromých médií,“ glosuje druhý případ přiléhavě Jan Motal

A pohlédněme ještě na orgán, který to má všechno kontrolovat a velmi přiměřeně a uvážlivě regulovat, tedy na Radu Českého rozhlasu. To, co probíhá dlouho skrytě v parlamentních kuloárech, přes lobbisty a důvěrné informace při volbě nových radních do Rady Českého rozhlasu, se pak projeví jako velký průšvih ve chvíli, kdy takoví radní začnou skutečně mluvit o tom a do toho, co rozhlas vysílá a jak. To jim mimochodem podle zákona naprosto nepřísluší, neomalenost je však už jaksi zakotvena v profesních profilech některých radních. Konkrétně nás tedy rada uprostřed léta obdařila neuvěřitelně trapnou kauzou údajného auditivního „porna“ v dopoledním vysílání stanice Vltava, ještě konkrétněji tří slov ve třech lehce vulgárních obrazech, jež byly citací uměleckého díla (románu Alana Hollinghursta Linie krásy). K čemu tento záhadný poukaz na neslušnost artové stanice sloužil, bylo zjevné velmi brzy z komentáře radního Tomáše Kňourka v Parlamentních listech, kdy do jednoho pytle naházel zvrhlou Británii, literární prasečiny a jistěže islamisty (bez prolinku, ať si to laskavý čtenář dohledá). Podobně případně se vyjádřil radní Vítězslav Jandák, který z vyslechnutého úryvku literárního pořadu usoudil, že „stanic je moc“. Smát se tomu nelze, protože jednání těchto lidí vůči rozhlasu je nebezpečné a jejich vyjadřování bohorovné a zcela nekompetentní. Naprosto zarážející je především reakce celé rady, která ochotně panu Kňourkovi skočila na špek a místo prostého požadavku na nutný čas k seznámení se s celým pořadem (šlo o hudebně-literární koláž Ahoj! aneb Na počátku byla voda!) vynesla okamžitě příkrá hodnocení na základě několikaminutové ukázky. Orgán volený Poslaneckou sněmovnou, skupina lidí, která má kontrolovat činnost Českého rozhlasu a střežit jeho veřejnoprávní poslání, posuzuje na základě nahodilého podnětu dvouhodinový pořad podle jediné citace vytržené z kontextu. Kdyby to nebylo tak tristní, mohli bychom se tomu smát jako scéně z Cimrmana, když Lehár, Kalmán, Nedbal a Piskáček nahlédnou do partitury operety Proso a jurodivě vykřikují své posudky na něco, co nikdy neslyšeli („tvrdá pornografie“, „drsné maso“). Teprve se uvidí, jaký efekt bude mít množství rozhořčených reakcí posluchačů, překladatelů, literátů na Facebooku i přímé písemné stížnosti na chování radních, jež mířily k samotné radě i do Poslanecké sněmovny. 

Samozřejmé věci

V loňském roce Český rozhlas velmi efektivně a zcela v duchu média „veřejné služby“ oslovil českou veřejnost projektem Ježíškových vnoučat. Díky rozhlasu se zvedla obrovská vlna solidarity vůči seniorům a rozhlas byl na několik měsíců lídrem těch nejlepších společenských pohnutek lidí v této zemi.

Dva tři týdny srpna 2018 podobně připomněly v multimediálním kontextu, že před půl stoletím byl Československý rozhlas progresivním, úctyhodným a respektabilním médiem. Vůbec není od věci opakovat zdánlivě obyčejné věci, které pamětníkům připadají banálně samozřejmé, lidem mladším čtyřiceti let však možná už nepředstavitelné.

foto: iRozhlas.cz

Při pietním aktu 21. srpna 2018 před budovou rozhlasu na Vinohradské ulici připomněl generální ředitel René Zavoral ve svém projevu jedinečnou vlastnost rádia a jeho vysílání: možnost identifikovat si slyšenou informaci s konkrétní hodnotou, například svobodou, a být ochoten pro zachování takové hodnoty něco udělat. V roce 1968 jít k budově rozhlasu a bránit ji. 

A tu nejvíce „samozřejmou“ věc ve veřejném prostoru řekl při stejné příležitosti předseda Senátu Milan Štěch: „Právě rok 1968 ukázal, jak zásadní roli mohou v kritických chvílích života společnosti sehrát veřejnoprávní média. /…/ Považuji různé pokusy o diskreditaci veřejnoprávních médií: Českého rozhlasu, České televize a ČTK za nepřijatelné, neboť bez nich bychom zůstali odkázáni pouze na soukromá média a jen obtížně bychom rozlišovali objektivní a účelové informace.“ 

Bylo by vynikající, kdyby vysoký kredit, který  značce Český rozhlas buduje den za dnem tisícovka rozhlasáků, většinou dobře vzdělaných, s pevně ukotvenými zásadami profese a perfekcí, neničily nepromyšlené výroky, osobní výpady a zbytnělá ega jednotlivců. Každý další otřes nahrává všem prorokům konce veřejnoprávních médií, všem kreativním dobrodincům, kteří by rušili koncesionářské poplatky, všem chytrákům, kteří by nejraději sloučili rádio s televizí, aby se to pak jednodušeji celé ovládalo přes jedinou radu. S pohledem na okolní země přestalo být ohrožení latentní. Manévry na hranicích demokratických médií jsou zjevně v plném proudu.





další blogy autora:

Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na DvojceRozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.06.04.2017 - Andrea Hanáčková
Be clear, be crisp and directRozhlasová teoretička Andrea Hanáčková zve na dvoudenní workshop Jak vyprávět rozhlasové příběhy, který v polovině února povedou esa evropské rozhlasové tvorby Simon Elmes a Edwin Brys26.01.2017 - Andrea Hanáčková
Brit hledá komunistuRozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přichází v předvánočním blogu s reflexí vyprávění neodvyprávěných příběhů – soustředí se na citlivé dílo Brit Jensen a její snahu osvěžit Čechům paměť.22.12.2016 - Andrea Hanáčková
Pro koho bude Prix Bohemia Radio?Rozhlasová dokumentaristka Andrea Hanáčková reflektuje rozhlasový festival Prix Bohemia Radio, jenž se poprvé konal v Olomouci letos na začátku října.10.11.2016 - Andrea Hanáčková
„Snaží se to člověk vydržet co nejdýl“ aneb Olympijský rok rozhlasověTýden po Olympijských hrách v Riu se Andrea Hanáčková věnuje cyklu devíti rozhlasových portrétů českých olympioniků. Paradoxně jako nejvydařenější hodnotí portrét sportovce, který se na LOH bohužel nenominoval.25.08.2016 - Andrea Hanáčková
Jak vidí rozhlasáci reformu Regiony 2014Regionální stanice Českého rozhlasu lepší časy ty už tu ale byly. Andrea Hanáčková přináší ve svém blogu reflexi rozhlasové ankety o reformě Regiony 2014.07.07.2016 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Zprávy na míru – hrozba tradičním médiímMediální analytik Milan Kruml tentokrát přichází s upozorněním na aktuální dění a statistiky ve vztahu společností Facebook a Google a mediálního světa. 22.11.2018 - Milan Kruml
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Krimi na obrazovce – jinak, a přesto stejněMediální analytik České televize Milan Kruml v dnešním blogu odhaluje trendy v televizních kriminálkách a odvážných pokusech německé televizní stanice o jejich inovaci skrze účinkování reálných policistů spolu s herci.16.08.2018 - Milan Kruml
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil