Stopy v audiovizuálním ekosystému

Michal Bregant je jednoznačným příznivcem digitalizace, zároveň ale ví, že není „řešením všeho“. Ve svém prvním příspěvku tak vyzývá k debatě nad tím, co, jak a zda vůbec uchovávat v archivech.
10.09.2015 - Michal Bregant

Depozitář NFA

Časový součet existujících audiovizuálních záznamů mnohonásobně přesahuje představitelný čas lidského života na mnoho generací. V každém okamžiku, kdy pořizujeme nový záznam, rozšiřujeme tuto „nekonečnou“ masu dat o další elementy, které pravděpodobně nebudou nikdy nikým konzumovány. Představa o tom, že audiovizuálními záznamy dokumentujeme svou existenci, posilujeme paměť a vědomí kontinuity, tak dostává jisté trhliny. Dovolím si triviální příklad z turistického centra Prahy: léta jsem úřadoval v rohové místnosti ve třetím patře paláce Lažanských na křižovatce u Národního divadla. Od jara do podzimu se pod okny odehrávalo mechanické divadlo: lidé přicházeli a pořizovali si „na památku“ fotku s panoramatem Hradčan, stavěli se k zábradlí, aby stvrdili svou přítomnost. Počítal jsem, kolik asi záběrů se tady takhle pořídí za den, měsíc, rok… a kolik z nich někdy někdo ještě uvidí, nebo dokonce bude mít čas se do nich zahledět, aby ono miniaturní obrazové svědectví přečetl a pochopil. A totéž se odehrává před všemi památkami či jinými kuriozitami na světě. Ohňostroj marnosti. Tady se nedá mluvit o systému, hierarchii, vědomém procesu porozumění. Namísto nich se rozpíná chaos, ale my se přece snažíme v něm rozpoznávat konkrétní stopy, které by umožnily rekonstruovat fakta, zážitky, svědectví, kdykoli to bude nutné.

Kritické množství udržitelného už bylo patrně dávno překročeno a nám nezbývá než plout v entropii. Jak se má v takové situaci chovat archiv? Má se snažit sklízet (česky se dnes už říká harvestovat) audiovizuální data bující na všech možných i nemožných polích, aby nakonec snad zachoval maximum stop – tedy vytvořil datový poklad, který se jednou stane východiskem pro daleko sofistikovanější ovlivňování audiovizuálního, ale hlavně každého jiného trhu? A má pak vrhnout takto nasbíraná data do nějakého virtuálního prostoru, aby byla dostupná pro každého? Nebo se má snažit strukturovat, třídit, organizovat a pak zpřístupňovat nějaký systém dat? Nejde tu teď o rozpočet, o to, na co budeme mít. Jde totiž o principiální otázku, jak se budeme chovat ke svým stopám. Necháme je roztát jako stopy v jarním sněhu, nebo se pokusíme jejich otisky ukládat a pečovat o ně s tušením, že o ně bude zájem, protože nesou možnost poznání a o poznání snad budou usilovat i příští generace…

Když se v Československu zhroutil režim a s ním i jeho instituce, filmový archiv nejen že přežil, on dokonce z té situace vyšel posílen. Jak s ohledem na své ukotvení, tak s ohledem na své sbírky. Na obojím má zásluhu Vladimír Opěla, muž pevných zásad a nesmlouvavý profesionál. Hned po roce 89 objížděl s řidičem různé skomírající instituce a do avie (to byla taková trochu nešikovná věc mezi dodávkou a náklaďákem, která vozila všechno možné) nakládal filmové materiály, které byly v tu chvíli určeny ke zkáze. Zdálo se totiž, že nic není důležitější než transformace ekonomiky, a málokdo pomyslel na to, že to neznamená nový začátek, ale naopak hluboké propojení budoucího s minulým. (Se vším dobrým i zlým, co jsme si v tu chvíli snad ani nedokázali představit.) Ona skříňová avie se stala měrnou jednotkou při sběru materiálu, který by jinak nepochybně skončil někde ve spalovně. Ať už se filmy měřily na jednotlivá okna, metry nebo avie, šlo vždy o určité celky, takže bylo možné odhadovat a případně dohledávat, co chybí.

Dnes jsme v radikálně odlišné situaci. Empiricky známe vždy jen určitý úsek audiovizuální krajiny, kterou obýváme, tušíme různá síťová propojení (třeba mezinárodní televizní výrobce a vysílatele), ale zmapovat tuto krajinu jako celek patrně dokážeme jen v hrubých obrysech: neznáme pořádně ani její rozlohu, ani její reliéf. Ale hlavně tušíme, že množství audiovizuálních dat, která se v ní rodí, se dá stěží trvale uchovat ve smysluplném systému. Musíme tedy aspoň klást otázku, jak se společnost sama staví ke své audiovizuální paměti: co a jak chce uchovat? Dnes už nikdo nezpochybňuje (nebo si to aspoň ve slušné společnosti nedovolí) třeba péči o přírodní či lidskou krajinu, respektujeme jako fakt, že je třeba pečovat o biodiverzitu, že tání ledovců je víc než reálnou hrozbou, že stavební památky se nemají bourat kvůli vyššímu výnosu z užívání pozemku. Uvědomujeme si, že také audiovizuální stopy jsou součástí naší identity? Že se v nich odráží život nás a našich předků? Stojíme o to, aby bylo zachováno svědectví o našem chování a jednání? Pokud je ve hře naše vlastní svoboda a naše společná demokracie – a nemáme opakovat fatální chyby a omyly z dřívějška, měli bychom pečovat i o naše vlastní audiovizuální stopy a měli bychom se naučit je strukturovat – třeba tak, že budeme mluvit ne o archivu, ale o archivech. Totiž o síti hnízd, v nichž lze o určité objemy dat pečovat tak, aby byly k dispozici, aby byly živé a užitečné.

Národní filmový archiv ze své tradice ví, co má sbírat a jak o to má pečovat. Ale stále silněji si uvědomujeme, co všechno se kolem nás rodí a jak rychle to beze stopy zaniká. Pokud ale nebereme ono „nekonečné“ množství audiovizuálních stop jako pouhý datový smog, pak společnost potřebuje širokou debatu o tom, jak má nakládat se záznamy své vlastní existence. Potřebujeme diskuzní prostor pro archiváře, sociology, historiky, umělce, politiky – a možná hlavně lidi nesystémové, kteří položí sobě i nám otázku: chceme, aby byl obraz naší minulosti zachován? Odpovědi by měly vést k praktickým důsledkům: například k tomu, jak vůbec zmapovat dnešní audiovizuální krajinu a jak v ní pak sklízet data.




   poslední blogy:
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka