Stopy v audiovizuálním ekosystému

Michal Bregant je jednoznačným příznivcem digitalizace, zároveň ale ví, že není „řešením všeho“. Ve svém prvním příspěvku tak vyzývá k debatě nad tím, co, jak a zda vůbec uchovávat v archivech.
10.09.2015 - Michal Bregant

Depozitář NFA

Časový součet existujících audiovizuálních záznamů mnohonásobně přesahuje představitelný čas lidského života na mnoho generací. V každém okamžiku, kdy pořizujeme nový záznam, rozšiřujeme tuto „nekonečnou“ masu dat o další elementy, které pravděpodobně nebudou nikdy nikým konzumovány. Představa o tom, že audiovizuálními záznamy dokumentujeme svou existenci, posilujeme paměť a vědomí kontinuity, tak dostává jisté trhliny. Dovolím si triviální příklad z turistického centra Prahy: léta jsem úřadoval v rohové místnosti ve třetím patře paláce Lažanských na křižovatce u Národního divadla. Od jara do podzimu se pod okny odehrávalo mechanické divadlo: lidé přicházeli a pořizovali si „na památku“ fotku s panoramatem Hradčan, stavěli se k zábradlí, aby stvrdili svou přítomnost. Počítal jsem, kolik asi záběrů se tady takhle pořídí za den, měsíc, rok… a kolik z nich někdy někdo ještě uvidí, nebo dokonce bude mít čas se do nich zahledět, aby ono miniaturní obrazové svědectví přečetl a pochopil. A totéž se odehrává před všemi památkami či jinými kuriozitami na světě. Ohňostroj marnosti. Tady se nedá mluvit o systému, hierarchii, vědomém procesu porozumění. Namísto nich se rozpíná chaos, ale my se přece snažíme v něm rozpoznávat konkrétní stopy, které by umožnily rekonstruovat fakta, zážitky, svědectví, kdykoli to bude nutné.

Kritické množství udržitelného už bylo patrně dávno překročeno a nám nezbývá než plout v entropii. Jak se má v takové situaci chovat archiv? Má se snažit sklízet (česky se dnes už říká harvestovat) audiovizuální data bující na všech možných i nemožných polích, aby nakonec snad zachoval maximum stop – tedy vytvořil datový poklad, který se jednou stane východiskem pro daleko sofistikovanější ovlivňování audiovizuálního, ale hlavně každého jiného trhu? A má pak vrhnout takto nasbíraná data do nějakého virtuálního prostoru, aby byla dostupná pro každého? Nebo se má snažit strukturovat, třídit, organizovat a pak zpřístupňovat nějaký systém dat? Nejde tu teď o rozpočet, o to, na co budeme mít. Jde totiž o principiální otázku, jak se budeme chovat ke svým stopám. Necháme je roztát jako stopy v jarním sněhu, nebo se pokusíme jejich otisky ukládat a pečovat o ně s tušením, že o ně bude zájem, protože nesou možnost poznání a o poznání snad budou usilovat i příští generace…

Když se v Československu zhroutil režim a s ním i jeho instituce, filmový archiv nejen že přežil, on dokonce z té situace vyšel posílen. Jak s ohledem na své ukotvení, tak s ohledem na své sbírky. Na obojím má zásluhu Vladimír Opěla, muž pevných zásad a nesmlouvavý profesionál. Hned po roce 89 objížděl s řidičem různé skomírající instituce a do avie (to byla taková trochu nešikovná věc mezi dodávkou a náklaďákem, která vozila všechno možné) nakládal filmové materiály, které byly v tu chvíli určeny ke zkáze. Zdálo se totiž, že nic není důležitější než transformace ekonomiky, a málokdo pomyslel na to, že to neznamená nový začátek, ale naopak hluboké propojení budoucího s minulým. (Se vším dobrým i zlým, co jsme si v tu chvíli snad ani nedokázali představit.) Ona skříňová avie se stala měrnou jednotkou při sběru materiálu, který by jinak nepochybně skončil někde ve spalovně. Ať už se filmy měřily na jednotlivá okna, metry nebo avie, šlo vždy o určité celky, takže bylo možné odhadovat a případně dohledávat, co chybí.

Dnes jsme v radikálně odlišné situaci. Empiricky známe vždy jen určitý úsek audiovizuální krajiny, kterou obýváme, tušíme různá síťová propojení (třeba mezinárodní televizní výrobce a vysílatele), ale zmapovat tuto krajinu jako celek patrně dokážeme jen v hrubých obrysech: neznáme pořádně ani její rozlohu, ani její reliéf. Ale hlavně tušíme, že množství audiovizuálních dat, která se v ní rodí, se dá stěží trvale uchovat ve smysluplném systému. Musíme tedy aspoň klást otázku, jak se společnost sama staví ke své audiovizuální paměti: co a jak chce uchovat? Dnes už nikdo nezpochybňuje (nebo si to aspoň ve slušné společnosti nedovolí) třeba péči o přírodní či lidskou krajinu, respektujeme jako fakt, že je třeba pečovat o biodiverzitu, že tání ledovců je víc než reálnou hrozbou, že stavební památky se nemají bourat kvůli vyššímu výnosu z užívání pozemku. Uvědomujeme si, že také audiovizuální stopy jsou součástí naší identity? Že se v nich odráží život nás a našich předků? Stojíme o to, aby bylo zachováno svědectví o našem chování a jednání? Pokud je ve hře naše vlastní svoboda a naše společná demokracie – a nemáme opakovat fatální chyby a omyly z dřívějška, měli bychom pečovat i o naše vlastní audiovizuální stopy a měli bychom se naučit je strukturovat – třeba tak, že budeme mluvit ne o archivu, ale o archivech. Totiž o síti hnízd, v nichž lze o určité objemy dat pečovat tak, aby byly k dispozici, aby byly živé a užitečné.

Národní filmový archiv ze své tradice ví, co má sbírat a jak o to má pečovat. Ale stále silněji si uvědomujeme, co všechno se kolem nás rodí a jak rychle to beze stopy zaniká. Pokud ale nebereme ono „nekonečné“ množství audiovizuálních stop jako pouhý datový smog, pak společnost potřebuje širokou debatu o tom, jak má nakládat se záznamy své vlastní existence. Potřebujeme diskuzní prostor pro archiváře, sociology, historiky, umělce, politiky – a možná hlavně lidi nesystémové, kteří položí sobě i nám otázku: chceme, aby byl obraz naší minulosti zachován? Odpovědi by měly vést k praktickým důsledkům: například k tomu, jak vůbec zmapovat dnešní audiovizuální krajinu a jak v ní pak sklízet data.




   poslední blogy:
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová