Šumivá povaha moci

Filmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.
01.08.2019 - Jan Gogola ml.

Papež František je protagonistou dokumentu Wima Wenderse. Foto MFDF Ji.hlava

„Jsem Evropanka srdcem a přesvědčením,“ řekla nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ještě před svým nedávným zvolením. Hlasovalo pro ni 733 poslanců Evropského parlamentu a byla zvolena rozdílem devíti hlasů. Tyto volby jsou tak důkazem přetrvávajícího rozdělení Evropy, dosud nejvýrazněji demonstrovaného brexitem, jehož výsledky zastánci Evropské unie (EU) vysvětlovali nejčastěji tím, že se příznivci odchodu Velké Británie z EU rozhodovali na základě nikoliv faktů, ale emocí, čili dalo by se říct, že srdcem a přesvědčením. Evropa má srdce dlouhodobě rozdvojené, jelikož není zřejmé, pro co by vlastně mělo bít. Neustálé a povýtce heslovité odkazování k evropské identitě zastírá stav, kdy ji nedokážeme prožívat jako něco, čeho jsme každodenní a přirozenou součástí.

„Jaké by to bylo, sledovat jednou evropský projekt z estetických hledisek?“ ptá se rakouský myslitel Konrad Paul Liessmann ve stati nazvané Evropa nahlížená jako krásné umění – K estetice jednoho kontinentu, která je součástí knihy Vzdělání jako provokace (Academia, 2018). A pokračuje: „Evropa nahlížená jako krásné umění má synestetický půvab značné hloubky a dynamiky. S každým obratem dějin, s každým hnutím ve společnosti, s každou novou konstelací vzniká překvapující, mnohostranný, pestrý, třpytivě mihotavý obraz. Staré mizí, nové vzniká, existují ale i temné a skryté skvrny, falešné tóny a disonance, praskliny a třecí plochy, věci pokřivené a nestabilní. Pohlédneme-li sem přesněji, můžeme poznat, že z této estetické perspektivy by mohla získat nový význam i idea politiky.“ 

Liessmann nás vrací k filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory (2018) a k téměř rok starému blogogo, ve kterém se, inspirován knihou Zdeňka Konopáska Estetika sociálního státu (G plus G, 1998), zamýšlím nad potlačovaným estetickým rozměrem politiky. A také nad tím, že očekávatelné a až identické příspěvky o vizi budoucnosti republiky, které naši poslanci a senátoři poslali režisérce Bernátkové na její žádost, jsou výmluvným svědectvím o stavu české politické mentality. Průběh voleb předsedy Evropské komise od začátku kampaně po závěrečný projev Leyenové prokázal rozdíl mezi českou a evropskou politickou scénou, a to zejména v míře ambicióznosti a zároveň konkrétnosti vizí. Nicméně z hlediska politické imaginace (interaktivity, mizanscény, performativnosti či rétoriky) se jednalo i zde spíš o anestetickou než estetickou situaci, nevybočující z jednotvárného politického diskurzu monologických, statických a informativních událostí s opakujícími se prostředími a s povinnou unijní symbolikou: jako by se i na projevy srdce a přesvědčení vztahovala nějaká evropská směrnice.

Wendersovo filmové kázání

„Mluvím o zapojení se do života lidí a o blízkosti. Mluvte málo, naslouchejte hodně, říkejte toho tak akorát a vždy se lidem dívejte do očí.“ To jsou první slova pronesená papežem s pohledem upřeným přímo „do očí“ diváků ve filmu Wima Wenderse Papež František: Muž, který drží slovo (2018). František se do očí dívá, a to i během jízdy papamobilem, z něhož dokáže v davu rozeznat známou tvář jeptišky a z mobilního piedestalu k ní sestoupit. Jedná se o sestru Marucu, která papeže zná od roku 1969 a která ho charakterizuje takto: „Jeho život je jako kázání.“ 

A takový je i samotný film. Vypadá jako ten, o kom je. Jde o filmové kázání, a to v trojjediné podobě. Určující konstelací je osobní, až intimní přímluva v detailu snímaného papeže k divákovi. Vedle toho k nám aktér promlouvá prostřednictvím veřejných vystoupení. Třetí formou kázání je zmiňované naslouchání čili kázání životem: protagonista tak demonstruje to, co hlásá, drží svoje slovo i tím, že ho dává jiným, čímž se jim přibližuje a zapojuje se do jejich života. 

Jako v případě muže, který se v průběhu veřejného shromáždění skrze mikrofon k Františkovi sebevědomě a naléhavě přimlouvá za nezaměstnané jménem těch, kteří práci mají. Apel uzavírá slovy: „Musíme věřit, že práce je posvátná.“ Na to papež navazuje replikou o tom, že  „nedostatek práce okrádá o důstojnost“. Ve filmu se k tématu ještě vrací: „...prací se rozumí to nejušlechtilejší, co člověk má: napodobovat Boha vytvářením vlastníma rukama!“
 

Papež František a režisér Wim Wenders. Zájemci o zhlédnutí Wendersova filmu o papeži Františkovi mohou sledovat stránky společnosti Artinii.com, která organizuje komunitní projekce nejen tohoto snímku. Foto MFDF Ji.hlava
 

Osvobozující smích vyvolá reakce Františka na otázku asi desetileté holky, proč se chtěl stát papežem. „Člověk, který se touží stát papežem, se nemá rád. A Bůh mu nežehná,“ zní odpověď, při které se i její autor rozesměje, až si podupává nohou o zem. „Ne, nikdy jsem se nechtěl stát papežem,“ dodává a ujistí se, že dívce tato odpověď stačí. Svůj odstup od mocenských strategií posléze stvrzuje komentářem ke svým setkáním s představiteli jiných náboženství: „…nikdy se nesnažte druhého obracet na svou víru. Nikdy.“  

Akcent na interakci je nahrazen rétorickou figurou v brazilské favele, kde František mluví z pavlače k zástupům chudých s jistou subverzí o tom, jak se stát bohatým tím, že se podělím o to poslední. „Jak se říká: K fazolím vždy můžete přidat další vodu,“ pronese a vyvolá spiklenecký jásot davu, kterého se František pohotově zeptá: „Může člověk přidat víc vody k fazolím?!,“ aby se mu v salvách smíchu dostalo bouřlivého souhlasu. Humorem podle papeže „můžeme druhým pomoct cítit se lépe a být šťastnější“. V závěru filmu ostatně učiní toto doznání: „Každý den po své ranní modlitbě pronáším slova svatého Tomáše Mora. Prosbu za humor: ‚Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jedl‘.“ 

Moc jako nástroj změny

Až sarkasticky papež promlouvá v majestátním sále plném kardinálů, kde v sebekritickém proslovu hovoří o nemocech kurie jako administrativního orgánu Svatého stolce. K těmto neduhům řadí před často vážnými, až zachmuřenými výrazy církevních kmetů pocit nesmrtelnosti, doživotní imunity, nepostradatelnosti nebo třeba rivality, domýšlivosti, či duchovní Alzheimerovu chorobu. V archivním záběru se zase ještě jako arcibiskup obrací na náměstí v Buenos Aires k věřícím s metaforickou výzvou být kvasnicí: „…my jsme bratři a já vás chci požádat o znamení. Gesto, díky němuž bychom se cítili jako bratři, ale zároveň jako kvas. Jako fermentace bratrstva, bratrství v našem městě.“ 

Spoluautorem živých obrazů se pak František stává ve ztišených kompozicích. V jeho soustředěném mlčení na vlnách moře v místech utonulých imigrantů či v koncentračním táboře, jako by zazníval hlas dávných i dnešních obětí, kterým rovněž naslouchá. Historii zde zpřítomňuje tím, že do její tragické mizanscény s performativní pokorou vstupuje. V detenčním zařízení, obklopený zaměstnanci i vězni, dosahuje situační kontinuity s tradicí zase výpovědí o tom, že prvním, kdo byl prohlášen za svatého, byl vězeň ukřižovaný po boku Krista. 

Minulé s dnešním se potkává také v obrazech promítaných na baziliku sv. Petra, která tak představuje projekční plátno pro výjevy planetární krize, a to v souvislosti s papežovou ekologickou encyklikou. Pět set let vatikánského monumentu se promění ve skládku či se rozlévá v modři oceánu. Centrum křesťanské civilizace se stává manifestujícím živlem majestátní i zmrzačené přírody. Moc se decentralizuje jako šumák. Rozpouští se ve světě, aby umocňovala vliv toho ne-mocného. Potřebujeme osobnosti silné nikoliv v tom, jakou moc dokážou získat, nýbrž v tom, jak budou jejím prostřednictvím schopní emancipovat kontext. 

Liessmann v závěru citovaného textu přemýšlí o vztahu umění a politiky jako o možnosti vzniku nového politického projektu: „To evropské by se pak už nejevilo jen jako syntéza stávajícího či jako pokračování v dosaženém, nýbrž jako vlastní politický tvar, který své kontury a barvy, své zvuky a dějiny, své obrazy a metafory musí ještě hledat a najít. Nahlížena jako krásné umění by pak Evropa patřila k hlavním dílům estetiky, stejně bohaté zkušenostmi, jako vzrušujícím způsobem experimentování.“ 

Uvedené řádky se čtou s jistým vzrušením. Zároveň je třeba si přiznat, že dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem. Podle Wenderse se František po natáčení vždy loučil slovy: „Modlete se za mě.“ Já se jako volnomyšlenkář modlit neumím, nicméně dovoluji si vyslovit Františkovi uznání jako osobnosti, která je díky svému étosu, imaginaci a odvaze možná jediným uměleckým politikem naší doby.





další blogy autora:

Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka