Televizní docusoap nyní v rozhlasové verzi, nutně jinak

Úspěšná televizní docusoap Cesta ze dna se v novém podání dostala do vysílání Českého rozhlasu. Jakému úskalí musí televizní formát čelit při transformaci do rozhlasového dokumentu a jaké to naopak přináší výhody?
03.03.2016 - Andrea Hanáčková

Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Otlučené a počmárané zdi v obývacím pokoji u Martiny. Bára s blokem na kolenou opřená o zeď z lidských lebek a kostí v mělnické kostnici. Katka v elegantním oblečení a postoji na pavlači domu v brněnském ghettu. Šárka a její muž připíjející si ze stylových sklenic kvalitním vínem. Tyto intenzivní obrazy mám v sobě jako ikony čtyř příběhů žen, které před časem natočila pro Českou televizi Veronika Korčáková Sobková v cyklu Cesta ze dna (spoluautorkou byla Daniela Gébová). Paradoxní je, že mi uvízly v hlavě především proto, že jsem zmíněné ženy nejprve poznala skrze jejich výpověď auditivní ve stejnojmenné dokumentární minisérii Českého rozhlasu. Zmíněné situace se mé představě vytvořené sluchovou percepcí vymykaly a vlastně mne dost zaskočily. Následný text je tak zároveň úvahou nad tím, jak různě k nám promlouvá dokument zvukem a obrazem a nakolik nás může překvapit konfrontace dvou podob jediného osudu.

Mluvíme totiž především o zcela rozdílných žánrech. Pro Českou televizi točila Veronika Korčáková Sobková docusoap – po dobu tří let sledovala osudy šesti žen, které si vybrala v konkurzu a tematizovala především jejich nezaměstnanost, případně dlouhodobé hledání uspokojivé práce. Bylo však od počátku zřejmé – a pro žánr nutné a vysoce žádoucí – aby každá z žen zároveň představovala určitý charakterový prototyp, rozdílnou etnickou, věkovou, geografickou i vzdělanostní úroveň. Od počátku měla každá z žen výrazný potenciál vývoje osobního příběhu a zřejmě i tušenou přítomnost nějakého stínu, překážky, osobnostního rysu nebo i objektivní danosti, která jim brání plně se realizovat. Osmidílný seriál dávkoval v paralelních liniích všech šest příběhů budovaných téměř výhradně na situacích, spíše výjimečně v sebereflexivních zpovědích. Divák se mohl dohadovat, jak asi dopadne narušené Martinino manželství, rozhořčovat se nad silným kuřáctvím Báry a obdivovat, že s ním později dokázala skoncovat, pozorovat Katčino fyzické uzdravování a podobně.

Rozhlasová podoba stejnojmenného cyklu se vyvíjela jinak a vyústila také ve zcela jiný žánr. Těsně před premiérou televizní Cesty ze dna se Veronika Korčáková Sobková setkala s rozhlasovou dramaturgyní nových formátů a dlouholetého cyklu Dobrá vůle Lenkou Svobodovou. Domluvily se spolu na pokračování natáčení osudů čtyř ze šesti žen, poslední reportážní záběry vznikly v únoru 2016. Další spolupráce se odehrála v rovině producentské – zde se šťastně spojila prozíravost zkušené televizí dramaturgyně Aleny Müllerové a chuť Lenky Svobodové zkusit něco nového a s televizí se domluvit. Takto rozhlas získal 140 hodin materiálu, které po odvysílání TV cyklu Cesta ze dna zůstaly k dispozici. Autorka dotočila aktuální situaci svých respondentek a materiál kompletně přestříhala. V příbězích dochází ke zlomovým životním okamžikům – narození dětí, svatba, nemoc, likvidace firmy, exekuce, rozvod, zásadní proměna vztahu k hodnotám lidského života, ale i úspěch po sérii neúspěchů. Základní životní situace je stejná – žena nemůže najít práci. Až děsivě společný je i zásadně determinující vliv peněz na životní pocit zpovídaných žen – všechny postupně přiznávají, že vztahy v rodině, jejich duševní i fyzické zdraví a vlastní sebeúcta nesmírně utrpěly v okamžiku, kdy se peníze staly alfou a omegou dennodenního snažení. Vznikly tedy čtyři samostatné portréty, v nichž mizí přítomné paralely s ostatními respondentkami. Každá z žen je náhle sama za sebe se svým kontinuálním příběhem v klasickém časosběrném formátu, v němž se radikálně proměňuje postavení autorky i vyznění jednotlivých příběhů.

   


Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Co se tedy stane s původně televizním dokumentárním materiálem, když pro posluchače zcela mizí vizuální konkretizace zvuku, podvědomá permanentní přítomnost členů štábu a nutná stylizace a domluvená forma prezentace záběrů?

Rozhlasové podoby respondentek jsou mnohem hutnější než ty televizní. Čtyřdílná minisérie Cesta ze dna se vysílala v rámci rozhlasového cyklu Dobrá vůle, který má k dispozici třicetiminutovou stopáž. To je pro časosběrný dokument hraniční časový prostor. Dramaturgie nutně musela volit zúžený fokus a z příběhů vypustit třeba i velmi podstatné pasáže, na nichž si nepochybně televizní verze zakládala – mám na mysli třeba partnerské dialogy, v nichž si mohl televizní divák užít nejen „doku“, ale hlavně onu „soap“, a to někdy doslova. V této souvislosti nejsilněji vyvstávají například scény, kdy Šárka s partnerem popíjejí víno ve vaně (nejhojněji diskutovaný moment na sociálních sítích), nebo nepříjemné hovory Báry s manželem o „zbytečnosti“ tvůrčího psaní, které pro ni představuje vytouženou formu seberealizace. Je příznačné, že tam kde autorka tyto scény ponechala, působí v rozhlase inscenovaněji než na obrazovce. Konkrétně třeba dialog u jídla mezi Katkou a jejím otcem, který jí „vysvětluje“, jak a k čemu ji vychoval a proč je důležité, aby si našla práci. Romský akcent nás orientuje v sociálním postavení přítomných osob, oceníme slovník i češtinu, přesto celá scéna působí uměle. Jiné okamžiky vyšly však i ve zvuku přirozeně a pro vývoj dokumentární situace velmi vhodně – jako třeba když Martina se svým partnerem prochází kolem kostela, kde před třemi lety měli svatbu, a nyní přemýšlí o rozvodu, nebo když Šárka jede s dětmi na výlet a je patrné, že jí průvodcovská role výborně vyhovuje. Výtečná je scéna, v níž Katka nese na úřad práce neschopenku a úřednice jí vysvětluje přesnou posloupnost následných kroků. Vizuální představu si posluchač okamžitě spojí s libovolným úřadem a může se hned soustředit především na hlasy a sdělení. Slyšíme jednání dvou žen, z nichž každá akceptuje kompetenci té druhé. Reportážní charakter situace umocňuje sociální téma a nenápadně nabízí posluchači i téma Katčiny vynikající schopnosti jednání, která ji předurčuje k úspěchu. Katka si získává naše sympatie, začínáme jí fandit a doufáme, že to nevzdá.

Výrazně kratší stopáž nutí autorku k dynamickému střihu a ke koncentraci méně významných událostí do podoby stručných komentářů. Někdy se pětiminutová televizní scéna vejde do jediné věty, která ve spojení s výraznějším diegetickým zvukem vytvoří pocit rychle plynoucího času (Martinin krátkodobý pokus zvládnout roli spolumajitelky a hospodské), jindy vyřeší překlenutí časového období autorský komentář. Ten je zřejmě nejvýraznější změnou převodu materiálu z obrazového do auditivního tvaru.

Autorka do dokumentů vstupuje poměrně razantně, s přiznanou osobní sympatií a možná místy nadbytečně zdůrazňuje svůj dobrý vztah s jednotlivými ženami. Odpovídá to tomu, co prozradila v jedné z rozhlasových debat k sérii – její osobní ambicí je, aby se život portrétovaných respondentů měnil k lepšímu. Fandí jim, přeje jim dobrý vývoj řešených problémů. Posluchačům tak ovšem připravuje hned na začátku jistý handicap. Svým výrazným autorským komentářem nás od začátku vlastně uklidňuje: to co uslyšíte, bude nelehké, ale dopadne to dobře, to mi věřte. Kompozici buduje výhradně na situacích, jen zřídka slyšíme položené otázky – to je zajímavý posun od televizních verzí, kdy se autorka občas na konci beznadějné lamentace svých respondentů zeptá, jak se v danou chvíli partneři nebo celá rodina cítí. Nutí je tak reflektovat skutečnost, že navzdory životní mizérii mají alespoň jeden druhého a rozhodně vždycky naději. Ta snaha vyhmátnout v každém okamžiku pozitivní moment je patrná i v rozhlasové verzi, místy možná až příliš explicitně, díky uměřené volbě slov však přijatelně a vlastně skutečně povzbudivě. Podpůrně v tomto ohledu působí i nediegetická hudba, která je využita jako tmelící element prostorově a časově velmi různorodých prostředí a zároveň jako neverbální komentář zobrazovaných osudů. V kontextu rozhlasové dokumentaristiky však využití písní Adele a vlastně i tradičních spirituálů působí nejen nezvykle, ale skoro nepatřičně. Zatímco melodramatické, někdy až tklivé hudební motivy v televizním zpracování umocnily žánr docusoap a mohly doprovodit odpovídající vizuální vjem (osamělý pes za brankou, pustá jarní krajina, zamlžené město z výšky radniční věže), v rozhlasové verzi hraje hudba podstatnější roli, protože je vedle hlasu, zvuku a ticha zásadním kompozičním prvkem auditivního tvaru. Sjednocující funkci sehrála vybraná hudba rozhodně dobře, z hlediska vyznění však posunula dokumenty směrem k – ostatně proklamovanému –  happy endu ve všech případech.

Pozoruhodně vynikla v rozhlasové sérii autorčina vnímavost vůči sdělení, její schopnost dostat se mentálně a pocitově opravdu blízko ke svým respondentkám, chápat je, aniž by byl patrný jakýkoli hodnotící soud – jeho náznak se objevil v jediném případě, v drobné úvaze nad osudem Martiny. S hlasem se tu pracuje zcela v intencích rozhlasového média jako se stěžejním charakterotvorným prvkem. Dobře patrné je to právě v příběhu Martiny, matky, která byla celý život úspěšnou podnikatelkou a na kolena ji dostala až touha mít vlastní děti. Podařilo se jí to po šesti letech pokusů o umělé oplodnění a s milionovým dluhem. Přesto na začátku optimisticky věří, že vše zvládne i při péči o narozená dvojčata. Postupně se však hlas láme, viditelně v něm ochabuje vůle a síla. Martina se propadá do kolotoče hmotného nedostatku, hrozby exekuce a vleklé partnerské krize. Když v závěru, po množství pokusů o solidní práci, rozvodu a nelehké péči o dvě malé děti ve věku těsně před padesátkou bilancuje, jak se vyvinul její život za několik posledních let, vnímáme v hlase nebývalou míru sebereflexe, objevenou pokoru a nově také permanentní strach jako následek prožitého několikaletého stresu. Její vlastně docela nečekaná osobní zpověď má veliký přesah ve společnosti zaměřené stále majoritně na výkonnostní kvality – Martina přiznává, že právě snaha být ve všech směrech úspěšná, mít věci a lidi pod kontrolou a ovládnout vše vlastní vůlí mohla stát za krachem osobních „projektů“, které se mocí ovládnout nedají – spokojené partnerství a mateřství.

   


Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Přes omezenou stopáž je úctyhodné, jak široké spektrum témat se daří autorce nastolit. Přestože neopouští tematickou linii nezaměstnanosti, jiná témata se generují z kontextu příběhů a dostředivou silou hlavní téma podporují. U Báry jsem intenzivně vnímala téma výchovy dětí, jimž předáváme konkrétní modely chování a jednání. V rozhlasové verzi bylo upozaděno téma jejího submisivního postavení v partnerství, které naopak intenzivně vyniká ve verzi televizní. Martina otevřeně zveřejňuje problém umělého oplodnění, obludného rozměru finanční náročnosti tohoto farmaceutického byznysu a mnohaleté finanční důsledky, které ji srazily na kolena. Při mnoha situacích Romky Katky jsem cítila vděčnost, že téma nezaměstnanosti Romů je takto široce otevřeno veřejné diskuzi právě v čase, kdy celá Evropa nahlas uvažuje o zaměstnatelnosti uprchlíků. Katka zažívá potíže kvůli své etnicitě permanentně, a to umí perfektně česky, je vzdělaná a má podpůrné rodinné zázemí. Poněkud matnější je tematická linie u Šárky, kterou zjevně finančně zabezpečuje poměrně movitý manžel. Je však zřejmé, že frustrace z nezaměstnanosti nemusí být vždy spojena s hmotnou nouzí, ale že je palčivá v jakékoli situaci, kdy je ohrožen životní standard a chybí pocit smysluplně naplňovaného času.

Posluchač poměrně záhy dekóduje jednotlivá prostředí, dokáže je zasadit do kontextu předchozího dění a kvůli vysokému tempu událostí se posluchačská empatie a hlubší emoce dostaví až nakonec. Je rozhodně i velká zásluha zvukového mistra Romana Špály, že jsou četné zvukové změny čitelné a srozumitelné. U všech pořadů mi však zůstal nejasný pocit nedořečenosti. Snad právě kvůli upozaděným tématům, která však – kromě nezaměstnanosti – velmi intenzivně utvářela životní pocit portrétovaných žen. Až následně zhlédnuté televizní díly seriálu mi některé osobnostní aspekty osvětlily a vlastně celkový pohled na respondentky poněkud změnily. Rozdíl je rozhodně v percepční situaci – u televize jsem mnohem více pozorovatelkou dění, mám velké množství informací a potřebuji odstup pro jejich vyhodnocení. Získaný obraz je určitě objektivnější, ale nedotýká se mne zdaleka tak, jako sdělení auditivní, které si nárokuje pozornost jediného smyslu. O to intenzivněji atakuje moji představivost, nutnost komparovat slyšené s vlastní zkušeností a tím si přítomný příběh přisvojit. Jsem rozhodně blíže, pociťuji empatii, stávám se spolutvůrkyní nastoleného příběhu, mohu důsledněji a soustředěněji domýšlet, co není explicitně řečeno. Rozhlasové zpracování čtyř příběhů tak naplňuje dramaturgickou ambici, kterou Lenka Svobodová vyjadřuje v průvodních textech k dokumentární minisérii: „Dokumenty podtrhují existenční, ale i vztahové, existenciální a duchovní uzdravení životů sledovaných žen. Mnohdy se totiž nejedná pouze o nalezení práce, ale v souvislosti s tím také o znovuobjevení vlastní hodnoty a uchopení smyslu života.“

Před rokem, v lednu roku 2015 se na půdě Českého rozhlasu uskutečnilo pracovní setkání filmových a rozhlasových dokumentaristů. Seděli jsme tam se studenty FAMU, JAMU, olomoucké UP, debatovali o nových formátech, poslouchali vynikající feature BBC. Pamatuji si překvapení a obdiv televizních a filmových kolegů nad tím, že Český rozhlas věnuje takovou pozornost dalšímu vzdělávání svých tvůrců, a radost nad bohatou diskuzí, která vznikla nad možnostmi spolupráce obou médií. Její konkrétní podobu teď představila Cesta ze dna, její výsledky by mohly přesvědčit zainteresované producenty, že spolupráce smysl má a může vytvořit nečekanou kvalitu, která není „ochuzením“ o obraz, ale nalezením přímější cesty k zobrazovanému příběhu.





další blogy autora:

O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková
Děti Charty 77 – dokumentární série na Plusu a na DvojceRozhlasová teoretička a dokumentaristka Andrea Hanáčková přináší pečlivou reflexi dokumentárního cyklu Děti Charty 77, vysílaného na začátku roku 2017.06.04.2017 - Andrea Hanáčková
Be clear, be crisp and directRozhlasová teoretička Andrea Hanáčková zve na dvoudenní workshop Jak vyprávět rozhlasové příběhy, který v polovině února povedou esa evropské rozhlasové tvorby Simon Elmes a Edwin Brys26.01.2017 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová