Televizní docusoap nyní v rozhlasové verzi, nutně jinak

Úspěšná televizní docusoap Cesta ze dna se v novém podání dostala do vysílání Českého rozhlasu. Jakému úskalí musí televizní formát čelit při transformaci do rozhlasového dokumentu a jaké to naopak přináší výhody?
03.03.2016 - Andrea Hanáčková

Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Otlučené a počmárané zdi v obývacím pokoji u Martiny. Bára s blokem na kolenou opřená o zeď z lidských lebek a kostí v mělnické kostnici. Katka v elegantním oblečení a postoji na pavlači domu v brněnském ghettu. Šárka a její muž připíjející si ze stylových sklenic kvalitním vínem. Tyto intenzivní obrazy mám v sobě jako ikony čtyř příběhů žen, které před časem natočila pro Českou televizi Veronika Korčáková Sobková v cyklu Cesta ze dna (spoluautorkou byla Daniela Gébová). Paradoxní je, že mi uvízly v hlavě především proto, že jsem zmíněné ženy nejprve poznala skrze jejich výpověď auditivní ve stejnojmenné dokumentární minisérii Českého rozhlasu. Zmíněné situace se mé představě vytvořené sluchovou percepcí vymykaly a vlastně mne dost zaskočily. Následný text je tak zároveň úvahou nad tím, jak různě k nám promlouvá dokument zvukem a obrazem a nakolik nás může překvapit konfrontace dvou podob jediného osudu.

Mluvíme totiž především o zcela rozdílných žánrech. Pro Českou televizi točila Veronika Korčáková Sobková docusoap – po dobu tří let sledovala osudy šesti žen, které si vybrala v konkurzu a tematizovala především jejich nezaměstnanost, případně dlouhodobé hledání uspokojivé práce. Bylo však od počátku zřejmé – a pro žánr nutné a vysoce žádoucí – aby každá z žen zároveň představovala určitý charakterový prototyp, rozdílnou etnickou, věkovou, geografickou i vzdělanostní úroveň. Od počátku měla každá z žen výrazný potenciál vývoje osobního příběhu a zřejmě i tušenou přítomnost nějakého stínu, překážky, osobnostního rysu nebo i objektivní danosti, která jim brání plně se realizovat. Osmidílný seriál dávkoval v paralelních liniích všech šest příběhů budovaných téměř výhradně na situacích, spíše výjimečně v sebereflexivních zpovědích. Divák se mohl dohadovat, jak asi dopadne narušené Martinino manželství, rozhořčovat se nad silným kuřáctvím Báry a obdivovat, že s ním později dokázala skoncovat, pozorovat Katčino fyzické uzdravování a podobně.

Rozhlasová podoba stejnojmenného cyklu se vyvíjela jinak a vyústila také ve zcela jiný žánr. Těsně před premiérou televizní Cesty ze dna se Veronika Korčáková Sobková setkala s rozhlasovou dramaturgyní nových formátů a dlouholetého cyklu Dobrá vůle Lenkou Svobodovou. Domluvily se spolu na pokračování natáčení osudů čtyř ze šesti žen, poslední reportážní záběry vznikly v únoru 2016. Další spolupráce se odehrála v rovině producentské – zde se šťastně spojila prozíravost zkušené televizí dramaturgyně Aleny Müllerové a chuť Lenky Svobodové zkusit něco nového a s televizí se domluvit. Takto rozhlas získal 140 hodin materiálu, které po odvysílání TV cyklu Cesta ze dna zůstaly k dispozici. Autorka dotočila aktuální situaci svých respondentek a materiál kompletně přestříhala. V příbězích dochází ke zlomovým životním okamžikům – narození dětí, svatba, nemoc, likvidace firmy, exekuce, rozvod, zásadní proměna vztahu k hodnotám lidského života, ale i úspěch po sérii neúspěchů. Základní životní situace je stejná – žena nemůže najít práci. Až děsivě společný je i zásadně determinující vliv peněz na životní pocit zpovídaných žen – všechny postupně přiznávají, že vztahy v rodině, jejich duševní i fyzické zdraví a vlastní sebeúcta nesmírně utrpěly v okamžiku, kdy se peníze staly alfou a omegou dennodenního snažení. Vznikly tedy čtyři samostatné portréty, v nichž mizí přítomné paralely s ostatními respondentkami. Každá z žen je náhle sama za sebe se svým kontinuálním příběhem v klasickém časosběrném formátu, v němž se radikálně proměňuje postavení autorky i vyznění jednotlivých příběhů.

   


Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Co se tedy stane s původně televizním dokumentárním materiálem, když pro posluchače zcela mizí vizuální konkretizace zvuku, podvědomá permanentní přítomnost členů štábu a nutná stylizace a domluvená forma prezentace záběrů?

Rozhlasové podoby respondentek jsou mnohem hutnější než ty televizní. Čtyřdílná minisérie Cesta ze dna se vysílala v rámci rozhlasového cyklu Dobrá vůle, který má k dispozici třicetiminutovou stopáž. To je pro časosběrný dokument hraniční časový prostor. Dramaturgie nutně musela volit zúžený fokus a z příběhů vypustit třeba i velmi podstatné pasáže, na nichž si nepochybně televizní verze zakládala – mám na mysli třeba partnerské dialogy, v nichž si mohl televizní divák užít nejen „doku“, ale hlavně onu „soap“, a to někdy doslova. V této souvislosti nejsilněji vyvstávají například scény, kdy Šárka s partnerem popíjejí víno ve vaně (nejhojněji diskutovaný moment na sociálních sítích), nebo nepříjemné hovory Báry s manželem o „zbytečnosti“ tvůrčího psaní, které pro ni představuje vytouženou formu seberealizace. Je příznačné, že tam kde autorka tyto scény ponechala, působí v rozhlase inscenovaněji než na obrazovce. Konkrétně třeba dialog u jídla mezi Katkou a jejím otcem, který jí „vysvětluje“, jak a k čemu ji vychoval a proč je důležité, aby si našla práci. Romský akcent nás orientuje v sociálním postavení přítomných osob, oceníme slovník i češtinu, přesto celá scéna působí uměle. Jiné okamžiky vyšly však i ve zvuku přirozeně a pro vývoj dokumentární situace velmi vhodně – jako třeba když Martina se svým partnerem prochází kolem kostela, kde před třemi lety měli svatbu, a nyní přemýšlí o rozvodu, nebo když Šárka jede s dětmi na výlet a je patrné, že jí průvodcovská role výborně vyhovuje. Výtečná je scéna, v níž Katka nese na úřad práce neschopenku a úřednice jí vysvětluje přesnou posloupnost následných kroků. Vizuální představu si posluchač okamžitě spojí s libovolným úřadem a může se hned soustředit především na hlasy a sdělení. Slyšíme jednání dvou žen, z nichž každá akceptuje kompetenci té druhé. Reportážní charakter situace umocňuje sociální téma a nenápadně nabízí posluchači i téma Katčiny vynikající schopnosti jednání, která ji předurčuje k úspěchu. Katka si získává naše sympatie, začínáme jí fandit a doufáme, že to nevzdá.

Výrazně kratší stopáž nutí autorku k dynamickému střihu a ke koncentraci méně významných událostí do podoby stručných komentářů. Někdy se pětiminutová televizní scéna vejde do jediné věty, která ve spojení s výraznějším diegetickým zvukem vytvoří pocit rychle plynoucího času (Martinin krátkodobý pokus zvládnout roli spolumajitelky a hospodské), jindy vyřeší překlenutí časového období autorský komentář. Ten je zřejmě nejvýraznější změnou převodu materiálu z obrazového do auditivního tvaru.

Autorka do dokumentů vstupuje poměrně razantně, s přiznanou osobní sympatií a možná místy nadbytečně zdůrazňuje svůj dobrý vztah s jednotlivými ženami. Odpovídá to tomu, co prozradila v jedné z rozhlasových debat k sérii – její osobní ambicí je, aby se život portrétovaných respondentů měnil k lepšímu. Fandí jim, přeje jim dobrý vývoj řešených problémů. Posluchačům tak ovšem připravuje hned na začátku jistý handicap. Svým výrazným autorským komentářem nás od začátku vlastně uklidňuje: to co uslyšíte, bude nelehké, ale dopadne to dobře, to mi věřte. Kompozici buduje výhradně na situacích, jen zřídka slyšíme položené otázky – to je zajímavý posun od televizních verzí, kdy se autorka občas na konci beznadějné lamentace svých respondentů zeptá, jak se v danou chvíli partneři nebo celá rodina cítí. Nutí je tak reflektovat skutečnost, že navzdory životní mizérii mají alespoň jeden druhého a rozhodně vždycky naději. Ta snaha vyhmátnout v každém okamžiku pozitivní moment je patrná i v rozhlasové verzi, místy možná až příliš explicitně, díky uměřené volbě slov však přijatelně a vlastně skutečně povzbudivě. Podpůrně v tomto ohledu působí i nediegetická hudba, která je využita jako tmelící element prostorově a časově velmi různorodých prostředí a zároveň jako neverbální komentář zobrazovaných osudů. V kontextu rozhlasové dokumentaristiky však využití písní Adele a vlastně i tradičních spirituálů působí nejen nezvykle, ale skoro nepatřičně. Zatímco melodramatické, někdy až tklivé hudební motivy v televizním zpracování umocnily žánr docusoap a mohly doprovodit odpovídající vizuální vjem (osamělý pes za brankou, pustá jarní krajina, zamlžené město z výšky radniční věže), v rozhlasové verzi hraje hudba podstatnější roli, protože je vedle hlasu, zvuku a ticha zásadním kompozičním prvkem auditivního tvaru. Sjednocující funkci sehrála vybraná hudba rozhodně dobře, z hlediska vyznění však posunula dokumenty směrem k – ostatně proklamovanému –  happy endu ve všech případech.

Pozoruhodně vynikla v rozhlasové sérii autorčina vnímavost vůči sdělení, její schopnost dostat se mentálně a pocitově opravdu blízko ke svým respondentkám, chápat je, aniž by byl patrný jakýkoli hodnotící soud – jeho náznak se objevil v jediném případě, v drobné úvaze nad osudem Martiny. S hlasem se tu pracuje zcela v intencích rozhlasového média jako se stěžejním charakterotvorným prvkem. Dobře patrné je to právě v příběhu Martiny, matky, která byla celý život úspěšnou podnikatelkou a na kolena ji dostala až touha mít vlastní děti. Podařilo se jí to po šesti letech pokusů o umělé oplodnění a s milionovým dluhem. Přesto na začátku optimisticky věří, že vše zvládne i při péči o narozená dvojčata. Postupně se však hlas láme, viditelně v něm ochabuje vůle a síla. Martina se propadá do kolotoče hmotného nedostatku, hrozby exekuce a vleklé partnerské krize. Když v závěru, po množství pokusů o solidní práci, rozvodu a nelehké péči o dvě malé děti ve věku těsně před padesátkou bilancuje, jak se vyvinul její život za několik posledních let, vnímáme v hlase nebývalou míru sebereflexe, objevenou pokoru a nově také permanentní strach jako následek prožitého několikaletého stresu. Její vlastně docela nečekaná osobní zpověď má veliký přesah ve společnosti zaměřené stále majoritně na výkonnostní kvality – Martina přiznává, že právě snaha být ve všech směrech úspěšná, mít věci a lidi pod kontrolou a ovládnout vše vlastní vůlí mohla stát za krachem osobních „projektů“, které se mocí ovládnout nedají – spokojené partnerství a mateřství.

   


Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Přes omezenou stopáž je úctyhodné, jak široké spektrum témat se daří autorce nastolit. Přestože neopouští tematickou linii nezaměstnanosti, jiná témata se generují z kontextu příběhů a dostředivou silou hlavní téma podporují. U Báry jsem intenzivně vnímala téma výchovy dětí, jimž předáváme konkrétní modely chování a jednání. V rozhlasové verzi bylo upozaděno téma jejího submisivního postavení v partnerství, které naopak intenzivně vyniká ve verzi televizní. Martina otevřeně zveřejňuje problém umělého oplodnění, obludného rozměru finanční náročnosti tohoto farmaceutického byznysu a mnohaleté finanční důsledky, které ji srazily na kolena. Při mnoha situacích Romky Katky jsem cítila vděčnost, že téma nezaměstnanosti Romů je takto široce otevřeno veřejné diskuzi právě v čase, kdy celá Evropa nahlas uvažuje o zaměstnatelnosti uprchlíků. Katka zažívá potíže kvůli své etnicitě permanentně, a to umí perfektně česky, je vzdělaná a má podpůrné rodinné zázemí. Poněkud matnější je tematická linie u Šárky, kterou zjevně finančně zabezpečuje poměrně movitý manžel. Je však zřejmé, že frustrace z nezaměstnanosti nemusí být vždy spojena s hmotnou nouzí, ale že je palčivá v jakékoli situaci, kdy je ohrožen životní standard a chybí pocit smysluplně naplňovaného času.

Posluchač poměrně záhy dekóduje jednotlivá prostředí, dokáže je zasadit do kontextu předchozího dění a kvůli vysokému tempu událostí se posluchačská empatie a hlubší emoce dostaví až nakonec. Je rozhodně i velká zásluha zvukového mistra Romana Špály, že jsou četné zvukové změny čitelné a srozumitelné. U všech pořadů mi však zůstal nejasný pocit nedořečenosti. Snad právě kvůli upozaděným tématům, která však – kromě nezaměstnanosti – velmi intenzivně utvářela životní pocit portrétovaných žen. Až následně zhlédnuté televizní díly seriálu mi některé osobnostní aspekty osvětlily a vlastně celkový pohled na respondentky poněkud změnily. Rozdíl je rozhodně v percepční situaci – u televize jsem mnohem více pozorovatelkou dění, mám velké množství informací a potřebuji odstup pro jejich vyhodnocení. Získaný obraz je určitě objektivnější, ale nedotýká se mne zdaleka tak, jako sdělení auditivní, které si nárokuje pozornost jediného smyslu. O to intenzivněji atakuje moji představivost, nutnost komparovat slyšené s vlastní zkušeností a tím si přítomný příběh přisvojit. Jsem rozhodně blíže, pociťuji empatii, stávám se spolutvůrkyní nastoleného příběhu, mohu důsledněji a soustředěněji domýšlet, co není explicitně řečeno. Rozhlasové zpracování čtyř příběhů tak naplňuje dramaturgickou ambici, kterou Lenka Svobodová vyjadřuje v průvodních textech k dokumentární minisérii: „Dokumenty podtrhují existenční, ale i vztahové, existenciální a duchovní uzdravení životů sledovaných žen. Mnohdy se totiž nejedná pouze o nalezení práce, ale v souvislosti s tím také o znovuobjevení vlastní hodnoty a uchopení smyslu života.“

Před rokem, v lednu roku 2015 se na půdě Českého rozhlasu uskutečnilo pracovní setkání filmových a rozhlasových dokumentaristů. Seděli jsme tam se studenty FAMU, JAMU, olomoucké UP, debatovali o nových formátech, poslouchali vynikající feature BBC. Pamatuji si překvapení a obdiv televizních a filmových kolegů nad tím, že Český rozhlas věnuje takovou pozornost dalšímu vzdělávání svých tvůrců, a radost nad bohatou diskuzí, která vznikla nad možnostmi spolupráce obou médií. Její konkrétní podobu teď představila Cesta ze dna, její výsledky by mohly přesvědčit zainteresované producenty, že spolupráce smysl má a může vytvořit nečekanou kvalitu, která není „ochuzením“ o obraz, ale nalezením přímější cesty k zobrazovanému příběhu.





další blogy autora:

„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková