Útěcha (hladu) filozofií

Tereza Hadravová ve svém textu přibližuje vztah filmu a filozofie, jemuž je věnována i jedna ze sekcí 19. ročníku MFDF Ji.hlava
08.10.2015 - Tereza Hadravová

V nové A2ce vyšel rozhovor s americkým filmovým vědcem Timothym Corriganem, který se zabývá zvláštní skupinou filmových esejů, již nazývá „refraktivní filmy“. Pojem refrakce Corrigan přejímá od Andrého Bazina z jeho práce o adaptaci. Při přípravách na rozhovor jsem se proto – kromě Corriganovy vlastní studie o refrakčním filmu, která vyšla minulý rok v dok.revue – podívala také na Bazinův původní esej z roku 1948, a překvapilo mě, jak moc předbíhá svou dobu – a to hned na několika frontách. Tou nejzřetelnější je Bazinovo nepompézní ohlášení smrti autora. Jeho esej se mi ovšem zdá inspirativní i v jiných ohledech.

Jádrem Bazinova eseje nazvaného „Adaptace neboli kinematografie jako výtah“ je kritika myšlenky absolutní autonomie uměleckého díla. Představa, že každé dílo hovoří svým vlastním, nepřeložitelným jazykem, je podle Bazina zastaralá a zbytečně ochuzuje teoretiky – stejně jako diváky či čtenáře – o interpretační možnosti a moderní způsoby vztahování se ke sféře umění. Umělecká díla jsou sice estetickými celky, ale to neznamená, že nejsou dále rozložitelná. Jejich rozklad je přitom zcela zásadní, protože právě z prvků, kterým dávají vzniknout, lze budovat i něco dalšího. A pokud tyto prvky nazveme symboly, máme v této myšlence s dvacetiletým předstihem zachycenou základní ideu Goodmanovy světatvorby.

Bazin poznamenává, že takové pojetí umění, které netrvá na vyhrocené singularitě a absolutní autonomii každého díla, je vlastní středověku, ve kterém si díla témata a motivy volně půjčovala a rozvíjela, jako by přispívala k nějakému společnému otevřenému dílu. Právě kinematografie pak podle Bazina značí možnost „zrození nového, estetického středověku“. Opět se nabízí poznamenat, že i tato jeho úvaha je velmi aktuální – například někteří kunsthistorici dnes rozvíjejí anachronické dějiny umění, odkazují přitom často ke středověkému pojetí umění a domnívají se, že moderna a středověk mají mnoho společného.

Filmové umění je podle Bazina do značné míry založeno na výpůjčkách a adaptacích – „půjčuje si z (literární) fikce jisté množství dobře opracovaných, vyzrálých a rozvinutých znaků, jež všechny byly pilovány dvaceti staletími literární kultury. Přejímá je a vtiskává jim jiný život [...], začleňuje je do jejich nového estetického kontextu.“ Filmové adaptace literárního díla jsou tak dle Bazina praxí daleko běžnější, než by se mohlo zdát, protože film, jakožto relativně nové médium, do sebe hladově vsakuje estetické tradice jiných médií. A není možné povšechně tvrdit, že adaptace jsou prostě o stupeň horší než originál, protože film například nikdy nemůže dosáhnout literární komplexity. Mluvíme-li o složitosti, pak lze argumentovat tím, že filmové adaptace jsou spíše o stupeň komplexnější, neboť přejímají – a ohýbají, rozšiřují či znásobují – prvky známé z literární tradice. V každém případě ovšem nelze předem říci, zda je literární adaptace horší, nebo lepší než její zdroj – hodnocení je až výsledkem setkání se s dílem samým.

Bazin ve svém textu mluví o fikčních snímcích, tedy o zápletkách, postavách atd., ale představu filmu jako hladového média můžeme, zdá se, použít i při přemýšlení o střetu kinematografie s jinými tradicemi, než je beletrie. I v případě filozofické literatury tak například může dojít k tomu, co Bazin označuje za „refrakci jednoho díla ve vědomí jiného tvůrce“. Vsakování filozofie však s sebou nese jisté specifické obtíže. Jednu z nich se zde pokusím představit s použitím konkrétních příkladů.

Třebaže interpretovat je nutné také literární texty, život filozofických textů spočívá v neustálém převrstvování interpretací. Psát o filozofii – stejně jako o filozofii točit – vyžaduje citlivost k historickému kontextu a zároveň erudici, jejíž hloubku, zdá se mi, filmoví tvůrci často nedoceňují. Z filozoficky bohatých významů pak ve filmu zůstávají často pouhé věty, jejichž smysl spočívá snad jen v tom, že byly proneseny tím nebo oním filozofem či filozofkou v jeho či jejím životním kontextu – nikoli v kontextu díla či filozofické tradice jako takové. Ještě přesnější by bylo říci, že daleko častější jsou filmy o filozofech než o filozofii.

Filozof v takových snímcích často vystupuje jako mýtická figura – bojovník schopný nových vizí, který svým životem stejně jako svou filozofií šokuje okolí. Snímky, které představují filozofii jako skandál, nemusí být nepravdivé, co se životních osudů toho kterého portrétovaného týče, nejsou však obvykle příliš filozofické. Příkladem zde může být „velký biják“ od Margarethy von Trotty o Hannah Arendtové (2012) či snímek O Susan Sontagové (Regarding Susan Sontag, 2014) Nancy Katesové, který uvedl MFDF Ji.hlava minulý rok. Ironicky s takovou představou filozofa pracuje teatrálně vyhrocený Wittgenstein Dereka Jarmana (1993) – film, jehož scénář mimochodem původně napsal slavný britský literární kritik a teoretik Terry Eagleton a který produkoval spisovatel, levicový intelektuál a host prvního Inspiračního fóra na MFDF Ji.hlava Tariq Ali.

To samozřejmě neznamená, že filmová interpretace filozofického textu není možná, i když se pak může snadno stát, že se taková věc poněkud „vylije z břehů“, přinejmenším popřením standardní délky filmového díla. 190minutový Ister (2004) Davida Barisona a Daniela Rosse zůstává alespoň v březích – či v blízkém okolí – toku Dunaje, který sleduje od moře zpět k prameni, doslovnému i metaforickému. V jeho závěru totiž Heidegger čte Hölderlinovu báseň „Ister“, která jej inspirovala k přednášce, za jejíž volné pokračování lze snímek považovat. Podobně dlouhý je také Søren Kierkegaard (1994) Anne Wivelové, film o filozofovi, jehož život byl natolik nevýrazný, že o něm skandální film ani natočit nelze (a navíc to málo, co Kierkegaard prožil, se stalo v tisíci odrazech součástí jeho díla). Režisérka sama se do vlastní filmové interpretace Kierkegaardových textů nepouští, ale ponechává ve filmu rozsáhlý prostor jeho interpretům. Naopak krátkou, ale velice přesvědčivou estetickou interpretací filozofického díla je Wittgensteinův Traktát (1992) filmaře a archiváře Pétera Forgácse.

Film a filozofie je také název sekce, kterou letos zařazuje Ji.hlava do svého programu. Filmy Ister, Søren Kierkegaard  a Wittgensteinův Traktát jsou tři z titulů, jež budou v rámci této sekce uvedeny – společně například s ukázkami z filozofického seriálu Soví dědictví Chrise Markera či snímkem Kritika odloučení filmujícího filozofa Guye Deborda. Pokud tedy hladovíte po dobrých příkladech průniků filozofie a filmu, přijeďte se utišit do jihlavského kina.





další blogy autora:

Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová
O důvodech k neudělení cenyPodle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?17.12.2015 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová