Vědci s kamerou definují novou filmovou estetiku

Souvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.
19.03.2015 - Tomáš Stejskal

Leviathan (2012) boří hranice mezi vědeckým a uměleckým experimentem

Před čtrnácti dny zemřel jeden z otců hnutí direct cinema Albert Maysles. Spolu s bratrem Davidem patřili mezi americké průkopníky tohoto realistického přístupu k dokumentární tvorbě. Jejich snímky jako Obchodní cestující (1968) či Gimme Shelter (1970) se obešly bez interakce s natáčenými lidmi a snažily se především pozorovat a díky tomuto pozorování se dostat co nejblíže k lidem a k realitě samotné. Tento přístup za mnohé vděčí technice: detailní, zkoumavé pohledy kamery pod ruce prodavačů biblí či do roztančeného davu na koncertě Rolling Stones by nebyly možné bez lehkých ručních 16mm kamer.

Albert Maysles byl přitom původním povoláním psycholog a první záběry natočil na půjčenou 16mm kameru prostě proto, že chtěl zaznamenat věci, o kterých se příliš neví – konkrétně nahlédnout, jaké to je být běžným občanem sovětského svazu dva roky po Stalinově smrti.

Tento malý příběh v pozadí zrodu jednoho z nejdůležitějších filmových hnutí v dějinách kinematografie mi opět vytanul na mysli, když jsem si v uplynulých dnech pouštěl snímky harvardské audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab (SEL), které jsou nyní zdarma k vidění na portálu DAFilms.cz. I zde je totiž vidět podobný princip: ze spojení badatelského zájmu s nejmodernější technologií vznikají díla, která nevynikají jen dokumentární hodnotou v tom nejběžnějším slova smyslu, tedy tím, že jsou svědectvími o zkoumaných fenoménech, ale která též – a dost možná především – redefinují filmovou estetiku.

Antropologický či etnografický zájem výzkumné instituce zkrátka – podobně jako Mayslesova, v základu psychologická motivace – dávají vznik audiovizuálním dílům, kterých si ceníme pro filmařskou originalitu. Přitom už Maysles, podobně jako mnoho dokumentaristů, říkal, že v centru jeho dokumentaristického zájmu stojí otázka, co lidi motivuje, co stojí v pozadí jejich konání. A historie moderního dokumentárního filmu ukazuje, že oko kamery dokáže na podobné otázky najít možná lepší odpovědi, než sebedelší interview.

Cinefilie a digitální krása

Snímky z produkce SEL díky moderním minikamerám umožňují dostat se k věcem i lidem opravdu blízko. A platí to jak v přeneseném, tak ryze doslovném smyslu. Jejich nejdiskutovanější snímek Leviathan (2012) nahlíží do světa rybářů způsobem, který na jedné straně ukazuje takřka abstraktní krásu detailů ze dna rybářských lodí a na straně druhé jako by vyprávěl příběh všednodenního života na moři z pohledu samotných ryb. Malé GoPro kamery připevněné na tělech rybářů či lovných zařízeních generují obrazy nahodilé krásy, které až oko tvůrce ve střižně skládá do celkového tvaru.

Leviathan ale jen dovádí do důsledků principy starších snímků produkovaných SEL. Ať už jde o pohledy do života pastevců a ovcí ve snímku Sweetgrass (2009) či jednozáběrový průnik do běžného života lidí v čínském parku v provincii S‘-čchuan v People’s Park (2012), ve všech případech platí, že originalita se tu rodí ze spojení výzkumného zájmu a moderních technologií.

V dnešní době se hodně hovoří o konci filmu. Oproti tomu se vzývají tvůrci jako Christopher Nolan, kteří v digitální době stále sveřepě natáčejí na film navzdory módě i tlakům hollywoodských studií. A staré formáty – ať už jde o vinylové desky či 16mm kamery – zažívají nový rozkvět. Tedy alespoň na okrajích, kde se definují umělecké trendy. Sám ostatně též patřím k milovníkům zvuku praskajících desek a projekcí doprovázených rachotem starých promítaček. Jen mám určité pochybnosti, jestli tento způsob audiofilie a cinefilie je jedinou cestou, jak udržet umění naživu.

Cinefilie coby pojem spojený se šedesátými lety a francouzskou novou vlnou neodbytně souvisí s pojetím režisérů jako auteurů, výsostných umělců, kteří mají kontrolu prakticky nad každým aspektem filmového média. Pro rozvoj filmové řeči a jako boj proti pseudouměleckým trendům v dobové francouzské kinematografii jistě zásadní věc. Snímky z produkce SEL, ale ostatně i mnohé jiné dokumentární filmy včetně díla bratří Mayslesových, však přinášejí možná poněkud odlišné pojetí tvůrce a umělce. Narušují hranici mezi vědou a uměním, mezi technologií a kreativitou. Či lépe řečeno připomínají, že věda a umění k sobě nemusí mít tak daleko, jak se může zdát, když si jako dva protipóly postavíme metodou a fakty sešněrovaný pozitivismus a tvůrčí erupce geniálních myslí.

Čínská krajinomalba na 16mm kameře

Vzpomínám si na jeden rozhovor s Albertem Mayslesem, kde zcela zřetelně zazní, že slavný dokumentarista nepatří k autorům nostalgicky přikovaným k estetice starých formátů: „Když jsem natáčel koncert Paula McCartneyho, pokaždé když jsem zapnul kameru, jsem si říkal, ‚Páni, kdybych tak měl video kameru…‘ Během týdne jsem si sednul a sepsal výhody, které má digitální minikamera PD150 nad 16mm kamerou. Dal jsem dohromady dvacet sedm bodů. A každý z nich je velmi, velmi důležitý.“

Tento blog nechce ani horovat za nenahraditelnou krásu filmového materiálu, ani adorovat nové technologie. V rámci SEL se ostatně nemísí jen vědci a etnografové s umělci, ale i staré a nové formáty. Například film Yumen (2013) je natočený na 16mm a pohybuje se na pomezí různých žánrů. Využívá performativní postupy současného umění, ale přitom se v některých celkových záběrech pustých scenerií objevuje inspirace tradiční čínskou krajinomalbou, v jejíchž kompozicích se prakticky ztrácí lidské postavy.

Pro celou tvorbu SEL platí, že v ní mizí nejen hranice mezi vědou a uměním, ale též hranice různých uměleckých druhů. Jde o příklad dokumentaristické tvorby, která může patřit stejně dobře do nejslavnějších moderních galerií jako MoMa, na plátna kinosálů, ale třeba i mezi výukové pomůcky. Mezi vědeckým a uměleckým experimentem tu netřeba rozlišovat, jde nepochybně o obojí.

Končím dalším citátem ze zmiňovaného rozhovoru s Albertem Mayslesem. „Pro mě není největší hodnotou to, díky čemu film draze vypadá, největší hodnotu přináší zachycení zkušenosti jiného člověka tak přímo a tak zajímavě, nakolik je to jen možné.“ Je toto zaujetí dokumentaristy? Umělce? Vědce? Myslím, že je to vlastně jedno. A totéž.




   poslední blogy:
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
Když televize zabíjíMediální analytik a publicista Milan Kruml uvažuje, jaké důsledky může mít pro lidi účinkování v dokumentech, reality show či dalších cross žánrech. Uvádí příklad oblíbené britské reality show Love Island, po níž si dva účastníci vzali život. Reality show však mohou mít důsledky na sebevědomí a sebepojetí nejen jejich účastníků, ale i diváků… 04.07.2019 - Milan Kruml
Dokument – zločin vykonaný na bulváruFilozof a publicista Petr Fischer ve svém dalším dok.blogu uvažuje nad tím, zda a kde hledat etickou hranici dokumentu. Patří k dokumentu manipulace? A co si dokument může a nemůže dovolit, aby byl hoden označení „dokument“? Fischer dochází k závěru, že dokument (potažmo film) je vždy zločinem. A co viníci?27.06.2019 - Petr Fischer
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků!Ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka popisuje ve svém prvním blogu pro Dok.revue svůj zážitek z masterclass „neúnavného grafomana kinematografie“ Wernera Herzoga, která probíhala na letošním festivalu Visions du Réel ve švýcarském Nyonu. „Všechno dnes zabíjí byrokracie. Než začnete něco natáčet, dostaňte se někam bez povolení. Když natáčíte filmy, musíte mít energii kriminálníků. Nikdy jsem nepodvedl nikoho, s kým jsem natáčel. Ale byrokraty a úředníky? Klidně!,“ vyzývá šestasedmdesátiletý bouřlivák, pro něhož je film vším.14.06.2019 - Marek Hovorka
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil