Vědci s kamerou definují novou filmovou estetiku

Souvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.
19.03.2015 - Tomáš Stejskal

Leviathan (2012) boří hranice mezi vědeckým a uměleckým experimentem

Před čtrnácti dny zemřel jeden z otců hnutí direct cinema Albert Maysles. Spolu s bratrem Davidem patřili mezi americké průkopníky tohoto realistického přístupu k dokumentární tvorbě. Jejich snímky jako Obchodní cestující (1968) či Gimme Shelter (1970) se obešly bez interakce s natáčenými lidmi a snažily se především pozorovat a díky tomuto pozorování se dostat co nejblíže k lidem a k realitě samotné. Tento přístup za mnohé vděčí technice: detailní, zkoumavé pohledy kamery pod ruce prodavačů biblí či do roztančeného davu na koncertě Rolling Stones by nebyly možné bez lehkých ručních 16mm kamer.

Albert Maysles byl přitom původním povoláním psycholog a první záběry natočil na půjčenou 16mm kameru prostě proto, že chtěl zaznamenat věci, o kterých se příliš neví – konkrétně nahlédnout, jaké to je být běžným občanem sovětského svazu dva roky po Stalinově smrti.

Tento malý příběh v pozadí zrodu jednoho z nejdůležitějších filmových hnutí v dějinách kinematografie mi opět vytanul na mysli, když jsem si v uplynulých dnech pouštěl snímky harvardské audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab (SEL), které jsou nyní zdarma k vidění na portálu DAFilms.cz. I zde je totiž vidět podobný princip: ze spojení badatelského zájmu s nejmodernější technologií vznikají díla, která nevynikají jen dokumentární hodnotou v tom nejběžnějším slova smyslu, tedy tím, že jsou svědectvími o zkoumaných fenoménech, ale která též – a dost možná především – redefinují filmovou estetiku.

Antropologický či etnografický zájem výzkumné instituce zkrátka – podobně jako Mayslesova, v základu psychologická motivace – dávají vznik audiovizuálním dílům, kterých si ceníme pro filmařskou originalitu. Přitom už Maysles, podobně jako mnoho dokumentaristů, říkal, že v centru jeho dokumentaristického zájmu stojí otázka, co lidi motivuje, co stojí v pozadí jejich konání. A historie moderního dokumentárního filmu ukazuje, že oko kamery dokáže na podobné otázky najít možná lepší odpovědi, než sebedelší interview.

Cinefilie a digitální krása

Snímky z produkce SEL díky moderním minikamerám umožňují dostat se k věcem i lidem opravdu blízko. A platí to jak v přeneseném, tak ryze doslovném smyslu. Jejich nejdiskutovanější snímek Leviathan (2012) nahlíží do světa rybářů způsobem, který na jedné straně ukazuje takřka abstraktní krásu detailů ze dna rybářských lodí a na straně druhé jako by vyprávěl příběh všednodenního života na moři z pohledu samotných ryb. Malé GoPro kamery připevněné na tělech rybářů či lovných zařízeních generují obrazy nahodilé krásy, které až oko tvůrce ve střižně skládá do celkového tvaru.

Leviathan ale jen dovádí do důsledků principy starších snímků produkovaných SEL. Ať už jde o pohledy do života pastevců a ovcí ve snímku Sweetgrass (2009) či jednozáběrový průnik do běžného života lidí v čínském parku v provincii S‘-čchuan v People’s Park (2012), ve všech případech platí, že originalita se tu rodí ze spojení výzkumného zájmu a moderních technologií.

V dnešní době se hodně hovoří o konci filmu. Oproti tomu se vzývají tvůrci jako Christopher Nolan, kteří v digitální době stále sveřepě natáčejí na film navzdory módě i tlakům hollywoodských studií. A staré formáty – ať už jde o vinylové desky či 16mm kamery – zažívají nový rozkvět. Tedy alespoň na okrajích, kde se definují umělecké trendy. Sám ostatně též patřím k milovníkům zvuku praskajících desek a projekcí doprovázených rachotem starých promítaček. Jen mám určité pochybnosti, jestli tento způsob audiofilie a cinefilie je jedinou cestou, jak udržet umění naživu.

Cinefilie coby pojem spojený se šedesátými lety a francouzskou novou vlnou neodbytně souvisí s pojetím režisérů jako auteurů, výsostných umělců, kteří mají kontrolu prakticky nad každým aspektem filmového média. Pro rozvoj filmové řeči a jako boj proti pseudouměleckým trendům v dobové francouzské kinematografii jistě zásadní věc. Snímky z produkce SEL, ale ostatně i mnohé jiné dokumentární filmy včetně díla bratří Mayslesových, však přinášejí možná poněkud odlišné pojetí tvůrce a umělce. Narušují hranici mezi vědou a uměním, mezi technologií a kreativitou. Či lépe řečeno připomínají, že věda a umění k sobě nemusí mít tak daleko, jak se může zdát, když si jako dva protipóly postavíme metodou a fakty sešněrovaný pozitivismus a tvůrčí erupce geniálních myslí.

Čínská krajinomalba na 16mm kameře

Vzpomínám si na jeden rozhovor s Albertem Mayslesem, kde zcela zřetelně zazní, že slavný dokumentarista nepatří k autorům nostalgicky přikovaným k estetice starých formátů: „Když jsem natáčel koncert Paula McCartneyho, pokaždé když jsem zapnul kameru, jsem si říkal, ‚Páni, kdybych tak měl video kameru…‘ Během týdne jsem si sednul a sepsal výhody, které má digitální minikamera PD150 nad 16mm kamerou. Dal jsem dohromady dvacet sedm bodů. A každý z nich je velmi, velmi důležitý.“

Tento blog nechce ani horovat za nenahraditelnou krásu filmového materiálu, ani adorovat nové technologie. V rámci SEL se ostatně nemísí jen vědci a etnografové s umělci, ale i staré a nové formáty. Například film Yumen (2013) je natočený na 16mm a pohybuje se na pomezí různých žánrů. Využívá performativní postupy současného umění, ale přitom se v některých celkových záběrech pustých scenerií objevuje inspirace tradiční čínskou krajinomalbou, v jejíchž kompozicích se prakticky ztrácí lidské postavy.

Pro celou tvorbu SEL platí, že v ní mizí nejen hranice mezi vědou a uměním, ale též hranice různých uměleckých druhů. Jde o příklad dokumentaristické tvorby, která může patřit stejně dobře do nejslavnějších moderních galerií jako MoMa, na plátna kinosálů, ale třeba i mezi výukové pomůcky. Mezi vědeckým a uměleckým experimentem tu netřeba rozlišovat, jde nepochybně o obojí.

Končím dalším citátem ze zmiňovaného rozhovoru s Albertem Mayslesem. „Pro mě není největší hodnotou to, díky čemu film draze vypadá, největší hodnotu přináší zachycení zkušenosti jiného člověka tak přímo a tak zajímavě, nakolik je to jen možné.“ Je toto zaujetí dokumentaristy? Umělce? Vědce? Myslím, že je to vlastně jedno. A totéž.




   poslední blogy:
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková