Velkofilmy z archivů

Filmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.
19.09.2019 - Tomáš Stejskal

Donedávna jsme žili ve zlaté éře televize. A nyní prý přichází zlatá éra dokumentů. Jakkoli se novinářské nálepky neproměňují v realitu s nevyhnutelností příchodu nového geologického období, dokumentární tvorbě se opravdu v posledních letech nebývale daří. Faktorů může být mnoho – například díky Netflixu či HBO jsou přístupnější a tudíž i atraktivnější a lze je snáze zafinancovat. Tahle úvaha ale nechce řešit, zda a jak moc zlatě se dokumentární odvětví má. Chce si jen povšimnout toho, jak sklízí momentální úspěch jeden dokumentární žánr a zda by to mohlo ovlivnit pohled veřejnosti na dokument jako celek.

Když se řekne archivní dokument, většinou nenaskočí v hlavě na první dobrou spojení typu „velký hit“. Spíše se vyjeví představa nějakého pozoruhodného experimentu s found footage, či hodnotného sběru materiálu pro pár zainteresovaných diváků. Ale jen během letoška se z hlubin archivů vynořilo hned několik velkých diváckých filmů. HBO uvede 20. září na globální trh snímek Diego Maradona (2019) oscarového tvůrce Asifa Kapadii. Ten už během léta prošel tuzemskou distribucí a přilákal přes 30 tisíc diváků. Televize HBO přitom práva na jeho uvedení koupila ještě před tím, než byl v květnu premiérově uveden na festivalu v Cannes. Což je jen jeden z příkladů tržní síly dnešní dokumentární tvorby.
 

Asif Kapadia vypráví v dokumentu Diego Maradona o slavném fotbalistovi způsobem blízkým hranému filmu, navíc trochu jako v gangsterce. Foto Aerofilms
 

I další letošní archivní dokumenty upoutaly pozornost nejen festivalového publika. Snímek Amazing Grace (2018) utržil v běžné kino distribuci bezmála 4,5 milionu dolarů, Apollo 11 (2019) přes 9 milionů. Všechny tři tyto filmy mají společné dvě věci. Ta první je zřejmá a jistě velkou měrou může za jejich úspěch – věnují se známým osobnostem či historickým událostem. Ta druhá je však pozoruhodnější: jde o díla, která se ve svém vyprávění obejdou bez mluvících hlav či bombastických infografik, naopak k líčení svého příběhu využívají poměrně subtilní prostředky filmového střihu a filmové řeči obecně.

Amazing Grace je vlastně „jen“ záznamem takřka padesát let starého koncertu, během něhož zpěvačka Aretha Franklin natáčela své stejnojmenné gospelové album. Tehdy jej dokumentoval slavný režisér Sydney Pollack, ale materiál nikdy nespatřil světlo světa. Až nyní producent Alan Elliott vyřešil s pomocí digitálních technologií technické obtíže spojené s tím, že Pollack materiál neoznačil a tudíž nebylo možné synchronizovat obraz se zvukem. A poté také právní obtíže spojené s žalobami ze strany zpěvaččiny rodiny.

Dokumenty mezi nebem a zemí

Výsledek proměňuje onu dvoudenní seanci v baptistickém kostele v Los Angeles, z níž se stala událost pro místní afroamerickou komunitu, v pravý opak rockových koncertních dokumentů. Není to audiovizuální jízda, ale pobyt v mikrosvětě, kde i letmý záběr na každého jednotlivého diváka má stejný význam jako sledování umělkyně a jejího umu. Amazing Grace není portrét hudební události, ale účast na náboženském i společenském setkání. Je v něm upřímnost cinéma vérité a zároveň ponor do spirituální i hudební extáze.
 

Amazing Grace není portrétem hudební události, ale účastí na náboženském i společenském setkání. Je v něm upřímnost cinéma vérité a zároveň ponor do spirituální i hudební extáze. Foto Neon
 

Podobně se věcí mezi nebem a zemí dotýká Apollo 11. Dokument o přistání člověka na Měsíci to pochopitelně činí i doslova. Ale režisér Todd Douglas Miller především z těch 11 tisíc hodin materiálů, které měl k dispozici od NASA, vytvořil napínavé, zároveň však až meditativní dílo o překračování hranic lidského světa. Film, který hledí na to, co se děje v lidských myslích, když se střetávají s něčím, co nelze plně obsáhnout. Není to záznam triumfu vědy v době studené války, je to velká a přitom místy tichá a intimní výprava do míst, která nutí člověka spíše tajit dech než vítězně zvednout pěst. Hemžení lidí sjíždějících se na mys Canaveral, na vteřinu přesné instrukce v řídícím středisku NASA, ticho tří mužů uprostřed kosmického prostoru – Apollo 11 není jen fascinující rekonstrukcí této události, ale ve schopnosti pracovat s úžasem a věcmi, které překračují horizont lidského, připomíná nejlepší díla science fiction. Emoce tu povstávají z ticha, šepotu a pečlivě poskládaných, silných filmových obrazů.

A do třetice Asif Kapadia vypráví o fotbalistovi Maradonovi – podobně jako ve svých předchozích snímcích Senna (2010) a Amy (2015) – způsobem blízkým hranému filmu. Tentokrát trochu jako v gangsterce. Líčí vzestup a pád kontroverzního hráče, který byl hrdinou i padouchem, a byť si půjčuje různé výpovědi z Maradonova okolí, většinou je nechává jen znít do obrazu. Nezatěžuje svůj film mluvícími hlavami, spíše z archivů vytahuje napínavé či emotivní situace – od úvodní jízdy auty na stadion, která takřka připomene honičku z dobového krimifilmu, po tiskovou konferenci, kde vedení neapolského klubu i města debatuje o vlivu mafie.

Vždy lze uvažovat nad tím, co zvolená optika zamlžuje. Zda se v Apollu 11 neopomíjí politická motivace celé mise, zda se Diego Maradona nestává – podobně jako filmoví gangsteři – až příliš romantizovaným (anti)hrdinou. Výsledkem tohoto letmého zamyšlení však nemá být hodnocení samotných snímků. Jde jen o poznámku na okraj, zda právě globální úspěch podobných děl nemůže přispět k proměně pohledu na dokumentární tvorbu.
 

Apollo 11 není jen fascinující rekonstrukcí přistání na Měsíci, ale dokáže pracovat s úžasem a věcmi, které překračují horizont lidského, čímž připomíná nejlepší díla science fiction. Foto Neon
 

Možná už dnes není třeba křičet, že dokument je také dílo se svébytnými uměleckými ambicemi. Přesto je skvělá zpráva, že umí masy oslovit i díla, jejichž nejsilnější zbraní je vynalézavost jejich filmového vyjadřování. Taková, která nemusí zachycovat putování tučňáků a jiné zvěře v opulentních výjevech, případně formou emotivní přednášky či radikálního aktivismu Michaela Moorea tematizovat společenské problémy dneška. Nic proti nim, jen jde obvykle o typ děl, která přitáhnou hlavně svým tématem, případně krásou samotné přírody.

Snímky jako Amazing Grace, Apollo 11 či Diego Maradona pochopitelně nejsou žádné experimenty pro fanoušky výsostně estetizované tvorby. Ale možná dovedou do mysli vpašovat pocit, že dokument umí podobně jako hraná tvorba vyprávět komplikovaně a emotivně, a přitom též subtilně, mezi řádky. A že někdy nezáleží na kvalitě samotného obrazu, ale na tom, jak se s ním pracuje. Některé záběry z Apolla 11 natočené na 70 mm filmový pás jsou ohromující. Ale s podobnou silou umí zasáhnout rozkostičkovaná scéna s patinou staré véháesky, když ji režisér Asif Kapadia vhodně zapojí do svého strhujícího vyprávění.




   poslední blogy:
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová