Zásah dokumentem

Dokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.
05.05.2016 - Tereza Reichová

Jako malá holka jsem dlouho trpěla nepřítomností televize. První roky na základní škole to bylo peklo. Netušila jsem, kdo je Rumcajs, kdo Amálka a co je studio Kamarád. Když rodiče povolili a mé úpění vyslyšeli, stala se televize modlou a já každý den doufala, že večerní program bude vyhodnocen jako dětem přístupný. Riziky, která visela ve vzduchu vždy před vyhodnocením během večeře, byla témata filmu (násilí a erotika mi byly zapovězeny), titulky (tedy, že nebudu rozumět) anebo že to je dokument (tedy mne to nebude bavit).

Jednou jsme takto s naší televizí doputovali na chalupu a já škemrala, že bych přece jen dokument zkusila raději, než abych šla spát. Bylo mi tak devět let a byl to první dokument a také poslední v mém životě, který opravdu hmatatelně zasáhl do mého života a kupodivu i života dalších. Film sledující bez komentáře lov jiker jeseterů na Sibiři zasáhl moji dětskou duši tak, že jsem se v životě nedotkla kaviáru. V devadesátých letech to nebyl opravdu žádný výkon, ale během několika měsíců v Norsku, kdy na každé třetí večeři jikry zíraly z talířů zaměstnavatelů, se mi vybavily záběry z naší černobílé tesly jako o patnáct let dříve.

Stále mne fascinuje, jak setkání s jedním filmem zasáhlo můj světonázor. Dlouho jsem to přičítala nepoznamenané duši dítěte a často se vracela k úvaze, kolik lidí muselo po stejném zážitku kaviár odmítnout. Kromě přemýšlení nad zodpovědnou konzumací jídla formoval film o jikrách i můj vztah k dokumentárnímu filmu jako možnosti pohnout, posunout či zatřást ve správnou chvíli někým, kdo je na to připraven. Ale po letech setkávání se s dokumentárním filmem tato esence zůstala zastrčená někde v koutku vedle pojmů propaganda, manipulace, účelové dojímání a nutnost objektivity.

Mám za sebou dva čerstvé zážitky, které mne vrátily ze světa cynismu zpět k potřebě promýšlet, jak invazivně umí dokument do života člověka zasáhnout.

Jela jsem na festival Academia Film Olomouc. Neměla jsem čas prohlédnout si program, a tak jsem hodinu před projekcí vzala lístek na film, aniž bych znala jeho název, jen proto, že mi kamarádka řekla, že slyšela, že za to stojí. Objevila jsem se tak v narvaném kině na filmu Zastavme vymírání (2015) Louie Psihoyose. Zabořila jsem se do křesla s tím, že uvidím pěknou vizuálně-hudební eko propagandu, a těšila jsem se na zážitek, po kterém se poběžím zvesela festivalově opít. Již po chvíli mi bylo jasné, že nevyváznu bez úhony. Při sledování filmu se ve mně rodila zásadní rozhodnutí ve vztahu k mému zodpovědnému fungování, která ve mně dlouho potají dřímala, a ronila jsem jednu slzu za druhou. Když jsem se vymotala ze sálu, byla jsem překvapená, že jsem široko daleko jediná, kdo má napuchlé oči a není schopen komunikovat s lidmi.

Překvapení, že tak silně zapůsobil film asi jen na mne, jsem si propojila s historkou o dva dny starší, kdy jsem seděla na schůzce s jedním doktorem, který vidí svět medicíny novýma očima a snaží se jej proměňovat. Vyprávěl mi o jakémsi filmu, který náhodou ve správnou chvíli viděl a který mu proměnil život. Zdůrazňoval, že samotné téma filmu mu bylo vzdálené. Vlastně ho ani nezajímalo, ale energie v něm obsažená s ním tak zacloumala, že po jeho zhlédnutí vykročil z řady běžných lékařů a začal medicínský moloch proměňovat. Ukázalo se, že šlo o film Auto*mat Martina Marečka.

Opět jsem si vzpomněla na jesetery a mou letitou otázku, kolik lidí kvůli stejnému filmu nikdy neochutnalo kaviár, a došlo mi, že u stejného dokumentu vlastně někdo jiný mohl zjistit, že bude raději štupovat ponožky. O samotném filmu to vypovídá úplně stejně.





další blogy autora:

Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová
Bulvár jménem alternativaProč je nový snímek o velké rodině žijící v maringotce po svém z dokumentaristického hlediska neetický? Tereza Reichová ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.04.06.2015 - Tereza Reichová
Kancly nebo Kliniku? aneb zápis od společného stoluJak si zachovat tvůrčí svobodu a získat finance pro autorskou dokumentaristiku po opuštění FAMU? Tereza Reichová shrnuje právě se rodící myšlenku několika studentů, jak se vyhnout nutnosti spolupráce s velkými producentskými subjekty.26.03.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Kam s dokumentem? aneb Poučení z německé debatyMediální analytik Milan Kruml ve svém únorovém blogu představuje možnou budoucnost vztahu mezi dokumentem a televizí, jež se hojně diskutovala na festivalu Berlinále.21.02.2019 - Milan Kruml
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Zprávy na míru – hrozba tradičním médiímMediální analytik Milan Kruml tentokrát přichází s upozorněním na aktuální dění a statistiky ve vztahu společností Facebook a Google a mediálního světa. 22.11.2018 - Milan Kruml