Zásah dokumentem

Dokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.
05.05.2016 - Tereza Reichová

Jako malá holka jsem dlouho trpěla nepřítomností televize. První roky na základní škole to bylo peklo. Netušila jsem, kdo je Rumcajs, kdo Amálka a co je studio Kamarád. Když rodiče povolili a mé úpění vyslyšeli, stala se televize modlou a já každý den doufala, že večerní program bude vyhodnocen jako dětem přístupný. Riziky, která visela ve vzduchu vždy před vyhodnocením během večeře, byla témata filmu (násilí a erotika mi byly zapovězeny), titulky (tedy, že nebudu rozumět) anebo že to je dokument (tedy mne to nebude bavit).

Jednou jsme takto s naší televizí doputovali na chalupu a já škemrala, že bych přece jen dokument zkusila raději, než abych šla spát. Bylo mi tak devět let a byl to první dokument a také poslední v mém životě, který opravdu hmatatelně zasáhl do mého života a kupodivu i života dalších. Film sledující bez komentáře lov jiker jeseterů na Sibiři zasáhl moji dětskou duši tak, že jsem se v životě nedotkla kaviáru. V devadesátých letech to nebyl opravdu žádný výkon, ale během několika měsíců v Norsku, kdy na každé třetí večeři jikry zíraly z talířů zaměstnavatelů, se mi vybavily záběry z naší černobílé tesly jako o patnáct let dříve.

Stále mne fascinuje, jak setkání s jedním filmem zasáhlo můj světonázor. Dlouho jsem to přičítala nepoznamenané duši dítěte a často se vracela k úvaze, kolik lidí muselo po stejném zážitku kaviár odmítnout. Kromě přemýšlení nad zodpovědnou konzumací jídla formoval film o jikrách i můj vztah k dokumentárnímu filmu jako možnosti pohnout, posunout či zatřást ve správnou chvíli někým, kdo je na to připraven. Ale po letech setkávání se s dokumentárním filmem tato esence zůstala zastrčená někde v koutku vedle pojmů propaganda, manipulace, účelové dojímání a nutnost objektivity.

Mám za sebou dva čerstvé zážitky, které mne vrátily ze světa cynismu zpět k potřebě promýšlet, jak invazivně umí dokument do života člověka zasáhnout.

Jela jsem na festival Academia Film Olomouc. Neměla jsem čas prohlédnout si program, a tak jsem hodinu před projekcí vzala lístek na film, aniž bych znala jeho název, jen proto, že mi kamarádka řekla, že slyšela, že za to stojí. Objevila jsem se tak v narvaném kině na filmu Zastavme vymírání (2015) Louie Psihoyose. Zabořila jsem se do křesla s tím, že uvidím pěknou vizuálně-hudební eko propagandu, a těšila jsem se na zážitek, po kterém se poběžím zvesela festivalově opít. Již po chvíli mi bylo jasné, že nevyváznu bez úhony. Při sledování filmu se ve mně rodila zásadní rozhodnutí ve vztahu k mému zodpovědnému fungování, která ve mně dlouho potají dřímala, a ronila jsem jednu slzu za druhou. Když jsem se vymotala ze sálu, byla jsem překvapená, že jsem široko daleko jediná, kdo má napuchlé oči a není schopen komunikovat s lidmi.

Překvapení, že tak silně zapůsobil film asi jen na mne, jsem si propojila s historkou o dva dny starší, kdy jsem seděla na schůzce s jedním doktorem, který vidí svět medicíny novýma očima a snaží se jej proměňovat. Vyprávěl mi o jakémsi filmu, který náhodou ve správnou chvíli viděl a který mu proměnil život. Zdůrazňoval, že samotné téma filmu mu bylo vzdálené. Vlastně ho ani nezajímalo, ale energie v něm obsažená s ním tak zacloumala, že po jeho zhlédnutí vykročil z řady běžných lékařů a začal medicínský moloch proměňovat. Ukázalo se, že šlo o film Auto*mat Martina Marečka.

Opět jsem si vzpomněla na jesetery a mou letitou otázku, kolik lidí kvůli stejnému filmu nikdy neochutnalo kaviár, a došlo mi, že u stejného dokumentu vlastně někdo jiný mohl zjistit, že bude raději štupovat ponožky. O samotném filmu to vypovídá úplně stejně.





další blogy autora:

Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová
Bulvár jménem alternativaProč je nový snímek o velké rodině žijící v maringotce po svém z dokumentaristického hlediska neetický? Tereza Reichová ostře kritizuje způsob práce Evy Tomanové, autorky snímku Stále spolu.04.06.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Hrát si s genderemHerní badatelka Helena Bendová ve svém blogu uvažuje nad tím, jak jsou ženy a ženské prožívání světa reprezentovány v počítačových hrách, jež vznikají v rámci dominantně mužského herního průmyslu. Detailněji pak přibližuje dva herní projekty dvojice mladých českých herních designérek, které se na tematizaci ženské, případně lesbické zkušenosti autobiografickým způsobem zaměřují.15.08.2019 - Helena Bendová
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková