Zpověď zapomenutého – Za hranicemi času a paměti

Pohled Janise Prášilů na dokumentaristickou bilanci životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka
23.04.2015 - Janis Prášil

Zpověď zapomenutého

Životní osudy výjimečně nadaných umělců z různých historických období poskytují množství paradoxních situací a temných dobových faktů. Pro těsné sousedství krásy a utrpení, bohatství a chudoby a slávy a samoty jsou vděčnou látkou pro katarzní příběhy s nákladnou výpravou. Amadeus Miloše Formana, Farinelli od Gérarda Corbiau nebo Všechna jitra světa Alaina Corneau zpracovávají totožný archetypální příběh o výjimečném jedinci čelícímu tragickým životním okolnostem. Přestože se tyto příběhy odehrávají v různých časoprostorových souvislostech, spojuje je romantický koncept tvůrce jako génia, jehož dílo má metafyzický rozměr, zprostředkovává kontakt s duchovní sférou, umožňuje osvobodit se od pout hmotného světa a překročit bariéry mechanismů, které řídí fungování společnosti. Mozart, Farinelli a Sainte Colombe se v rámci těchto životopisných dramatizací stávají romantickými hrdiny a jejich umělecká tvorba vyjadřuje jejich neredukovatelnou jedinečnost.

Jeden z takových příběhů předkládá dokument Zpověď zapomenutého, který se rozhodl natočit Petr Václav během příprav na svůj celovečerní film na stejné téma Il Boemo. Dokumentaristická bilance životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka, která 2. dubna vstoupila do českých kin, vznáší kromě problematiky soudobé rekonstrukce historické postavy především otázku kulturní paměti a jejího vzkříšení. Zároveň podněcuje k teoretické debatě o možnostech přístupu k uměleckému dílu, které lze buď interpretovat skrz náhled do života a osobnosti tvůrce, nebo jej lze vnímat jako formu autonomně existující v přítomnosti, nezávisle na autorovi.

Zpověď zapomenutého zprostředkovává především režisérovu fascinaci osobností slavného hudebníka. Václav odmítá pozitivistické vršení dat i formalismus. Od jeho dokumentu tedy nelze očekávat strohý encyklopedický výčet biografických údajů. Stejně tak se vyhýbá formálním experimentům či dobové rekonstrukci, jakou provedli třeba Jean-Marie Straub a Danièle Huilletová, když svému snímku Kronika Anny Magdaleny Bachové propůjčili autentickou podobu skrytou kamerou natočené „reportáži“ z 18. století.

Václav naopak využívá řadu subjektivizačních technik, aby vyjádřil niterný zájem o umělcovu osobnost, kterou nechává promlouvat hlasem Karla Rodena. Vizuální složku doprovází buď stylizovaný monolog ve scénách anonymních záběrů na italské městské exteriéry, nebo hudba znějící během vhledů do zákulisí příprav soudobé inscenace Myslivečkovy opery Olimpiade. Spíše než skladatelovu zpověď však komentář připomíná vnitřní monolog režiséra, kladoucího si otázky a zápolícího s historickou pamětí, obsahující množství bílých míst.

Skutečnost, že je snímek nenápadně strukturován jako detektivní příběh, v jehož centru stojí tajemství, vypovídá nikoli pouze o snaze zrekonstruovat dobové události, ale též o touze přiblížit se něčemu, co realitu přesahuje. Z honby za fakty se stává napínavé hledání skutečnosti a pravdy. Snahu dostat se pod povrch  až doslovně ilustrují záběry na vypreparovaná lidská těla nebo na znetvořenou tvář přibližující dopad nemoci na skladatelovo vzezření a z toho vyplývající společenskou stigmatizaci. Tyto děsivé detaily a pohledy do lidských útrob však místo odhalení způsobují pouze šok. Romantická fascinace nedosažitelným nemůže mít reálný výsledek. Detaily o Myslivečkově životě zůstanou navždy skryty. Stejně tak nelze odhalit podstatu člověka v jeho díle, nebo naopak. Přestože se Zpověď zapomenutého snaží nalézt podstatu díla v analýze života a osobnosti skladatele, nejintenzivněji oslovují právě scény, jež se zaměřují výhradně na hudbu a interpretační možnosti, které otevírá.

Jak v minulé rovině vzpomínek, v nichž se Mysliveček ve vnitřním monologu vrací k detailům z vlastního života a obtížnostem vyplývajícím z pozice umělce v dané době, tak v přítomné rovině záběrů ze zkoušky orchestru a zpěváků během jejich příprav na  operní inscenaci se projevuje zájem o sociální realitu, který Václav prokázal již ve svých hraných snímcích jako Marian nebo Cesta ven. Právě v těchto momentech přechodu od filmové rekonstrukce života skladatele k hudební „rekonstrukci“ jeho opery promlouvá snímek nejautentičtěji. Zúročilo se zde umění zprostředkovat úryvky operní hudby v její nesváteční podobě během zkoušek v zákulisí, schopnost zaznamenat v neformálním prostředí spontaneitu zpěváků a instrumentalistů, jejich komunikaci a bezprostřední reakce. Právě v těchto okamžicích Myslivečkova hudba překonává hranice času a paměti a vytváří most mezi dvěma staletími.





další blogy autora:

Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil
Červená proti totalitěJanis Prášil reflektuje dokumentární film o operní pěvkyni Soni Červené a dává jej do souvislosti s dalšími dvěma filmy o výjimečných ženách, jejichž autorkou je Olga Sommerová.21.09.2017 - Janis Prášil
Smrt jako turistická atrakceJanis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.27.07.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Dostat se lidem pod kůžiPetr Fischer ve svém prvním blogu pro dok.revue uvažuje o situacích, kdy se publicistika stává uměním, protože „nechává pocítit něco dávno necítěného“.25.04.2019 - Petr Fischer
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Spor o umění aneb Když média bavíMediální analytik Milan Kruml přibližuje žabomyší spory rakovnických zastupitelů o novou sochu Sisyfa, která by od letošního léta měla stát v Rakovníku. O místní „kauze“ vtipně informoval i rakovnický týdeník Raport. A pak prý že z novin už zmizel humor!11.04.2019 - Milan Kruml
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka