Aby ve filmu bylo vidět moudro

Rozhovor s dokumentaristkou Helenou Papírníkovou-Horáčkovou

Helena Papírníková-Horáčková

Vaše filmy představují prostředí českého undergroundu, kterému se žádný jiný dokumentarista v Česku takto podrobně nevěnuje. Vy jste se stala jakousi přirozenou součástí tohoto prostředí a vaše filmy jsou vzácné právě bezprostředním kontaktem a přítomností uvnitř té komunity. Jak jste se do tohoto prostředí dostala?

Já jsem původně z Brna, do Prahy jsem přicházela pomalu a vždycky se našel nějaký opatrovník, kterej mě vodil mezi lidi, ukazoval mi, jak to tady chodí, a já jsem si mezi nima vybírala ty, co se mi líběj, třeba Ivo Pospíšil, potom Lubor Maťa. A všichni mluvili pořád o Magorovi, tak jsem dospěla k němu.

Souzněla jste s tím stylem života?

To já jsem vůbec nevěděla, že nějakej jinej styl života existuje. Já jsem byla slušně vychovaný děvče.

Čí zásluhou byla ta výchova?

Vyrůstala jsem hlavně s babičkou. Máma hodně pracovala. Jinak jsem v tom Brně žádný moc přátele neměla, byla jsem v takovým svým.

Kdy jste se dostala na Katedru dokumentární tvorby?

To mi bylo asi 21. Předtím jsem chodila tři roky na politologii. A pracovala pro prezidenta republiky.

Václav Havel byl pro vás důležitá postava v začátcích v Praze. Jak jste ho poznala?

Já jsem si Havla ohromně vážila. Chtěla jsem pomáhat těm ideálům, který on pro mě znamenal. Když mi bylo asi 15, tak jsem za ním prostě šla a řekla mu, že si ho vážím. Mně bylo 11, když byla revoluce, tak jsem myslela, že skončila špatná doba a začala hezká a že se má těm ideálům pomáhat. A dlouho jsem si to tak vážně myslela. Přečetla jsem si celý Havlovo dílo, jeden odstavec jsem někdy četla i celý večer, a pak jsem šla na autobus z Brna do Prahy a šla jsem mu to říct.

A potom jste pro něj pracovala?

Pracovala jsem na Hradě asi rok jako stážistka. Ale pro mě je moc důležitá osobní rovina všech věcí. A najednou ten Hrad to byla šílená mašinerie. Toho jsem se lekla.

A co vás teď ve vztahu k Václavu Havlovi činí smutnou?

Mě mrzí, že ti jeho kamarádi, který s ním bojovali, jsou teď na tom špatně, třeba ten Jirous nemá důchod. To je důležitý. Ale já ho vůbec nechci odsuzovat, pro mě je to vzdálená parketa. Ani ti přátelé ho nechtějí odsoudit, ale nemají k němu prostě přístup. Já tomuto právě vůbec nerozumím, nevím, o co jde. Ale ti chlapi, Stanislav Penc, John Bok, Magor Jirous v něm v 90. letech neměli oporu. A on to nemůže vidět, je v jiným světě. Pro mě se ale nic nelámalo, já ho mám furt ráda. Jenom je v jiným světě, než v jakým chci bejt já.

Ivan Martin Jirous (23 záběrů)

To mu nikdo neřekl – podívej, tady Jirous nemá důchod a komunistický bachař důchod má? Nemohl bys z titulu své autority a vztahů k lidem, kteří proti bývalému režimu něco aktivně dělali, tvořili, bojovali, s tím něco udělat?

No, já jsem mu to řekla. Když jsme se potkali na odevzdávání Seifertovy ceny, říkala jsem mu to a jestli by Jirousovi nemohl teda dát něco ze svýho nebo z tý Nadace. Ale tam je zas složitý fungování, to není tak jednoduchý, teď to třeba dávají studentům na zahraniční stáže na kapesné. A tato vrcholná politika, tomu já vůbec nerozumím, jak oni se scházejí a jak to chodí. Vždyť já jsem byla hrozně naivní. Byla jsem na Hradě chvilku, ale toho Havla jsem tam v životě neviděla a on už vůbec neměl čas se stavit za přáteli. Ale viděla jsem, co tam dělají ty úředníci. A celý jsem to nepochopila, za ten rok jsem tam neviděla nic, co by souviselo s nějakou hodnotou. Připravovali jsme různý papíry, kdo kde bude sedět, pak ten chodil tam, ten tam, nosil někam informace a pak už zase šel na oběd.

A co jste teda přesně na Hradě dělala?

Snažila jsem se pochopit, co mám dělat, jak můžu někomu pomoct. Odpovídala jsem na nějaké dopisy občanům a pomáhala jsem vedoucím odborů. Ale oni tam mají na všechno zaběhlý procesy, třeba jednou jsem podepsala dopis a byl z toho hrozný malér, že to musí podepsat někdo jinej, kancléř. No, a pak jsem odešla a  v tu samou dobu odešel i Stankovič.

Kam jste odešla?

Pak jsem šla na FAMU na dokumentární tvorbu.

Jak se díváte na film Občan Havel?

Ten jsem viděla, ale přišel mi smutnej. Já bych byla raději, kdyby byl v mým filmu mezi kamarády.

Les do obýváku

Potom jste potkala básníka Ivana Martina Jirouse. Jakou on pro vás sehrává roli? U něj taky zmizely ideály?

Ten svět ideálů, nebo jeho obraz, je kontrolovaný. Ale lidi jako Martin, když se postaví proti světu, tak prostě čekají, co se bude dít, a to se mi líbí. Taková obyčejná poctivost prostě.

Film o Martinovi Jirousovi je složen z krásných obrazů, situací, nebo prostě jen blízkých pozorování. Můžete některé ty momenty s ním popsat? Třeba když jste spolu trávili čas v domě v Prostředním Vydří.

S Jirousem to není žádná tabulka, vždy jen ty náhodný obrazy. Spoustu mě toho naučil, chtěla jsem, aby ve filmu bylo vidět to moudro. On mě pak přivedl třeba k tomu, že jsem se nechala pokřtít, úplně změnila svůj způsob života. Taky jsem uštvala maminku, ona se odstěhovala, už to nemohla vydržet, já jsem se ostře vymezila. To je zajímavý, neměli jsme vůbec žádný peníze a vůbec jsme netrpěli žádnou nouzí, všechno jsme měli. Vždycky jsou lidi, kteří pomůžou. A ten film jsem stavěla na důvěře v něj, v té době jsem se opřela o něj a tak to celý bylo. Pak bydlel nějaký čas u nás, ale už to nešlo moc vydržet.

Ivan Martin Jirous čte dopis od Dášy Vokaté při mši u Tyrolského domu v oboře knížete Schwarzenberka

Kde teď Martin Jirous bydlí?

U knížete. A kdo vlastní ten Respekt?

Bakala.

A ten by nemohl dávat Jirousovi důchod? Pět tisíc měsíčně? Nebo čtyři?

Jak jste hledala ty konkrétní obrazy pro film?

On si třeba přál, aby v tom filmu byl na koni. Majestátně. Já jsem ho prostě jen točila, když bydlel u mě, jenom obrazy, a říkala jsem si, ve střižně se to nějak vyloupne, protože nevím, jak se to jinak dělá.

Jaký byl čas, co jste spolu trávili?

Chodili jsme na houby hodně. A doma jsme chovali zakrslý králíky. A taky kočky. Bylo po Vánocích a  u nás doma byl takovej krb, máma ten byt vyklízela a on se ptal, jestli krb funguje, a ona – neměla bych ti to říkat, ale ano, a tak jsme tam začali pálit různý věci, a po Vánocích, jak lidi vyhazujou stromečky, tak Martin nanosil celý takový les pro ty králíčky do obejváku, aby tam měli chvíli přírodu. Pak jsme to pálili v krbu.

Věnoval vám básničku.

Spoustu básniček.

Vy jste se ale stala kronikářkou mnohem širší komunity lidí. Jak jste se potkala třeba s Karlem Schwarzenbergem?

Byla jsem na narozeninách Václava Havla v divadle Archa a neměla jsem se tam vůbec s kým bavit, nikoho jsem neznala. A šel tam Schwarzenberg, tvářil se tak lidsky, tak jsme šli na panáka, a bylo vidět, že je náš, jako z rodiny. S Jirousem se taky znali.

V čem je jeho síla pro vás?

On se dokáže úžasně ovládat. Normálně každý ráno vstane, udělá všechno, co má, to je úžasný.

Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne

Děti jsou hodné

Do prostředí té undergroundové komunity se vracíte ve všech svých filmech.

Ale – underground – to je taková blbost. Oni jsou zoufalci, ale takoví, co dokážou v tomto světě obstát.

Jak to myslíte zoufalci? V čem?

Ty hodnoty, který jsou důležitý pro ně, nevládnou tomuto světu, takže je to pořád souboj. Jsou to prostě idealisti, kteří usilují o svojí představu o společnosti. Já se snažím ten okruh držet co nejvíc pohromadě, protože jsem šťastná, když je jich co nejvíc spolu.

Vám se v roce 2004 narodilo první dítě a Martin Jirous i Karel Schwarzenberg mu šli za kmotra. Teď jste se vdala za Jima Čerta. To bylo po filmu o jeho herbáři? Jaký je váš život teď s touto rodinou?

Mě připadalo, že se to hodí k dětem, ty kytičky. A teď jsme desetičlenná rodina, která toho strašně moc sní, a bojujeme o to, kdo z nás uteče na nákup a venčit psa, protože to znamená jít ven. Jeden vyhraje a druhý je pak doma s dětma a ony jedí a pak se tam polámou, pak něco rozbijou a namalujou, pak zase jedí a nakupí se nádobí a prádlo, a je hroznej bordel. A ty děti jsou hodný.

Jim Čert je bývalým agentem StB, který v době komunizmu udával lidi. Jak se k tomu stavíte?

Mě to přestalo úplně zajímat, vůbec se mě to nedotýká. Nemám k tomu co říct, nežila jsem v tý době, nevím, jak to bylo. Jsem přesvědčená o tom, že on je hodnej člověk, že má čestný svědomí. Nechápu, proč se tím zabývá taková spousta lidí pořád. I ten Jirous se tím pořád zabývá. Já se do toho nechci montovat, protože je to jeho věc, já mu věřím a odmítám se k tomu vyjadřovat.

Jednou z nejzásadnějších postav je pro vás režisér Karel Vachek.

Karel je ze všech nejchytřejší. On prostě říká všechno správně. Učil mě, jak udělat film tak, aby to drželo. Bojovníci jsou to všechno.

Budete ve filmování pokračovat dál?

Já bych chtěla točit hlavně ty výjevy, jak jsou všichni pohromadě. A ukázat, jak se sami překvapujou tím, co se děje.


Helena Papírníková-Horáčková

Helena Papírníková-Horáčková (1978) studovala politologii  a dokumentární tvorbu, kterou zakončila absolventským filmem  o komunitě českého undergroundu Naše jediná jistota je, že všechno dobře dopadne (2008). Natočila portrét básníka Jirouse Ivan Martin Jirous (23 záběrů) (2004), vyprávění  o bylinkách Herbář Jima Čerta (2006)  a film  s písněmi Ivan Martin Jirous čte dopis od Dáši Vokaté v oboře knížete Schwarzenberga (2007). Má 4 děti  a žije  v Praze. Dok.revue vydává první rozhovor, který režisérka poskytla.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

2.9DOK.REVUE
13. 04. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková