Anketa

Jaké byly největší filmové a literární zážitky českých dokumentaristů v roce 2014? Odpovědi od Bystřičana po Kratochvíla

Ilustrace: Míša Kukovičová

Již po několik let publikujeme v posledním čísle dok.revue anketu, ve které českým dokumentaristům a dokumentaristkám klademe dvě otázky. Ptáme se jich zaprvé na dokumentární film a zadruhé na knihu, které pro ně osobně byly v uplynulém roce nejpodstatnější, a žádáme je, aby svou volbu několika slovy zdůvodnili. Formulace anketních otázek napovídá, že se nám jedná o odpověď ryze osobní. Nežádáme výpovědi odborníků a nechceme sestavovat další z žebříčků nejlepších filmů a knih, kterými se to na konci roku v časopisech jenom hemží a o jejichž smyslu máme jisté pochybnosti. Zajímá nás však, čím v roce 2014 žili ti, kteří žijí především dokumentárními filmy – bez ohledu na to, zda filmy či knihy, které pro ně letos něco znamenaly, byly vytvořeny v roce 2014 či dříve. Naše anketa se tak více než o zhodnocení dokumentární produkce uplynulého období pokouší o přehled myšlenkových kontextů, z nichž tato produkce vyvěrá. Oproti minulým letům jsme tentokrát anketní otázky zaslali nejen režisérům, ale i zástupcům několika dalších profesí, které s dokumentem souvisejí – producentům, pedagogům či teoretikům, a to proto, že i je považujeme za tvůrce, když už ne přímo dokumentů, pak přinejmenším tvůrce prostředí, ve kterém se může dokumentárním filmům, jejich autorům i divákům dobře dařit. Právě k tomu se ostatně snažíme přispívat i my, redaktoři dok.revue.

Anketu jsme rozsekli na dvě poloviny. Druhý díl – od Liškové po Zlatuškovou – najdete zde.

  1. Který film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

  2. Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

Ivo Bystřičan
David Čálek
Mária Ferenčuhová
Jan Gogola, ml.
Vít Janeček
Rozálie Kohoutová
Lukáš Kokeš
Jaroslav Kratochvíl


Ivo Bystřičan

1.
Satanské tango (Béla Tarr, 1994). Ani jsem to po pro mě klíčových Tarrových filmech – zánovním Turínském koni (2011) a dávných Panelových vztazích (1982) – nechtěl moc vidět. Skoro osmihodinová stopáž navíc zaváněla pekelnou dřinou, při níž fyzický zážitek předčí ten filmový. Jeli jsme ale skupinově – aby byl možný vzájemný tlak na výdrž – na samotu do Stvolínek, abychom zkusili Tarrův opus magnum odříznuti od světa přežít. No a ten film byl krátký! Mnohaminutové záběry se svou hloubkou analýzy archetypálních situací způsobují přestrukturování času a vytvářejí svět prazákladní nicoty, který implicitně dobře známe a zároveň ho v sobě odmítáme. Satanské tango je naším návratem k sobě, proto je subjektivně krátké. Úpadek jako nevyhnutelnost všeho spění získává tak silný argumentační a vizuální rámec, že dává zapomenout na momentální čas.

2.
Letos nebyl čas, tak jsem začal víc číst poezii. Stran to má málo, vejde se to do kapsy, přečtené je to hned, myšlenky jsou zhuštěné. Ideální literatura pro uspěchanou dobu. Ve výtahu, při čekání na holiče, ve frontě na poště, mezi zastávkami v metru, během vypisování pokuty, na eskalátoru. Tam, kde se nepřečte kapitola, přečte se báseň. Nejvíc mě oslovila třetí sbírka Jakuba Chrobáka nazvaná Jak prázdné kolo, po ráfku (2014). Už ten famózní křest v ostravském Lese, který jsem si chtěl natočit. První došla baterka v mikrofonu, brzy nato v portu. Pak se odehrál krátký souboj mezi datovou kartou a baterií v kameře, která z nich dojde jako první. Tak jsem chtěl zakoupit alespoň pár výtisků nové sbírky a Jakub prý, „když koupíš pět, budou čtyři zdarma“. A právě taková je jeho poezie. Situační a trefná, zároveň nedoslovná, obrazotvorná a novátorská v možnostech pojmenovávání. Ty obraty a jejich obrazy se pak ještě dlouho vracejí.

Pussy Riot: Punková modlitba (Mike Lerner, Maxim Pozdorovkin, 2013)

David Čálek

1.
Když nebudu dlouho pátrat v paměti, tak se mi asi jako první vybaví film Pussy Riot: Punková modlitba  (Mike Lerner, Maxim Pozdorovkin, 2013), který jsem viděl na posledním ročníku festivalu Jeden svět, jenž považuji za nejlepší zdroj pro přehled toho nejlepšího, co v dokumentárním světě za uplynulý rok vzniklo. Nebylo to vůbec kvůli hloupým výrokům trosky, která reprezentuje Česko tím nejhanebnějším myslitelným způsobem putinovského koulolízače. Nemohu zapomenout na výpovědi ze soudní síně, kde dívky dokázaly ve zkratce popsat podstatu problému současného Ruska. Problému, kterému budeme i u nás čelit víc a víc, pokud nezaujmeme podobně nekompromisní postoj jako tato dívčí kapela.

2.
Mohu doporučit knihu norského autora Ingvar Ambjornsena Elling. Pokrevní bratři o přátelství dvou mužů, kteří opustili areál psychiatrické kliniky a pokoušejí se žít sami v bytě uprostřed našeho složitého světa. Potkají osamělou těhotnou dívku, snaží se jí pomoci a nakonec i nahradit zmizelého otce jejího dítěte. Přijde mi, že náš svět je nebezpečné místo a jen naše selektivní paměť to nevidí. Jak málo stačí, aby toho na vás bylo moc a museli jste k psychiatrovi, který vám preventivně předepíše antidepresiva. To je standard. Takových lidí je spousta, kteří se považují za zdravé, ale jejich psychika ten náš svět prostě nedává. Proč? Poskytuje nám snad tolik možností, že blázníme jen proto, že si nedokážeme vybrat? Je to svoboda? Příliš svobody?

Člověk neumírá žízní (Václav Hapl, 1970)

Mária Ferenčuhová

1.
Je veľmi ťažké spomedzi množstva napozeraných filmov vybrať ten najpodstatnejší. Preto na to pôjdem cez svoju vlastnú profesijnú zaujatosť. Najdôležitejším filmom minulého roka je z tohto hľadiska pre mňa asi Felvidék – Horná zem mladej režisérky Vladislavy Plančíkovej. Je to film, ktorého prípravu a najmä prácu v strižni som sledovala dosť zblízka. Zároveň je to aj prvý (a zatiaľ posledný) slovenský dokumentárny film, ktorého autori sa minulý rok zúčastnili programu DOC Inkubator. Bola som zvedavá, kam môže film posunúť odlišný prístup, zameraný na medzinárodnú zrozumiteľnosť, či režisérke pomôže celú dokumentárnu látku štruktúrovať a či bude (vďaka tomu) film medzinárodne šíriteľný a úspešný. Filmu sa zatiaľ darí najmä v slovenskom a maďarskom prostredí, pre ktoré bol primárne vytvorený.

Drobnými, no občas doslova dych berúcimi objavmi boli pre mňa v roku 2014 filmy „vykutrané“ z archívu Slovenského filmového ústavu: veľmi na mňa zapôsobili filmy Ladislava Kudelku Zlé deti? (1963) alebo širokouhlé oslavné filmy z prelomu 50. a 60. rokov. Čítala som o nich predtým, ale o ich estetickej pôsobivosti som netušila, kým som ich nevidela. K takýmto radostným objavom patrí aj krátky český film Václava Hapla Člověk neumírá žízní (1970).

2.
Kníh, ktoré ma v minulom roku zasiahli, bolo viacero. Spomedzi titulov venovaných filmu sú pre mňa bezo sporu najdoležitejšou knihou Atomy věčnosti Lucie Česálkovej. Sama sa venujem slovenskému krátkemu filmu z rokov 1939-1989, takže Atomy věčnosti sa stali mojím pomocníkom, referenčnou publikáciou i radostným čítaním. Z beletrie ma zasiahol Veľký dom Nicole Kraussovej, ktorá s ľahkosťou píše o ťažkých bremenách života a o občas neznesiteľnom spolužití s píšucimi ženami. Silným zážitkom je pre mňa minuloročná zbierka básní Kataríny Kucbelovej Vie, čo urobí. S mrazivou presnosťou analyzuje na povrch sa derúce črty nielen slovenskej povahy, zmietanej strachom a čoraz vypuklejšou netoleranciou.

Transformers 4: Zánik (Transformers: Age of Extinction, Michael Bay, 2014)

Jan Gogola, ml.

1.
K nejpodstatnějším zážitkům patří akční až kinetické scény z filmu Transformers 4: Zánik (Michael Bay, 2014), které jsou dokumentem hmoty díky tomu, jak se zde obrazově i zvukově konkrétní stává abstraktním – stroje součástkami až mikročásticemi –, které se opět proměňuje v konkrétní. Ve svých vrcholných kaligrafiích materie jsou zde vířívé scény metamorfóz demonstrací toho, jak je i to, co se nám jeví jako pevné a neměnné, složené z pohybu. Transformers jsou tak mimo jiné populárně-naučným filmem, v jehož žánru se postupy fikce také běžně užívají, o fyzikální mikrostruktuře vesmíru. Kdo není transformer, je mrtvý. Nás jako Čechy přitom může těšit, že podobně jako je Cesta do pravěku imaginativnějším předobrazem Jurského parku, tak je Pane, pojďte si hrát předobrazem série Transformers.

2.
Jednu z podstatných knih mám teprve rozečtenou, ale měla by nakonec takovou zůstat i jako dočtená. Péter Esterházy: Harmonia caelestis. Autor zde vnímá svého otce jako zejména maďarskou, respektive uherskou minulost. Otcem se tak stává koláž, napsaná organicky se proměňujícím jazykem a žánry vyprávění, sestavená z prolínání historických událostí a chvilek všedního dne, panovníků a lidu, krve a slova či třeba víry a skepse: „131. …Pane, tys byl vždy při mně, dobře jsem to věděl, ohlédl jsem se a uviděl naše stopy, všechny čtyři. A teď nebo předtím, když jsem byl zavalen či jsem zavalen potížemi, vlastně ani nevím, proč nejsi při mně? Ohlédl jsem se a uviděl jen dvě stopy. To říkáš správně, synu. Je to proto, že jsem tě nesl v náručí. 132. Můj otec v 18. století zabil náboženství, v 19. století Boha a ve 20. století člověka.“ Obraz, či spíše obrazy otce, jehož podoba, a tedy i ta naše, vyplývá z toho, v čem všem jsme schopní a ochotní ho, a tedy i sebe, vnímat.

Vít Janeček

1.
Mám dvě odpovědi a obě jsou z letošní Jihlavy. Za nejpodstatnější film považuji Rodinné záležitosti – něco z videodeníků (2014) Jakuba Wagnera. Tento film je snad nejkomplexnějším pohledem na život v minulém režimu a následnou transformaci, protože zahrnuje roviny intimní, rodinné i společenské s mimořádnou intenzitou.

Druhý je pro mě objev – filipínský režisér Kidlat Tahimik. Charakterizovat jeho tvorbu ve stručnosti znamená nemístnou banalizaci, takže touto větou končím.

A ještě dodatek. Dlouhodobě považuji za podstatný Český žurnál. Česká televize v něm realizuje zlomek toho, jak by měla vypadat na mnohem větší ploše.

2.
Objevil jsem Ivana Illiche, rakouského filozofa, katolíka a anarchistu, jehož knihy Odškolnění společnosti a Limity medicíny považuji za povinnou četbu každého příslušníka naší civilizace v jejím stávajícím stavu – opravdu jiný pohled. A pak ještě kniha Ludvík XIV. – Paměti krále Slunce. Dobrá četba pro každého demokrata, který přemýšlí o společenských ideálech. Z beletrie pak skvělá povídková kompozice v jednom celku Život je krátky Lucie Piussi.

Whores Glory (Michael Glawogger, 2011)

Rozálie Kohoutová

1.
Whores Glory (2011) od Michaela Glawoggera, jenž letos zemřel na malárii, kterou mu špatně diagnostikovali v Libérii, kde připravoval nový dokument. Takto mu tím mohu vzdát čest.

2.
Publikace německého novináře Norberta Mappese-Niedieka Chudáci Romové, zlí Cikáni. Velmi mi pomohla při přípravě mého nového dokumentu o dvou romských teenagerkách Jenica a Perla.

Lukáš Kokeš

1.
Ve filmu mě zajímají varianty vzájemného prorůstání dokumentární a hrané metody. V tomto směru byl pro mě podstatný francouzský film Party Girl (2014) režisérů Marie Amachoukeliové, Claire Burgerové a Samuela Theise, který letos vyhrál zlatou kameru v Cannes. Příběh stárnoucí společnice z kabaretu na francouzsko-německé hranici zase jinak promýšlí téma autentického, kinematografického zobrazení každodennosti. Intenzivní obyčejnost. Ještě bych rád zmínil v podstatě čistý dokument v nejlepším slova smyslu s názvem Přicházíme jako přátelé (We Come As Friends, 2014) rakouského režiséra Huberta Saupera o koloniálním myšlení a souvislostech rozdělení afrického Súdánu na dva státy.

2.
S problematickým pojmem autenticity nebo opravdovosti souvisí i kniha Bez loga. Naomi Kleinová v ní kriticky nahlíží reklamní mechanismy a sofistikované marketingové strategie, které na nás působí zhruba posledních třicet let. V době, kdy se například Facebook stává jedním z nejvlivnějších reklamních médií, jde o inspirativní čtení, které člověka nutí být ve střehu v konfrontaci s nejrůznějšími „autentickými" zprávami, fotografiemi a „domácími" videy. Prostor pro bezelstnou opravdovost se zužuje.

Ortem (Dariusz Kowalski, 2004)

Jaroslav Kratochvíl

Vybral jsem tři filmy a tři knihy. Řazeny jsou abecedně. Schopnost jasného výběru není mojí silnou stránkou.

1.
Babylon (Youssef Chebbi, ismaël, Eddine Ala Slim, 2012). Skvělé – spíše intuitivní než promyšlené – zachycení života v utečeneckém táboře, kde se mísí etnika, jazyky a není nic staršího než včerejší den. Příjemně nemediální, interpretačně otevřený a nepolitický dokument o uprchlících arabského jara. Navíc oceňuji odvahu autorů vzít kameru a jet tam, kde je jich třeba. Dokumentární stimul nejen pro české tvůrce a odpověď na otázku, jak se vypořádat s nedostatkem skutečně důležitých domácích událostí…

Bezmoc mocných (Jan Strejcovský, 2014). Opravdu filmová (jelikož kinematografické prostředky plně využívající) esej o formách správy věcí veřejných a zároveň velmi zábavný troj-portrét. Pro mě jeden z nejlepších filmů, které vznikly na katedře dokumentární tvorby v minulém roce.

Ortem (Dariusz Kowalski, 2004). Film na hranici dokumentu a videoartu důsledně filmově mapuje fenomén času, prostoru a rychlosti v uzavřeném jednoaktovém prostředí systému podzemní dráhy. Silný univerzální, až fyzický zážitek.

2.
Kateřina Čapková a Michal Frankl: Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938. Skvělá studie nabourávající představu o Československu jako „ostrůvku demokracie" a ukazující na rozdílné přístupy k uprchlíkům na základě jejich společenské, politické a etnické příslušnosti. Výborný komentář k dnešku, zejména pak k otázce českého anticikanismu, (ne)přijetí syrských uprchlíků a rovnosti lidí jako celku.

Ladislav Klíma: Velký román. „Čtenáři takovému pravím jen ve vší uctivosti: Za to nemůžete, že ráčíte být hrubý, nelidský, necitlivý, otrocký tlustokožec a že nemáte ani tuchy o tom, co cítit může jemná duše, která musí ležet na hnoji a nechat na sebe plivat – na hnoji, v němž vy se s rozkoší válíte, vy, jenž všechny plivy bez hnusu slíváte!"

Jakub Krček: Rušení klášterů na Plzeňsku: Kladruby, Plasy a Chotěšov v době josefínských reforem. Portrét dobového ohlasu rušení klášterů Josefem II., a to jak ze strany šlechty a měšťanstva, tak i z hlediska lidového chápání tohoto činu včetně rozdílných postojů samotných řeholníků a řeholnic. Opět přínosné čtení k tématu církevních restitucí a pozice duchovenstva a církve v současné společnosti.




6.14DOK.REVUE
15. 12. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková