Architektura veřejného prostoru

Rozhovor s režisérem, hudebníkem a pedagogem Martinem Marečkem

Auto*Mat

Auto*Mat je iniciativa zabývající se regulací dopravy v Praze a jejími alternativními podobami. Jak se vy osobně po Praze pohybujete? Proč nechodíte pěšky?

Chodím pěšky asi daleko víc, než jezdím na kole, ale na dlouhé trasy, kdy jde o čas, používám kolo nebo veřejnou dopravu. Když je občas potřeba převézt větší věci, půjčím si auto nebo objednám taxi. Na kole jsem v Praze jezdil už dávno, na přelomu 80. a 90. let. Měl jsem Favorita, ale moc mi neseděl. Měl úzké galusky, které zapadávaly do tramvajových kolejí, prorážel jsem gumy. Pak jsem si v roce 1998 pořídil trekový typ, ale pořád to nebylo ono. Až v roce 2002 jsem si koupil a upravil horské kolo na městskou jízdu. Praha je svým profilem, charakterem silnic, dlažbou vlastně podhorský terén. No a pak už jsem jezdil do práce více méně jenom na kole. Zjistil jsem, že pro mě je v centru kolo nejrychlejší.

Ale jinak nesnáším, když mi někdo vnucuje názor, že se v Praze může jezdit na kole všude, že každý má jezdit na kole. To je nesmysl, fundamentalismus je nejhorší. Teď v Praze jezdí na kole 1 až 2 % lidí. 43 % lidí používá veřejnou dopravu, 22 % chodí pěšky a 33 % jezdí auty. Praha asi nikdy nebude Kodaní s 36 %, ale každý malý nárůst bezmotorové dopravy se projeví. Klidnější ulice, lidštější měřítko.

Udělalo město za těch šest let existence Auto*Matu nějaké zásadní kroky například k podpoře cyklistické dopravy?

Drobné krůčky se dějí, zásadní se asi nestaly. Všechno je otázka poptávky a nabídky, to znamená životního stylu. Když bude lidem připadat, že je výhodné, nebo klidně i módní přesouvat se na kole, tak to bude vést ke změnám. Když město bude nabízet lepší podmínky, lidé je využijí. Podle průzkumů by denně na kolo v Praze sedlo asi deset procent obyvatel, kdyby se zmírnily překážky, které tu jsou.

Konzervativní touhy

Jak se měnily strategie Auto*Matu v prosazování návrhů, komunikace s radnicí a  s obyvateli města?

To je zajímavý problém a zároveň spor různých lidí v rámci iniciativy, nebo vůbec neziskové sféry. Když chcete legitimně proměňovat společnost, když se rozmýšlíte, jestli se integrovat do politických struktur, jestli pracovat v neziskovkách třeba v místě bydliště nebo jestli provést něco radikálního. Z těchto různých přístupů volí Auto*Mat především „watchdogovou“ supervizní práci a nahlížení na politiku jako na správu věcí veřejných, kde se můžou dělat chyby. Pojďme na ty chyby upozornit a vtáhnout lidi do hry. Aktivismus má v České republice negativní konotace, ale třeba v Budapešti chodí na cyklojízdu 50 000 lidí, tady maximálně 5 000, navzdory tomu, že propagace je někdy i větší než v Budapešti. Možná to vypovídá o nějaké opatrnosti, nedůvěře. Strategie jsou různé, ale všechno musí vycházet z potřeb lidí. Auto*Mat proto není levicová bojůvka, ale vlastně naprosto konzervativní touha žít v příjemném a zdravém prostředí.

Mohl byste srovnat situaci v Praze s jinými evropskými velkoměsty?

Například Švédové spočítali, že když investují 1 korunu do cyklostezky, uspoří 8 korun na zdravotní péči. Ve Vídni zavádí šrotovné pro cyklisty – přineste nepoužitelné kolo, vrak, a my ho opravíme a dáme do půjčoven nebo sociálně slabým a přispějeme vám na nové. Můžeme si o těchto výpočtech a sociálních pokusech myslet své, ale většina západních evropských měst to s podporou vlídné a šetrné dopravy myslí vážně. Hlavně, asi se jim to vyplatí. To je zásadní zpráva. Musí to být výhodné! Dokonce i v Bogotě primátor řekl: bude den bez aut! Zavřel celou Bogotu a nezastřelili ho. A založil velkou tradici dnů bez aut.

Dostal jsem se i k myšlenkám Hanse Mondermana, což je údajný „vynálezce“ kruhového objezdu, který přišel s konceptem sdíleného prostoru. Základním nápadem je zrušit všechna dopravní značení a zachovat přednost zprava. V Německu a v Holandsku už takovéto obce fungují. A jak reagují řidiči? Když vidíte, že na vás nemluví značky a direktiva, ale musíte vnímat prostor, za který máte odpovědnost, tak musíte být daleko citlivější a opatrnější.

Auto*Mat

I  v Čechách už takové střípky existují, MHD zadarmo, projekty podobné Modermanovi. Můžete zpřehlednit dobu existence Auto*Matu jako poznávání této zkušenosti?

Je to vlastně forma lobbingu. Za Auto*Matem stojí třeba těch 5 000 lidí, co přijdou na cyklojízdu, nebo x tisíc, kteří podepisují různé výzvy nebo mu posílají peníze. To jsou ti, jejichž zájmy Auto*Mat hájí, tím se zvyšuje jeho legitimita. Jeho vývoj byl od zviditelňovací fáze pomocí happeningů k tomu, že spojil lidi z různých oblastí, a dnes funguje jako jediná velká neziskovka v Praze zabývající se komplexně dopravou. Snaží se magistrátu nabízet inspirace z venku. Z Paříže, Londýna, Vídně, Curychu, Berlína…

Zatím se ale moc nedařilo nápady Auto*Matu touto cestou prosazovat. Proč tomu tak bylo?

Je to zašpuntované. Asi mají na magistrátu jinou představu. Nebo si myslí, že dosáhnou stejného cíle, zdravého a ohleduplného města, jinými prostředky, daleko dražšími, ale mohutnějšími. Ne promyšlenou ekonomickou regulací, ale stavbou kapacitních silnic kousek od Hradčan. Jak zní jejich krásný slogan na hrazení stavby tunelu Blanka – „Auta pod zemí, čistší vzduch na ulicích“. Ale jako by se zapomínalo, že ta auta odněkud přijedou a někam vyjedou… Taky se trochu hřeší na to, že Praha má unikátní a dobře propojený systém veřejné dopravy. Tímto argumentem se často zacpává pusa kverulantům.

Kamera jako nádech výdech

Ve filmu je zásadní scéna, kdy po jedné z mnoha návštěv primátora Béma s kamerou, s cílem dobrat se odpovědí, které se jinak z radnice nedaří vydolovat, ironicky říkáte, že každý by měl jít za tu svou věc bojovat s kamerou, a to by určitě pomohlo. To je zajímavý moment vztahu politiků a médií.

Není možné neustále chodit za politiky s kamerou, hlídat je. Tahle forma kamery jako zbraně může být někdy lascivní, zneužitelná a není to řešení. Právě na primátorovi, který byl v určitém momentu jediný člověk, kdo se kamery nezaleknul a který vlastně pomohl k tomu, aby se Auto*Mat rozjel a měl legitimitu u politiků, na něm je třeba vidět, že se díky kameře dostane někam, kde si myslí, že to zvládne, že ji může možná i využít pro sebe. Významně to pak určí směr filmu i celé iniciativy. Bylo to poučné.

Snažíte se vašimi filmy přinutit lidi, aby nad tématem přemýšleli, anebo jim chcete dát návod, jak se každodenně ve vztahu k němu chovat? Anebo chcete především vytvořit estetické dílo?

Motivace k udělání filmu je něco provést. Normální tvůrčí touha. A když používám malou kameru, jakou má doma každý, tak to nastiňuje estetické východisko, které musí být v souladu s tím, co chce sdělovat. Zároveň doufám, že v mých filmech jsou místa, která podněcují k promýšlení tématu, ale vůbec i dokumentárního média, ať už jde o to, jak se chová politik před kamerou, anebo jak se chová dokumentarista za kamerou. Film je pro mě spíš architekturou veřejného prostoru, který vytvářím pro diváky, aby se v něm potkali. Klíčová je funkce užívání prostoru. Je příznačné, že se lidé u návrhu Kaplického knihovny bavili nejvíc o estetice, formě, vnějším tvaru, ale proč bylo tak málo debat o tom, jak se uvnitř budou lidé pohybovat, co tam budou moci zažít a proč uvidí jenom na jednu stranu? Nebo víte, že se skelet Tančícího domu chová jako komín, který natahuje prach a exhalace z ulice před ním? A takto bychom mohli pokračovat. Kdybych se chtěl zaměřit na estetiku či „umění“, tak se asi věnuji víc hudbě, kde je prostor sdílení nastavený daleko abstraktněji a rozvolněněji.

Auto*Mat

Auto*Mat je váš první film, v němž je osobní linka dominantní. To se dá přečíst i tak, že způsoby mobility jsou problémem každého člověka a že i řešení se dotýká každého, což je ve vztahu k tomuto tématu velmi funkční.

Ve filmu jsou osobní místa, kde jsem si ve střižně zakrýval oči. Strašně se stydím, ale vlastně mi vůči celému dění přijdou „fair play“, protože když kameru vytahuju s tím, abychom nahlíželi sdílenou skutečnost, tak myslím, že se člověk nemá schovávat. Jsou to scény, kde se rdím, ale mám je prostě rád, protože vznikly naprosto spontánně, jako když člověk dýchá. Třeba scéna stěhování. Loučil jsem se s místem, vytáhl jsem kameru, prošel s ní bytem a párkrát ji zapnul, je tam pár střihů, které jsou skoro střihy v kameře. Takže doufám, že k rozhovoru nedáte titulek „Kamera jako zbraň“, lepší by bylo „Kamera jako nádech výdech“.

Váš předchozí film Zdroj se zabýval cestami ropy a vlivem stavby ropovodu na život lidí v přilehlých oblastech. Podařilo se vám tím filmem něco přímo změnit?

Některým lidem narovnali kompenzace – ženám, které ve filmu vysvětlují, že je okradli, dali peníze. Jednou jsem potkal pána, který mi tvrdil, že si kvůli tomuto filmu neudělal řidičák. Ale co je to vlastně změna? Film vždy přece mění tím, že ho někdo vidí, a mění jeho situaci, když s ním tráví čas. Mění stav peněženky, když si koupíte lístek.

Mluvím především o stylu, který je mnohem jednodušší než v případě Auto*Matu, ale je zjevné, že byl volený účelově vzhledem k funkci, kterou měl film splnit.

Když jsem přijel do Ázerbájdžánu, pochopil jsem, že jestli chci, aby se na ten film někdo kouknul, tak především lidi tam. A jim bych těžko pustil padesátiminutový záběr olejové tekutiny rozlévající se na plátně za doprovodu industriální symfonie praskajících tankerů. Mohlo by to být krásné, ale asi by to nefungovalo. Film je jednoduchý, pro formálně poučené diváky možná nezajímavý, ale oni mu tam rozumějí. Největší radost mi udělala debata na ázerbájdžánském serveru pod pirátskou kopií Zdroje, kterou nám zřejmě odcizil už nějaký překladatel, protože to byla verze ještě bez titulků. Tenkrát tam bylo mizerné připojení a stejně si to stáhlo přes 20 000 lidí.

Na Katedře dokumentární tvorby na FAMU jste již pošesté vedoucím dílny prvního ročníku. Do jaké míry vychováváte studenty tak, aby sdíleli vaše představy o tom, co by film měl plnit, jak působit ve společnosti, jakou agendu vybírat?

Doufám, že se v nich především snažím podpořit vášeň k médiu. Aby se snažili najít svůj důvod, proč dělají filmy, a obhájili vlastní téma. Měli by mít jasno, proč čas, který nabídnou divákovi, má divák strávit s jejich filmem. Aby věčně jenom nepochybovali a nebyli v cirkulaci tvůrčího nihilismu.

A proč by diváci měli strávit 90 minut s Auto*Matem?

Už jsem to vlastně řekl. Ať přijdou na návštěvu… Nabízím Auto*Mat pro sdílení města.

Martin Mareček

Martin Mareček (1974) používá film k angažovaným analýzám sdíleného životního prostoru. Čtyři roky studoval FF UK, pak dokumentární tvorbu na FAMU, kde je již šestým rokem pedagogem. Natočil portrét snu a skutečnosti Javor 98 (2002), spolu s Vítem Janečkem esej Čistička divadlem (2000), bakalářský snímek Metody vejce (1999) stylizoval do dokumentární soap opery. Mezi jeho nejznámější a nejoceňovanější filmy patří Hry prachu (2001), dialogická reportáž zachycující dění okolo pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu a film Zdroj (2005) o souvislostech těžby ropy v Ázerbájdžánu. Ten získal v současnosti už přes dvacet mezinárodních ocenění na světových festivalech. Mareček se snaží promýšlet možnosti individuální mobility a zabývá se kultivací městského prostředí. Spoluzaložil iniciativu Auto*Mat, jeho nový film s totožným názvem vstupuje 21. září do českých kin.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

4.19Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková
4.19Inspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila Boháčková
3.19Raději realitu čtu, než ji kážuRozhovor s dokumentaristkou Gretou Stocklassou o jejím celovečerním debutu Kiruna – překrásný nový světKamila Boháčková
2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři

starší články

3.9DOK.REVUE
08. 06. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCo tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude k vidění na letošním ročníku MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila BoháčkováNový filmTady Havel, slyšíte mě?Jaké byly poslední dva roky života Václava Havla? Dokumentarista Petr Jančárek přibližuje svůj chystaný dokument o sklonku Havlova života, jehož část v pracovní verzi promítne MFDF Ji.hlava v sekci Studio 89, věnované reflexi letošního výročí tak zvané sametové revoluce.Petr JančárekTémaPodoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky.Andrea SlovákováTémaVirtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině i v podobě instalací.Andrea SlovákováTémaFelix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Felix SobolevSportSlovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš HudákSport10 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila BoháčkováBáseňTAKE TWELVEBáseň Daniela Hradeckého ze sbírky TakesDaniel HradeckýRozhovorInspirace pro tvorbu i pro činyDiskuzní platforma Inspirační fórum vznikla jako doprovodná akce na MFDF Ji.hlava v roce 2010. Od té doby se snaží organizátoři festivalu prostřednictvím pozvaných osobností z různých oblastí lidského poznání inspirovat diváky k diskuzi a přemýšlení a dokumentaristy k pestřejší volbě témat, o čem a proč filmy natáčet. Šestici hlavních bloků letošního ročníku IF i ty nejinspirativnější osobnosti představuje hlavní dramaturgyně projektu Tereza Swadoschová.Kamila BoháčkováRozhovorKarel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus bude mít premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila BoháčkováNová knihaZa zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš SkupaÚvodníkFestival jako laboratořdok.revue 4.19Kamila Boháčková