„Bezdůvodně“ je autentická odpověď

Rozhovor s uměleckou skupinou Flatform o jejich tvůrčí metodě

Kvantum. (Quantum., Flatform, 2015)

Díla uměleckého kolektivu Flatform se na ji.hlavském festivalu objevila již několikrát, naposledy na loňském ročníku (Tridentská symfonie). Letos však jeho členové přijeli osobně, aby uvedli vlastní masterclass. Účast se jim vyplatila také proto, že jejich letošní snímek Kvantum. obdržel hlavní cenu v soutěžní sekci Fascinace. Se zástupci Flatform jsme rozebírali základní principy jejich tvorby, jež spočívá v hledání nových možností vnímání krajiny a v pokračujících snahách o redefinici toho, co nazýváme realitou.

Ve vašich filmech se v první řadě snažíte redefinovat tradiční vnímání prostoru. Jaké motivy leží za tímto přístupem?
Krajina by se dala považovat za ústřední téma naší tvorby. Nechápeme ji jako statickou malbu, kterou by bylo možné uchopit jen soustředěným pohledem, nýbrž jako proměnlivou síť vztahů mezi různorodými prvky. V našich dílech rozkládáme obraz krajiny na množství činitelů, které uvádíme do nezvyklých kombinací a vytváříme tak krajinu nového typu. Odlišné obrazové, zvukové či časové vrstvy potom mohou vzájemně komunikovat na jedné rovině. Nemůžeme však říct, že bychom tím objevovali nějakou pravou realitu – vždy se pohybujeme na hranici mezi jistotou a pochybami. Určitě pracujeme na tom, abychom redefinovali, co všechno lze považovat za realitu. Jednoduchá otázka, která vyžaduje velmi složitou odpověď.

Často používáte termín „spektrální krajina“. Z jakého důvodu?
Vycházíme z fyzikálního pojmu „spektrum“, který označuje souhrn různých intenzit barev či vibrací. Používá se také v souvislosti s hudbou, když mluvíme o zvukovém spektru. Způsob, jakým dekonstruujeme krajinu v našich filmech a videoinstalacích, tomuto významu odpovídá. Krajina se skutečně proměňuje ve směs pohyblivých částic, jež jsou diferencované, a přesto spolu vzájemně komunikují.

Jak váš přístup ke krajině rezonuje s pojetím času, které ve filmech uplatňujete?
Souvislosti lze najít ve způsobu, jakým vytváříme kolize a napětí mezi rozdílnými časovými vrstvami. Na jedné straně máme stále unikající přítomnost provázanou s minulostí i budoucností, o níž mluvili Henri Bergson či Gilles Deleuze, na té druhé relativní čas moderní fyziky, podle které přítomnost v podstatě neexistuje, nebo minimálně nelze určit, co je pravá přítomnost a co není, neboť závisí na perspektivě pozorujícího. My se pokoušíme tyto konfliktní přístupy uvádět do praxe, promítat je do konkrétních smyslových zkušeností.

Jakou roli v tomto kontextu hraje zvuková složka, která je ve vašich snímcích velmi výrazná?
Moderní evropské myšlení stále považuje oko za primární smyslový orgán k uchopení přírody, což nám připadá zavádějící. Zrakové vnímání totiž často vytváří iluzi organické jednoty, jež nám brání v rozeznávání nuancí. Zvuky využíváme tak, aby do přehledné vizuální skutečnosti vnášely chaos a rozvrat. Percepce prostoru a času se díky tomu pluralizuje a nabývá dosud neznámých kvalit. Podobně funguje také zdánlivé ticho, jež dovoluje rozpoznat intenzivní šepot přírody, o němž mluvil Vladimir Jankélévitch. Synestetické vnímání zároveň zavádí do hry tělesnost: například ve filmu Neděle 6. dubna, 11:42 (2008) rozbíjíme centrální perspektivu na mnohost pohledů, které jsou tělesně ukotvené a umožňují aktivní diváckou participaci.

Ve vašich dílech probíhá mezi obrazovou a zvukovou rovinou neustálá interakce. Snažíte se tyto složky od počátku integrovat v zájmu jednotného uměleckého vyjádření?
Pokládám za důležité, že jste použil termín „jednota“, a nikoli „totalita“. Totalitu totiž chápu jako iluzi západního dualistického myšlení, které produkuje hierarchii mezi částí a celkem. V našich projektech usilujeme o vytváření jednoty, která ovšem nesmí být uzavřená ani organická, naopak by v sobě měla propojovat co nejvíce rozdílných elementů. Toho můžeme dosáhnout, jen když dané prvky nejdřív vyvedeme z původních souvislostí a necháme je zaznít svým hlasem. Například v Tridentské symfonii (2014), jež zachycuje orchestr hrající Mahlerovu kompozici v horské krajině, klademe všechny vrstvy, hudební, tělesnou, prostorovou i časovou, na jednu rovinu – žádná z nich není nadřazená nad druhou. Vhodným příkladem „disjunktivní syntézy“ obrazu a zvuku, kterou máme na mysli, je pak videoinstalace A Place to Come (2011), v níž voiceover předvídá, co divák uvidí v následující scéně – zvuk a obraz jsou asynchronní, a přece utváří jednotný efekt.

K redefinici vnímání krajiny přispívá v mnoha vašich projektech také klasická hudba, od zmíněné komplexní symfonie od Mahlera až po Pucciniho populární Nessun dormu v Kvantu. (2015). Podle jakých zásad si vybíráte jednotlivé kompozice?
Úloha hudby se u nás liší film od filmu. V Tridentské symfonii jsme museli použít komplikovanou skladbu s mnoha variacemi a pro co největší množství nástrojů, aby zavdala příležitost k neustálému přetváření krajiny a orchestru. V Kvantu. jsme zvolili známou píseň, která evokuje sentimentální vzpomínky, a pustili ji bez zvuku, protože jsme chtěli, aby zněla abstraktněji a lépe vstoupila do vztahu s ostatními prvky. Jestli náš přístup k hudbě něco spojuje, tak by to mohla být právě snaha o co nejlepší propojení s dalšími vizuálními a zvukovými vrstvami a také otevírání nových možností, co lze považovat za reálné.

Z vašich slov i textů je zjevné, že se necháváte inspirovat mnoha filozofy (Deleuze, Bergson, Foucault, Agamben aj.) a vědci (Einstein, Uexküll, Heisenberg aj.). Existují nějaké specifické koncepty, které přímo promítáte do své tvorby?
Momentálně máme velmi blízko k myšlenkám francouzského filozofa Quentina Meillasouxe. Jeden z jeho citátů jsme dokonce vybrali jako název své masterclass v Jihlavě: „ ‚Bezdůvodně‘ je autentická odpověď“. Tato věta dokonale vystihuje naši tvorbu: ukazuje rozpor mezi tím, co pokládáme za realitu, a co by realita mohla být.


Umělecká skupina Flatform byla založena roku 2006, působí v Miláně a Berlíně. Kolektiv se zabývá tvorbou důmyslných experimentálních filmů a vícekanálových videoinstalací, které rozrušují navyklá vnímání krajiny. Jejich díla byla uvedena na významných festivalech včetně MFF Benátky a MFF Rotterdam a vystavena v prestižních galeriích. Poslední film Kvantum. (2015) získal hlavní cenu v letošní soutěžní sekci Fascinace.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f5.15DOK.REVUE
01. 11. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková