Čechoslováci v gulagu

Režisérka Marta Nováková a kameraman Adam Oľha vypráví o zážitcích a pocitech z natáčení nového dokumentárního cyklu Čechoslováci v gulagu

Marta Nováková a Adam Oľha na natáčení v Kazachstánu, foto: Štěpán Černoušek

V Praze 2016

Z dokumentárního filmu mám hrůzu! Respektive respekt. Jak se připravit na situace, o kterých ani nevíte, že se stanou?! Jak naplnit svůj vysoce sofistikovaný koncept? Chci mít věci pod kontrolou. Miluji své storyboardy. Ale také inspiraci na place. Občas i improvizaci. Ale odsud posud. Z dokumentárního filmu mám hrůzu!

Zbožňuji informace. Jasná, přehledná, suchá fakta. A historii. Také suchou. Archivní dokumenty. Tisíce stran vyšetřovacích spisů, z devadesáti procent psaných rukou a v ukrajinštině.

A pak už ho vidím. Ten příběh. Sestrojený na základě suchých faktů samozřejmě. Mladý muž odchází na Ukrajinu učit děti krajanů český jazyk. Je rok 1923, v zemi nedávno skončila občanská válka, zrovna tam mají hladomor a všichni cizinci jsou podezřelí ze špionáže. Mladý muž byl na svou misi vyslán evangelickou Kostnickou jednotou, takže mezi těmi krajany šíří vedle češtiny i opium lidstva. A do toho se tam celkem dost střílí a jinak popravuje.

Nevím, co se musí stát, abychom si už konečně plně uvědomili, že zločiny komunismu jsou naprosto srovnatelné s těmi nacistickými. Ve společnosti je stále patrná nechuť, ba až jakýsi odpor k takovéto konfrontaci. Přitom na nedostatek informací si dnes už opravdu nemůžeme stěžovat.

   


foto: Štěpán Černoušek

Je to proto, že se temná minulost stále týká nejméně poloviny české populace? Potřebujeme větší odstup?

A co třeba příběhy českých krajanů a československých občanů, které semlel sovětský represivní aparát? Popravy, pobyty v lágrech, vyhnanství. Možná že zlo páchané na spoluobčanech někde v zahraničí je přijatelnější než to, kterému jsme sami přihlíželi? Můžeme si říct „to oni“ a spravedlivě se nad těmito zločiny rozhořčit. A druhým dechem obdivovat dnešního vládce Kremlu, protože on už je přece jiná doba, jiný stát, on za to nemůže. A také chápat problematiku lidských práv v Číně, ale když ten export je pro nás důležitý. A co pak chudáci naši zemědělci, jak ti nám doplácejí na ruské sankce. Zrušte je! Ty sankce.

Na základě výzkumu Jana Dvořáka a Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů vzniká v České televizi třídílný dokumentární cyklus Čechoslováci v gulagu. Práce to není snadná, protože po krátkém euforickém období v 90. letech se ruské archivy opět uzavřely a pro badatele, novináře či filmaře je teď prakticky nemožné dostat se k materiálům. Naopak spolupráce s ukrajinskými archivy je ukázková, což je při vědomí, že nejvíce českých krajanů žilo na území sovětské Ukrajiny, přece jen uklidňující zjištění. Jenomže většina lágrů a hromadných hrobů se nachází v dnešním Rusku. Je vůbec otázka, zda budeme někdy schopni zjistit alespoň přibližný počet českých obětí. Ale možná že číslo není zas až tak důležité. Možná je mnohem důležitější si za těmi čísly představit konkrétní lidské bytosti. Nahlédnout na jejich život v cizí zemi. Seznámit se s jejich příběhy. Pár takových se vám pokusíme odvyprávět.

Marta Nováková
 


 

V Moskvě 2016

Třicet jedna let se mi nepovedlo zajít dál na východ než do Michaloviec. Najednou zavolala Marta, abych s ní točil film o gulazích. Měl jsem velkou radost, že se podívám konečně do Ruska. První cesta vedla na Solovecké ostrovy v Bílém moři, kde vznikl jeden z prvních lágrů. Marta ale se mnou jet nemohla, před pár lety ji vyhostili a ocitla se na nějaké černé listině. Vyrazili jsme tedy ve dvou s historikem Honzou Dvořákem, který v Rusku také nikdy nebyl. Měli jsme s sebou seznam záběrů, které je potřeba natočit, bumážky z Ústavu pro studium totalitních režimů a kameru, tedy spíše foťák, abychom nevypadali, že snad točíme film, a už vůbec ne o represích za Stalina. Připraveni jsme byli dost.

Hned první den nám ujel v Petrohradu vlak, který nás měl za dva dny dovézt skoro až na polární kruh. Ocitli jsme se totiž na nesprávném nádraží. Čekajíce na další, koukali jsme s plechovkou piva u Ladožského „vokzalu“ na věznici hned naproti. Gulagy…

Do toho přišel policajt a chtěl nám dát pokutu za pití na ulici. Ukecali jsme to. Pak jsme strávili celou noc ve vagóně, kde spalo mnoho Rusů, Rusek a my dva, bylo to nádherné. Zmuchlaní jsme vystoupili v Petrozavodzku. Z výlohy naproti nádraží se na nás usmívá Gérard Depardieu a drží klíčky od auta – reklama na úvěr, Sovietbank. „Zvládneme to,“ říkám si.

Ano, z první cesty jsme se vrátili bez škraloupů. Na té další jsme však zakusili půvab FSB, to už byla zima. Brodili se za námi sněhem. Byl tam se mnou zvukař Michal Gábor, kterého už několikrát v Rusku vyslýchali, takže přesně věděl, co má dělat, a zachránil nás.

Adam Oľha, Vorkuta, foto: Adam Hradilek

Můj první film, který jsem natočil na škole, byl o jizerskohorských pomníčkách a lidech, co je objevují. Samé vraždy a neštěstí v lese. Když jsem měl film skoro hotový, náhle jeden z těch pomníčkářů dostal na jedné z výprav v lese infarkt a ostatní mu tam postavili křížek. To je konec filmu. Najednou jsem po třinácti letech v Rusku a točím zase křížky. Pod nimi jsou ale masové hroby, tak si říkám, že jsem se kamsi posunul a že tohle téma nemám uzavřené.

Pomníčkáři z Jizerských hor rozdělovali křížky podle smrti na pravé a nepravé. Když třeba motorkář nevybere zákrutu a udělají mu tam pomníček, to je nepravá smrt. Když ale dřevorubec sjede se sáněmi plnými dříví z kopce, to je smrt pravá. Co by si o tom tak myslel Stalin? Hodně jsem nad tím přemýšlel, když jsem točil záběry pro Martu a kousali mě komáři.

V duchu si říkám, že glosovat o smrti mi nepřísluší. Najednou mě náš průvodce Jurij upozorní, ať už dotočíme. Když mu řeknu, že ještě nejsem hotov, vytahuje elektrický plašič na medvědy a začne do mě šťouchat se slovy: „Pajďom, pajďom!“ – Ano, je to potřeba, protože masových hrobů nás čeká na naší cestě tolik, že se mi o tom ani nesnilo. Třeba v Moskvě za týden. Butovský polygon. Vypadá na pohled jako golfové hřiště nebo nějaký všesportovní areál, kde se hází koulí a skáče do výšky. Točím obrazce v trávě a za plotem cvrkot velkoměsta, paneláky a lidi s igelitkami. Postupně mi dochází hodnota života v roce 1928 a 2015. V areálu Butovského polygonu jsem za celý den potkal jen jednu paní, co tam chodí zalévat kytky. Moc se o tom nemluví.

V Rusku lidé mlčí. Když nemusí, tak nemluví. Najednou jsem si uvědomil, co to je mlčící masa lidí. To v Čechách nezažijete. Působí osvobozujícím dojmem. Neuvěřitelně to pomáhá soustředění a je to obrazutvorné, zároveň však děsivé – ten mlčící národ. Marta ale chtěla mlčící záběry, a tak se plnění zadaného úkolu stalo meditací.

Adam Oľha
 


ČECHOSLOVÁCI V GULAGU

scénář a režie: Marta Nováková, kamera: Adam Oľha, výtvarník: Anna Krtičková, hudba: Vladivojna La Chia, dramaturgie: Lucie Králová, námět: Štěpán Černoušek

Česká televize, TS Petra Kubicy ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů