V jižních Čechách je mi úzko

K oblakům vzhlížíme s Martinem Duškem

K oblakům vzhlížíme

„Mé snímky nejsou angažované či politické, i když točím o tématech, která angažované filmaře obvykle zajímají,“ říká Martin Dušek jakoby v předtuše toho, že rozhovor s ním vyjde v dok.revue, která se zaměří na téma politického dokumentu. „Myslím si, že i politická a sociologická témata mají další – nepolitické – dimenze, které mě zajímají především. Předně se snažím, aby mé filmy byly především křehké a nejednoznačné.“ O nepolitickém rozměru politického filmu jsme mluvili v souvislosti s novým snímkem Martina Duška K oblakům vzhlížíme, který soutěžil již na festivalu ve Varech a jenž je rovněž součástí soutěžní přehlídky Česká radost jihlavského festivalu.

Jeden z projektů, na kterých v současné době pracujete, je hraným snímkem. Je to váš první pokus o hraný film?
Ano. Jedná se o muzikál Gaston, kde budou herci hrát lachtany v reálném prostředí.

I snímek K oblakům vzhlížíme má v sobě silnou narativní strukturu, která je typičtější pro hraný film. Film má skutečný začátek, prostředek a konec.
To si myslím, že by měly mít všechny dokumenty.

Zároveň je však zřejmé, že narativní zlomy, ke kterým ve filmu dochází, vznikly nahodile. Rozdíl mezi dokumentem a fikcí spočívá přinejmenším v tom, že hraný snímek si můžete, pokud jde o děj, lépe naplánovat.
Což je na dokumentu frustrující. Člověk neustále trne, že z něčeho nakonec nebude nic. Bojí se, že ho postava odmítne, nebude chtít nechat natočit to, oč stojí. Všichni dokumentaristé, se kterými jsem o tom mluvil, s tímhle zápasí – odkládáme telefonát našim postavám, bojíme se komunikace.
Každý film začínám s nějakou spouštěcí myšlenkou, postřehem, pocitem, které se snažím předat skrze konkrétní příběhy. Musím reagovat strašně rychle, mít připravené různé záložní varianty.

Jaký pocit či myšlenka stála na počátku filmu K oblakům vzhlížíme?
Kdysi dávno jsem se někde u nás v severních Čechách projížděl svým starým volvem s vyklápěcími světly a předjel mě chlápek, který měl škodovku stodvacítku, kterou si předělával na Toyotu Supra jako ve filmu Rychle a zběsile. Chvilku jsme se tam honili a já se o něj začal zajímat. Byl odněkud ze Stráže pod Ralskem, kde se těžil uran. Zaujalo mě, jak si snažil prostřednictvím své škodovky vylepšit, vytunit svůj život.
Pak jsem se vydal na tuningové srazy, kde jsem viděl, že takových lidí je spousta. Baví se tam v atmosféře, která má určitou vizuální přitažlivost a zároveň skrývá totální vyprázdněnost a zbytečnost, ze které má člověk melancholický pocit. Zároveň mi přišlo zábavné účastníky tuningových srazů sledovat, snažit se přijít na to, čím je tuning přitahuje.
Přípravu natáčení však spustila Kamila Zlatušková, která vytáhla můj starý námět o tuningu a donutila mě se k němu znovu vrátit. Začal jsem znovu objíždět tuningové srazy a vymýšlet, jakým způsobem téma ztvárním.

A tam jste nejspíš potkal Ráďu.
Potkával jsem různé postavy, mnohé z nich se Ráďovi podobaly. Ale neměly nějaký druhý zajímavý rozměr. Byli to nějací kluci, obvykle vyučení jako obráběči kovů, kteří si prostě dělají nějaké auto. Na začátku mi šlo o to ukázat, že lidé, kteří svá auta upravují, se do nich snaží otiskovat. Všichni se však nakonec otiskují stejným stylem. I když jsou ta auta upravená, vypadají všechna stejně. Chtěl jsem, aby byl ve filmu přítomen určitý smutek ze zbytečnosti a marnosti lidského jednání. Nechtěl jsem si z nich dělat legraci – rozuměl jsem jim. Co také má člověk v životě dělat? Ať jde o tuningový sraz nebo festival dokumentárních filmů – všichni se snažíme něco dělat, dělat to po svém, zanechat stopu, nějak se vymanit z normálnosti.

Jak se při natáčení film vyvíjel? Mluvil jste o tom, že při natáčení dokumentu je třeba mít v záloze různé alternativy.
Měl jsem vybraných asi pět postav, které nějak souvisely s auty a s tuningem. Po prvním natáčení s Ráďou jsem nevěděl, jestli nebudu do filmu ještě muset přihrát další postavu, aby z toho vzniklo něco, co má filmovost, příběhovost, nějaký tvar. Kdyby se Ráďa nějak dál nevyvíjel, musel bych nejspíš začít pracovat ještě s někým dalším a ten film by byl na konci o třech postavách. Jeho podstata by zůstala stejná, ale příběh by byl jiný.

V čem spočíval onen druhý rozměr, který měl Ráďa oproti dalším lidem z komunity, které jste poznal?
Bylo na něm vidět, že chtěl víc než ostatní. Ze začátku to byla jen intuice. Začali jsme jezdit za jeho klubem. Chtěl být součástí něčeho – něčemu vládnout. Původně jsme chtěli sledovat celý klub, ale během roku se rozpadl. Tak jsme se zaměřili na Ráďu. Je to taková vachrlatá existence. Neví, jak volit, nemůže nic ovlivnit, neví, jestli ho vezmou do práce nebo ne. Ničemu pořádně nerozumí. Upíná se k autu, ale ani auto si nedokáže pořádně opravit. Taková nepořádná existence, bez nějakých kořenů a skutečného vztahu k něčemu. Ráďa pro mě vyjadřuje severní Čechy, jež jsou náhodně slepené, předimenzované favely kolem rybníků – zvláštní zaplevelená industriální oblast. Ráďa, ale i další, které ve filmu portrétuji, jsou živočichové z téhle niky.

K oblakům vzhlížíme

Vytvoření základního rámu

Jak jste dosáhl oné blízkosti sledování? Ve filmu není ani stopa po přítomnosti filmového štábu.
Měli mikrofony na sobě. Záběry shora byly snímány z jeřábu.

Nebyl to rušivý prvek? Jak vaši přítomnost komunita vůbec přijímala?
Zvláštní bylo, že oni natáčení nebrali v potaz. Nevím, jestli to bylo typem lidí, kteří jsou laxní ke všemu, nebo tím, že lidé čím dál víc točí na mobily a audiovizuální záznam už není tak exkluzivní a filmaři tím pádem nemají svou původní výjimečnost… Nám ale pochopitelně situace vyhovovala. Inka s Ráďou se klidně bavili o tom, jak mají plesnivý stan, a bylo jim jedno, že se k nim blíží kamera na desetimetrovém rameni.

Žádal jste herce, aby něco zopakovali na kameru?
Možná někdy ano. Ale nikdy se neinscenuje nic v tom smyslu, že by se dělo něco jiného, než se přirozeně děje – než by lidé říkali ve chvíli, kdy by tam kamera nebyla. Šlo o to, vybrat stanoviště pro kameru, protože nebyla dost dobře mobilní. Bylo to takové technicko-tvůrčí rozhodnutí: točili jsme většinou ze stativu, protože jsme používali pevné objektivy, které se musí při změně vyšroubovat, což chvíli trvá. Nemohli jsme tedy často měnit ohniskovou vzdálenost. Ale vnímal jsem to spíše kladně – vytvořil se tak určitý vizuální styl. S kameramanem Lukášem Milotou jsme vždy našli vhodné stanoviště pro kameru, ze kterého jsme získali záběr, jenž měl nějakou vypovídající a estetickou hodnotu. Pak jsme požádali naše postavy opatřené mikroporty, aby v tomto výseku nějak existovaly.

Takže jste vždycky udělal rám situace a pak je do ní nechal vstoupit…
Přesně tak. Například jsem potřeboval představit Verču – holku, se kterou Ráďa chodí. Věděl jsem, že nechci dělat žádné rozhovory. A tak jsem požádal jednu z holek, které byly na srazu, nějakou Monču, aby probrala s Verčou její život. Přišlo mi přirozené, že si to budou říkat v kroužku všech ostatních u grilování. Počkali jsme, až začnou grilovat, pak jsme pomalu instalovali kameru, sesadili je a nechali se o tom bavit. Je pochopitelné, že situaci nějakým způsobem moderujeme.

K oblakům vzhlížíme

Film jako rypadlo

Ve filmu se také – zdánlivě okrajově – objevuje další velké téma severních Čech: nenávistné pochody.
Ano, k nim nás dovedly samy postavy. Verča, která bere podporu na všechno a žije z toho, místo aby zkusila někde pracovat, jde demonstrovat proti Romům. Celé je to absurdní. Po severních Čechách všichni neustále přejíždějí auty. Neříkám to s nějakým odporem, jen popisuji, co vidím. Mezi vesnicemi špatně funguje dopravní systém, i proto jsou auta tak potřeba. Ráďa zastupuje celou armádu stejně žijících obyvatel. Ráďa je však výjimečný svou čistotou. Na protiromské srazy nechodí, nijak ho to nestrhává, je dětský, třebaže je mu asi 25 let.

Líbilo se mi, jakým způsobem se ve filmu pracuje s těmito různými motivy, které prostor severních Čech charakterizují. Film je „o tuningu“ jen zdánlivě.
Pochopitelně se mi líbí, když má film více úrovní. Když obsahuje zábavní vrstvu, příběh, kterého se může člověk držet – ale jsou-li za ní i další. Můj kolega Provazník vždycky říká, že tento přístup odráží můj severočeský původ. V jižních Čechách se mi vůbec nelíbí: nejsem zvědavý na žádné rybníky s rákosím a čápy a vesnice s barokními volutami na statcích. Stejně je mi nakonec vždy nejlépe v severních Čechách – někde mezi Teplicemi a Ústím, kde člověk cítí, jak se střetávají různé vrstvy – původní civilizace, která měla svou architekturu, krajinu a kterou převálcovala ta současná, s níž se nyní prolíná. Je zajímavé nad tím přemýšlet a různé vrstvy odhalovat. A pod tím vším je vrstva hnědého uhlí, kterou chce někdo dobývat nahoru.

Váš první dokument Odstřel (2002) se i k této vrstvě vztahuje.
Tento film je o kráčejícím velkorypadle, se kterým pracoval pan Sklenička. To rypadlo vyrubalo důl u nás za domem na Teplicku v Modlanech, kde bydlel děda s babičkou. Celé dětství mě strašilo. V roce 1999 důl zavřeli a rypadlo, vysoké jako Petřínská rozhledna, vykráčelo na kraj dolu a tam čekalo na demolici, na odstřel. A mě nějak napadlo natočit portrét člověka, který na tomto rypadle pracoval. Z jeho pohledu. Co pro něj onen stroj a ta díra znamenaly. Byla to nějaká zvláštní intuice, protože postavu, kterou jsem si vlastně vymyslel, jsem i našel: byl jí pan Sklenička, který na rypadle pracoval dvacet let, dohlížel na jeho sestavení, byl hlavní „bagrák“ a rypadlo pochopitelně miloval. A bral to úplně z jiného pohledu než my, kteří jsme v oblasti žili. Individuální pohled lidí ve střetu s nějakými dějinami nebo s nějakým fenoménem mě vždy zajímá.


Martin Dušek (1978) vystudoval televizní žurnalistiku na FSV UK v Praze, studoval také dokumentární tvorbu na FAMU. Je autorem televizních reportáží a dokumentů pro multikulturní vysílání České televize, ve kterých se věnoval hlavně prostředí bývalých Sudet. Studium žurnalistiky ukončil krátkým dokumentem Odstřel (2002) pojednávajícím o stárnoucím dělníkovi a jeho rypadle. Jeho celovečerní dokumentárním debutem je film Poustevna, das ist Paradies (2007).




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.0Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.0Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.0VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.0Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.0Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.0V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.0Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.0Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.0Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka

starší články

f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeKaždý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila BoháčkováNový filmVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin PávTémaZachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila BoháčkováSportRůzné podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila BoháčkováBáseňVzkříšení pana PuiuKhavn De La CruzRozhovorChceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan BernardÚvodníkZa hranami a hranicemiTématem tohoto čísla dok.revue se shodou okolností staly hranice nejrůznějšího druhu a jejich zkoumání, posouvání či rušení, ať už jde o hranice normality, českosti, dokumentu či toho, do jaké míry jsou lidé ochotni připustit do svého života prvek nebezpečí a neočekávatelnosti.Kamila Boháčkovávideo dok.revueMasterclass: Sergej Dvorcevoj23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava

související články:

2.14Opři žebřík o nebeRežisérka popisuje průběh natáčení svého nového dokumentu