Myslivcem tělem i duší

O myslivosti, dobrém jídle a preparaci lovné zvěře s režisérem filmu Lovu zdar! Jaroslavem Kratochvílem

Lovu zdar!

Jak vyndat srnci mozek z lebky? Se zaujetím, jiskrou v oku a šroubovákem v ruce, popisuje Jaroslav Kratochvíl jeden z tajů mysliveckého umění, do něhož proniknul při natáčení svého snímku Lovu zdar!, uváděného v České radosti na jihlavském festivalu. Film vzbuzuje sympatie na všech frontách: myslivci jej považují za hodnověrný a pravdivý a nemyslivci za ironický a lehce zesměšňující. Pro Jaroslava Kratochvíla je film především výpovědí o zvířeti v nás.

Co bylo tím prvotním impulzem pro volbu témat myslivost a lov? Kdy jste si řekl, že film musíte natočit?
S námětem na tento film jsem se hlásil do magisterského studia na FAMU. Když jsem uvažoval, jaké téma si k přijímačkám vybrat, přišla za mnou kamarádka, později producentka filmu, Pavla Kubečková se smutnou zprávou. Myslivci jí zrovna zastřelili další kočku. Zeptala se mě, jestli bych o tom mohl něco natočit, a já jí na to řekl, že bych vlastně mohl. A na tento popud jsem se pustil do rešerší a začal jsem hledat jednotlivé postavy. Jak mi jednou na festivalu Finále řekl profesor Táborský: „Hlavně musíš mít dobré protagonisty.“

Sledujete pět odlišných myslivců, jak jste do této komunity pronikl?
Během tvorby svých scénářů se často scházím s kamarády a o tématu mluvíme. Většinou se jedná o lidi, kteří nemají nic společného s filmovým průmyslem. Mají svůj názor, odstup a tentokrát jsem se skrze ně postupně dostal k hlavním protagonistům. Myslivecká komunita není příliš rozsáhlá, všichni o sobě (a o svých trofejích) navzájem vědí. Stejně tak to bylo i s protagonisty filmu. Věděli o sobě, ale v mnoha případech se osobně nikdy nesetkali.

Lovu zdar!

Ve filmu nejsou žádné ženy. Věnují se tomuto hobby i ony?
Pro dokument jsem vybral i jednu slečnu. Katka byla ze Šumavy a bylo jí osmnáct let. Zrovna dělala myslivecké zkoušky. Byla to neuvěřitelná dívčina, která se zaujetím a jiskrou v oku popisovala, jak se šroubovákem vyndává srncovi mozek z lebky. Myslivkyně duší a tělem. Nakonec ale natáčení nedopadlo, a tak jsem zůstal jen v mužské společnosti.

O bohu s krvavýma rukama

Co jste během příprav řekl svým protagonistům? Věděli, o čem film bude?
Řekl jsem, že dělám film o lovu a myslivosti, že tomu moc nerozumím a rád si nechám poradit. V podstatě se všemi lidmi, s kterými jsem kdy natáčel, jsem si vytvořil přátelské a korektní vztahy. Vždy se snažím s nimi jednat na rovinu a netvrdit, že natáčím jiný film, než natáčím.

Já mám ale pocit, že se myslivcům v dokumentu vysmíváte.
Názor na téma dokumentu jsem si formoval až v průběhu natáčení. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby ve filmu byl humor, ale ne posměch. To jsou dvě rozdílné věci. Někteří z protagonistů film viděli a neměli pocit, že bych se jim vysmíval, ale přesto se v některých momentech sami smáli. Také jsem film pouštěl přátelům a spolužákům na dvou větších akcích. Na jedné z nich se rozpoutala bouřlivá diskuze, během které jedna slečna, která při realizaci filmu pomáhala, měla pocit, že výsledný snímek je nakonec k postavám zbytečně ironický. Vytýkala mi, že jsem málo osvětlil duchovní podstatu lovu a myslivosti. Podle mě však nelze rovnou začínat duchovními hodnotami. Spousta diváků nejspíš ani neví, že myslivci lovnou zvěř přikrmují.

Jak na film reagují diváci, kteří jsou proti lovu zvířat?
Film jsem pouštěl myslivcům i lidem ze Svobody zvířat a veganům. Obě dvě skupiny na film reagují pozitivně. Myslivci říkají, že je v něm ukázáno, jak ta myslivost vypadá a co je na ní krásné, ochránci zvířat ve filmu naopak vidí, co je na té myslivosti odporné. Nikoho z nich film ale neurážel.

Lovu zdar!

Jak vznikla scéna, kdy pan Kornek vede rozpravu o bohu s krvavýma rukama? Vzešel tento nápad od něj?
Byla to náhoda. Chtěli jsme natočit nějaký lov, a tak jsme se vydali za panem Kornekem. Přijeli jsme za ním do Dubu nad Moravou a společně jsme se vydali do Bílých Karpat. Tam jsme si vlezli na kazatelnu a čekali několik hodin, jestli nějaké zvíře přijde. Jenže žádné nepřišlo. Přespali jsme tedy na místní faře a ráno jsme si zase šli sednout na kazatelnu. Zase žádné zvíře v dohledu, a tak jsme nasedli do auta a odjeli. Jak jsme ale jeli tou polní cestou, najednou kameraman Jan Balcar říká: „Hele, srnec.“ Skutečně tam byl, padesát až sedmdesát metrů od našeho auta. Pan Kornek jako zkušený myslivec zpozorněl, nastražil uši i oči, vyběhl z auta, otevřel kufr, vyndal flintu a zahvízdal. Srnec na hvízdání zareagoval, zastavil se a pan farář ho odlovil. Pak už jsme jen snímali, jakým způsobem zvěř vyvrhuje, a čas od času jsem se ho na něco zeptal. Když s krvavýma rukama říká, že tento svět je krásný a že ho vytvořil pánbůh těmahle rukama, tak pouze odpovídá na otázku, jak se mu lovilo. Samotná scéna ve mně vyvolává otázku, nakolik jsme jako lidé vnitřně svobodní a nakolik jsme jen ve vleku svých vrozených či nám daných vlastností. Nese člověk odpovědnost za své činy? Nebo má krev na rukou už pánbůh, který jej stvořil? A nemyslím tím pouze lov. Je to obecná úvaha.

Lovecká trofej jako Ježíš na kříži

Pro váš dokument je emblematický filmový jazyk – kompozice, statický záběr jako určitá opozice k živočišnému lovu. Bylo vaším cílem pracovat s kontrapunktem, nebo vám přišla tato forma spíše v harmonii se zobrazovaným?
To byl záměr hned od začátku. Jako pro autora je pro mě důležité, abych u každé látky uvažoval nad jejím formálním uchopením. Ne každá kamera je vhodná pro každé téma. Když jsem uvažoval o lovu a myslivosti, jedna z prvních obhlídek byla v preparátorské dílně. Když jsem tam viděl ta zvířata, která působí realisticky a zároveň zastaveně, začal jsem je vnímat jako 3D fotografii. Nějakým způsobem mi docvaklo, že když ty záběry udělám statické, budou odkazovat ke statičnosti těch trofejí. Zároveň jsem se také inspiroval kompozicemi barokních loveckých obrazů.

Jak vnímáte loveckou trofej?
Svůj postoj k trofeji mám spojený s křížem, který je ve filmu pověšený vedle trofejí v jedné místnosti místní fary. V záběru je oprašovaná trofej, kterou střídá utírání prachu na kříži. Mně přijde, že u trofejí platí to samé jako u kříže či u jakéhokoli jiného symbolu. Trofejí se můžete pouze chlubit, nebo může naopak vyjadřovat cosi vnitřního o vztahu k myslivosti a lovu. Stejně tak i kříž může být projevem opravdu silného vnitřního spojení s pánembohem, nebo může sloužit pouze k tomu, abyste ukázal, že jste věřící a takzvaně slušný člověk. Ostatně každý máme nějakou tu trofej na stěně: fotky z dovolené, podpis Jardy Jágra, podepsaný vinyl od obskurní berlínské kapely a já teď například plakát k našemu filmu… Proto bylo u mých postav důležité najít ty, které jsou přesvědčeny o pravdivosti a správnosti cesty myslivosti. Každý z nich má své trofeje jako jakési zhmotněné vzpomínky na lovecký zážitek. Pan Navrátil dokonce hovoří o tom, že jejich prostřednictvím dává zvířeti věčný život a zachovává jej pro budoucí generaci. Můžeme to přijmout či s tím nesouhlasit. Ale od nich je to upřímný postoj. Zároveň lov milují a také toho o zvířatech spoustu vědí. Zasvětili lovu svůj osobní i odborný život a myslivost v republice pozitivně ovlivnili.

Lovu zdar!

A jaký je váš vlastní postoj k lovu?
Já sám nejsem lovec ani myslivec. Myslím si ale, že ve své pozici nemám právo někoho soudit. Myslivost je ritualizovaný způsob zabíjení zvěře. I zde platí, že ve výsledku nezáleží na tom, jestli po odlovení dáte srnci do huby větvičku nebo ne. Tedy zda formálně provedete určitý úkon. Důležité je, co za těmito činy cítíte. A to platí i v lovu samotném. Můžete lovit s velkopanskou arogancí a cítit se jako člověk, který je pánem nad životem a smrtí toho zvířete, nebo s určitou pokorou a s vědomím, že zvíře zbavujete života, jak říká pan Fejfar. A že to pro vás má nějaký vnitřní neegoistický význam.

Jak plánujete film dostat k lidem?
Rád bych dělal v první řadě diskuze se zástupci mysliveckých komunit v regionech. Rád bych s filmem objížděl vesnice, kde má myslivost největší tradici. Předem bych oslovil městský úřad a nabídnul jim kulturní program spolu s mysliveckým sdružením, skauty a biologickými kroužky.

Jak si ale vysvětlujete to, že pro některé lidi to nelidské je?
Film ukazuje, že myslivost, minimálně v českém kontextu, je nutná a zároveň také z čeho plyne ona nutnost. Člověk už do přírodního prostředí zasáhl natolik, že není schopné bez vnějších zásahů fungovat. Nejsou zde predátoři, kteří by lovili zvěř nebo člověka. Příroda již není divokou a panenskou, ale člověkem obhospodařovanou. Pokud říkáme, že lov a myslivost jsou nelidské, tak tím spíše myslíme, že nesouzní s jakousi představou o člověku jako o pokorou prodchnutém tvorovi sokratovského typu, který je schopen být svobodný a zároveň vypít číši bolehlavu. Já ale člověka vnímám i jako predátora a v tomto smyslu mi myslivost přijde lidská. Člověk, jak mu rozumím já, má stejně jako ostatní zvířata svoji vášeň a své pudy. Lov a myslivost pro mě představují pozůstalost člověka predátora. Pudového tvora.


Jaroslav Kratochvíl

Vedle Katedry politologie na Západočeské univerzitě v Plzni nastoupil na Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU, kde v roce 2012 studium úspěšně zakončil. Nyní zde dále působí v doktorském studijním programu, ve kterém se zaměřuje na otázku obrazu Němce v československém dokumentárním filmu mezi léty 1945–1968. Ve své dokumentární tvorbě se  věnuje aktuálnímu společenskému dění zasazenému do širšího politického a filozofického kontextu. Mimo jiné se soustředí na problematiku „soužití“ s minulostí – například ve filmech Generál (2007), In vino veritas (2009), Mnichovský diktát (2009) – a zpochybňování „populárních“ vzorců interpretace, například ve filmu Co je to … moderní umění (2007). Spolupracoval s Českou televizí na cyklu Hádanky domů života (2013) mapující židovské hřbitovy a komunity v ČR, na programu k oslavě sta let českého skautingu a na dokumentárním portrétu Petra Pitharta v seriálu Expremiéři (2013). Také se podílí na dramaturgii festivalů Cigistock a Kontejnery k světu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

F5.0Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.0Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.0VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.0Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.0Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.0V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.0Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.0Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.0Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka
F3.0Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus má dnes v 17:30 v Horáckém divadle premiéru a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková

starší články

f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl