Myslivcem tělem i duší

O myslivosti, dobrém jídle a preparaci lovné zvěře s režisérem filmu Lovu zdar! Jaroslavem Kratochvílem

Lovu zdar!

Jak vyndat srnci mozek z lebky? Se zaujetím, jiskrou v oku a šroubovákem v ruce, popisuje Jaroslav Kratochvíl jeden z tajů mysliveckého umění, do něhož proniknul při natáčení svého snímku Lovu zdar!, uváděného v České radosti na jihlavském festivalu. Film vzbuzuje sympatie na všech frontách: myslivci jej považují za hodnověrný a pravdivý a nemyslivci za ironický a lehce zesměšňující. Pro Jaroslava Kratochvíla je film především výpovědí o zvířeti v nás.

Co bylo tím prvotním impulzem pro volbu témat myslivost a lov? Kdy jste si řekl, že film musíte natočit?
S námětem na tento film jsem se hlásil do magisterského studia na FAMU. Když jsem uvažoval, jaké téma si k přijímačkám vybrat, přišla za mnou kamarádka, později producentka filmu, Pavla Kubečková se smutnou zprávou. Myslivci jí zrovna zastřelili další kočku. Zeptala se mě, jestli bych o tom mohl něco natočit, a já jí na to řekl, že bych vlastně mohl. A na tento popud jsem se pustil do rešerší a začal jsem hledat jednotlivé postavy. Jak mi jednou na festivalu Finále řekl profesor Táborský: „Hlavně musíš mít dobré protagonisty.“

Sledujete pět odlišných myslivců, jak jste do této komunity pronikl?
Během tvorby svých scénářů se často scházím s kamarády a o tématu mluvíme. Většinou se jedná o lidi, kteří nemají nic společného s filmovým průmyslem. Mají svůj názor, odstup a tentokrát jsem se skrze ně postupně dostal k hlavním protagonistům. Myslivecká komunita není příliš rozsáhlá, všichni o sobě (a o svých trofejích) navzájem vědí. Stejně tak to bylo i s protagonisty filmu. Věděli o sobě, ale v mnoha případech se osobně nikdy nesetkali.

Lovu zdar!

Ve filmu nejsou žádné ženy. Věnují se tomuto hobby i ony?
Pro dokument jsem vybral i jednu slečnu. Katka byla ze Šumavy a bylo jí osmnáct let. Zrovna dělala myslivecké zkoušky. Byla to neuvěřitelná dívčina, která se zaujetím a jiskrou v oku popisovala, jak se šroubovákem vyndává srncovi mozek z lebky. Myslivkyně duší a tělem. Nakonec ale natáčení nedopadlo, a tak jsem zůstal jen v mužské společnosti.

O bohu s krvavýma rukama

Co jste během příprav řekl svým protagonistům? Věděli, o čem film bude?
Řekl jsem, že dělám film o lovu a myslivosti, že tomu moc nerozumím a rád si nechám poradit. V podstatě se všemi lidmi, s kterými jsem kdy natáčel, jsem si vytvořil přátelské a korektní vztahy. Vždy se snažím s nimi jednat na rovinu a netvrdit, že natáčím jiný film, než natáčím.

Já mám ale pocit, že se myslivcům v dokumentu vysmíváte.
Názor na téma dokumentu jsem si formoval až v průběhu natáčení. Chtěl jsem dosáhnout toho, aby ve filmu byl humor, ale ne posměch. To jsou dvě rozdílné věci. Někteří z protagonistů film viděli a neměli pocit, že bych se jim vysmíval, ale přesto se v některých momentech sami smáli. Také jsem film pouštěl přátelům a spolužákům na dvou větších akcích. Na jedné z nich se rozpoutala bouřlivá diskuze, během které jedna slečna, která při realizaci filmu pomáhala, měla pocit, že výsledný snímek je nakonec k postavám zbytečně ironický. Vytýkala mi, že jsem málo osvětlil duchovní podstatu lovu a myslivosti. Podle mě však nelze rovnou začínat duchovními hodnotami. Spousta diváků nejspíš ani neví, že myslivci lovnou zvěř přikrmují.

Jak na film reagují diváci, kteří jsou proti lovu zvířat?
Film jsem pouštěl myslivcům i lidem ze Svobody zvířat a veganům. Obě dvě skupiny na film reagují pozitivně. Myslivci říkají, že je v něm ukázáno, jak ta myslivost vypadá a co je na ní krásné, ochránci zvířat ve filmu naopak vidí, co je na té myslivosti odporné. Nikoho z nich film ale neurážel.

Lovu zdar!

Jak vznikla scéna, kdy pan Kornek vede rozpravu o bohu s krvavýma rukama? Vzešel tento nápad od něj?
Byla to náhoda. Chtěli jsme natočit nějaký lov, a tak jsme se vydali za panem Kornekem. Přijeli jsme za ním do Dubu nad Moravou a společně jsme se vydali do Bílých Karpat. Tam jsme si vlezli na kazatelnu a čekali několik hodin, jestli nějaké zvíře přijde. Jenže žádné nepřišlo. Přespali jsme tedy na místní faře a ráno jsme si zase šli sednout na kazatelnu. Zase žádné zvíře v dohledu, a tak jsme nasedli do auta a odjeli. Jak jsme ale jeli tou polní cestou, najednou kameraman Jan Balcar říká: „Hele, srnec.“ Skutečně tam byl, padesát až sedmdesát metrů od našeho auta. Pan Kornek jako zkušený myslivec zpozorněl, nastražil uši i oči, vyběhl z auta, otevřel kufr, vyndal flintu a zahvízdal. Srnec na hvízdání zareagoval, zastavil se a pan farář ho odlovil. Pak už jsme jen snímali, jakým způsobem zvěř vyvrhuje, a čas od času jsem se ho na něco zeptal. Když s krvavýma rukama říká, že tento svět je krásný a že ho vytvořil pánbůh těmahle rukama, tak pouze odpovídá na otázku, jak se mu lovilo. Samotná scéna ve mně vyvolává otázku, nakolik jsme jako lidé vnitřně svobodní a nakolik jsme jen ve vleku svých vrozených či nám daných vlastností. Nese člověk odpovědnost za své činy? Nebo má krev na rukou už pánbůh, který jej stvořil? A nemyslím tím pouze lov. Je to obecná úvaha.

Lovecká trofej jako Ježíš na kříži

Pro váš dokument je emblematický filmový jazyk – kompozice, statický záběr jako určitá opozice k živočišnému lovu. Bylo vaším cílem pracovat s kontrapunktem, nebo vám přišla tato forma spíše v harmonii se zobrazovaným?
To byl záměr hned od začátku. Jako pro autora je pro mě důležité, abych u každé látky uvažoval nad jejím formálním uchopením. Ne každá kamera je vhodná pro každé téma. Když jsem uvažoval o lovu a myslivosti, jedna z prvních obhlídek byla v preparátorské dílně. Když jsem tam viděl ta zvířata, která působí realisticky a zároveň zastaveně, začal jsem je vnímat jako 3D fotografii. Nějakým způsobem mi docvaklo, že když ty záběry udělám statické, budou odkazovat ke statičnosti těch trofejí. Zároveň jsem se také inspiroval kompozicemi barokních loveckých obrazů.

Jak vnímáte loveckou trofej?
Svůj postoj k trofeji mám spojený s křížem, který je ve filmu pověšený vedle trofejí v jedné místnosti místní fary. V záběru je oprašovaná trofej, kterou střídá utírání prachu na kříži. Mně přijde, že u trofejí platí to samé jako u kříže či u jakéhokoli jiného symbolu. Trofejí se můžete pouze chlubit, nebo může naopak vyjadřovat cosi vnitřního o vztahu k myslivosti a lovu. Stejně tak i kříž může být projevem opravdu silného vnitřního spojení s pánembohem, nebo může sloužit pouze k tomu, abyste ukázal, že jste věřící a takzvaně slušný člověk. Ostatně každý máme nějakou tu trofej na stěně: fotky z dovolené, podpis Jardy Jágra, podepsaný vinyl od obskurní berlínské kapely a já teď například plakát k našemu filmu… Proto bylo u mých postav důležité najít ty, které jsou přesvědčeny o pravdivosti a správnosti cesty myslivosti. Každý z nich má své trofeje jako jakési zhmotněné vzpomínky na lovecký zážitek. Pan Navrátil dokonce hovoří o tom, že jejich prostřednictvím dává zvířeti věčný život a zachovává jej pro budoucí generaci. Můžeme to přijmout či s tím nesouhlasit. Ale od nich je to upřímný postoj. Zároveň lov milují a také toho o zvířatech spoustu vědí. Zasvětili lovu svůj osobní i odborný život a myslivost v republice pozitivně ovlivnili.

Lovu zdar!

A jaký je váš vlastní postoj k lovu?
Já sám nejsem lovec ani myslivec. Myslím si ale, že ve své pozici nemám právo někoho soudit. Myslivost je ritualizovaný způsob zabíjení zvěře. I zde platí, že ve výsledku nezáleží na tom, jestli po odlovení dáte srnci do huby větvičku nebo ne. Tedy zda formálně provedete určitý úkon. Důležité je, co za těmito činy cítíte. A to platí i v lovu samotném. Můžete lovit s velkopanskou arogancí a cítit se jako člověk, který je pánem nad životem a smrtí toho zvířete, nebo s určitou pokorou a s vědomím, že zvíře zbavujete života, jak říká pan Fejfar. A že to pro vás má nějaký vnitřní neegoistický význam.

Jak plánujete film dostat k lidem?
Rád bych dělal v první řadě diskuze se zástupci mysliveckých komunit v regionech. Rád bych s filmem objížděl vesnice, kde má myslivost největší tradici. Předem bych oslovil městský úřad a nabídnul jim kulturní program spolu s mysliveckým sdružením, skauty a biologickými kroužky.

Jak si ale vysvětlujete to, že pro některé lidi to nelidské je?
Film ukazuje, že myslivost, minimálně v českém kontextu, je nutná a zároveň také z čeho plyne ona nutnost. Člověk už do přírodního prostředí zasáhl natolik, že není schopné bez vnějších zásahů fungovat. Nejsou zde predátoři, kteří by lovili zvěř nebo člověka. Příroda již není divokou a panenskou, ale člověkem obhospodařovanou. Pokud říkáme, že lov a myslivost jsou nelidské, tak tím spíše myslíme, že nesouzní s jakousi představou o člověku jako o pokorou prodchnutém tvorovi sokratovského typu, který je schopen být svobodný a zároveň vypít číši bolehlavu. Já ale člověka vnímám i jako predátora a v tomto smyslu mi myslivost přijde lidská. Člověk, jak mu rozumím já, má stejně jako ostatní zvířata svoji vášeň a své pudy. Lov a myslivost pro mě představují pozůstalost člověka predátora. Pudového tvora.


Jaroslav Kratochvíl

Vedle Katedry politologie na Západočeské univerzitě v Plzni nastoupil na Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU, kde v roce 2012 studium úspěšně zakončil. Nyní zde dále působí v doktorském studijním programu, ve kterém se zaměřuje na otázku obrazu Němce v československém dokumentárním filmu mezi léty 1945–1968. Ve své dokumentární tvorbě se  věnuje aktuálnímu společenskému dění zasazenému do širšího politického a filozofického kontextu. Mimo jiné se soustředí na problematiku „soužití“ s minulostí – například ve filmech Generál (2007), In vino veritas (2009), Mnichovský diktát (2009) – a zpochybňování „populárních“ vzorců interpretace, například ve filmu Co je to … moderní umění (2007). Spolupracoval s Českou televizí na cyklu Hádanky domů života (2013) mapující židovské hřbitovy a komunity v ČR, na programu k oslavě sta let českého skautingu a na dokumentárním portrétu Petra Pitharta v seriálu Expremiéři (2013). Také se podílí na dramaturgii festivalů Cigistock a Kontejnery k světu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková