Oáza uprostřed betonové šedi

Rozhovor s Jiřím Stejskalem, autorem dokumentu Jáma

Jáma

Jiří Stejskal se ve třiadvaceti letech vydal na ukrajinskou periferii natočit příběh rodiny, která svádí boj s tamním molochem a pokouší se vyhrát majetkoprávní spor. Z jedné návštěvy za cílem natočit krátký film se nakonec stal časosběrný dokument, který mapuje šest let boje odhodlané Nataši za jámu a vlastní čest.

Jak jste se o majetkoprávním případu Natašiny rodiny dozvěděl?
Poprvé jsem o nich slyšel v Estonsku na studiích. Moje spolužačka má v jednom z věžáků rodinu, přímo v oblasti, kde jsme později natáčeli. Ukazovala mi fotografie polorozpadlého baráku s rozsáhlou zahradou, takový skanzen uprostřed betonové zástavby. Řekli jsme si, že se tam zajedeme podívat a zjistíme, jak je možné, aby tam někdo žil, a kdo ten někdo vlastně je. V Estonsku jsme úspěšně zažádali o grant na krátký film a mohli jsme tak na Ukrajinu vycestovat.

Jaké bylo první setkání s rodinou?
Při první návštěvě jsme byli limitováni časem, protože grant vystačil jen na jednu cestu. Natašu se nám sice před výpravou podařilo kontaktovat pomocí rodičů spolužačky, ale stejně jsme nevěděli, jestli s námi bude chtít spolupracovat. Pro odlehčení situace jsme se u jejich dveří objevili s flaškou, ale narazili jsme, protože u nich doma se alkohol netoleruje. Naštěstí už při prvním setkání byla cítit vzájemná sympatie, a to i bez mé znalosti ukrajinštiny.

Dělal jste před výjezdem průzkum o majetkových případech na Ukrajině? Kolik rodin svádí podobný boj jako Nataša?
Těch rodin je samozřejmě víc a jejich problémy jsou obdobné. Nataša je s nimi v kontaktu, ale v jejím okolí se žádná z nich nenachází. Na začátku natáčení jsem navštívil i jiné rodiny a nějaký čas jsme je i sledovali. Myslel jsem si, že natočený materiál použiji jako druhou linku, ale protože pro dokument je potřeba mít zajímavé protagonisty, zůstal jsem u Natašina případu.

V jaké fázi natáčení jste si uvědomil, že vytváříte časosběrný dokument?
Po úspěchu krátké Jámy jsem rodinu několikrát navštívil a po mém návratu se mě lidé z okolí vždy vyptávali, co je nového a jak si myslím, že to celé dopadne. Nejdříve jsem začal rodinu pravidelně sledovat na dálku a ve chvíli, kdy jsem znovu dostal peníze na návštěvu, což bylo v roce 2011, jsem si začal uvědomovat, že vytvářím časosběrný dokument.

Jáma lvová betonová

Jak váš krátký film Jáma, tak celovečerní dokument stejného názvu se zdá být především jakýmsi důkazním materiálem. Co Jáma znamená pro Natašu?
Je to rozhodně zásadní důkazní materiál, ale nejde jen o ten výsledný produkt. Nezastával jsem pouze roli režiséra za kamerou. Když jsem ji vypnul, snažil jsem se být nápomocný. Natašu jsem doprovázel na soudní přelíčení, což jí pomohlo, jelikož ve chvíli, kdy mě představila jako novináře, se k ní chovali s úctou. Také bylo důležité, aby se případ dostal do médií, a tak jsem kontaktoval pár přátel, kteří nám se zviditelněním pomohli. Pro Natašu je to samozřejmě důkaz toho, že na tom místě žijí, a že když se něco stane, tak nebude možné to nechat zmizet. Rozhodl jsem se v jámě uspořádat happening pro rodinu Nataši a lidi z okolí. Jsem si jistý, že její optimismus je motivační i pro ostatní lidi, kteří díky němu získávají odvahu se systémem bojovat.

Jaký je váš postoj k majetkovým zákonům na Ukrajině?
Trochu bych to celé přirovnal k situaci s kuponovou privatizací u nás, která byla velmi podobná, ale s lidmi se zacházelo důstojněji. Mohli se na někoho obrátit a zpětně se dovolat jakési spravedlnosti. Na Ukrajině se k něčemu takovému ani zdaleka nepřibližují.
Změnil se váš pohled na toto téma v průběhu natáčení a vývoje situace?
S tím jak rostla moje informovanost, se i můj zájem o celý případ prohluboval. Ať už to bylo přes Natašu nebo ze zdrojů, které jsem si vyhledal. Postupem času jsem na případ nahlédl z jiné perspektivy a pochopil jsem, že rodina není černobílá, že systém tak trochu vydírá. Bylo pro mě důležité, aby Nataša viděla, že vlastně stojím na jejich straně. Proto jsem jí krátký film hned promítl a mám to v plánu udělat i s celovečerním dokumentem.

Může Nataša boj vyhrát? Nezdá se vám, že toho chce za jámu příliš?
Je to souboj Davida a Goliáše, který vyhrát nemůže. Záleží, jak bude šikovná a jak dlouho dokáže v systému plavat a situaci pozdržovat. Osobně si nemyslím, že by dělala špatnou věc. Jejím záměrem není se někomu mstít, jen chce, aby se k ní lidi chovali slušně a dívali se jí zpříma do očí. Nehodlá se smířit se situací, kdy ji někdo vyzve k odchodu z jejího pozemku bez nároku na odpovídající kompenzaci. A když se zamyslíme nad velikostí pozemku, za odpovídající nelze považovat pokojový byt. V konečném důsledku jí nejde o jednu konkrétní jámu, ale o férové zacházení s lidmi.
Pokud mluvíme o finanční kompenzaci, tak je to poněkud přehnané. Určitě to lze připsat lidské chamtivosti. Kdyby jí ale někdo nabídl adekvátní kompenzaci, tak by ji přijala. Člověk by si měl včas uvědomit své limity a odhadnout, kdy má ještě smysl bojovat a kdy je lepší vytáhnout bílý kapesník. Tvrdohlavá setrvačnost pak může mít za následek naprostou zkázu. Pokud na základě ekonomické krize, která na Ukrajinu dorazila později, přestanou developeři investovat do novostaveb, tak by mohl přijít zákon stanovující výstavbu školky na Natašině pozemku. V tomto případě by Natašina rodina nezískala vůbec nic.

Kdo jinému jámu kopá?

Máte pocit, že rodina za Natašou stojí, nebo že vytáhla do boje sama?
Těžko říct. Ta situace je nesmírně obtížná. V jámě v jednom kuse něco nefunguje, ale investice do rozsáhlých oprav nedávají příliš smysl, protože nikdo z nich neví, kdy si budou muset sbalit kufry a dům opustit. Myslím si, že čím jsou děti starší, tím jsou Nataše větší oporou a lépe problémům rozumí. U Slávy si ale nejsem úplně jistý. Jednou prohlásil, že by jámu nejraději zalil betonem a postavil na místě parkoviště, kdyby po svém boku neměl bojovnici, tak by to snad i realizoval. Pro Natašu je ten souboj do určité míry radost, až skončí, tak ztratí velkou část svého vyžití. Její podstata je neustále něco dělat, angažovat se. Určitě v tom ale není sama, obklopila se lidmi, kteří ji v boji podporují. Právník, kněz a mnoho dalších, kterým Nataša poskytla azyl a oni jí na oplátku pomáhají na zahradě a spravují řadu věcí. Vytvořila takové komunitní centrum, které funguje na bázi, kdo vydělává, platí mně, a kdo potřebuje, tomu platím já.

Jak ten Natašin případ ovlivní revoluce na Ukrajině? Uvažoval jste, že to téma v dokumentu ještě rozehrajete?
Nikdo se tam teď nebude zabývat majetkoprávními vztahy. Po revoluci je středobodem zájmu Rusko. Developeři přestanou vyvíjet tlak, protože není vhodná situace na investice do stavebních projektů, a Nataša tak získá čas, což je pro ni výhra.
Naposledy jsem Natašu navštívil před revolucí, ale myslím si, že z filmu je ta beznaděj národa, který se nachází v situaci těsně před revolucí, cítit. Přemýšlel jsem, jak moc mám s událostmi pracovat a zda je do dokumentu vůbec zařadit. Došel jsem ale k názoru, že můj film je daleko univerzálnější a že by neměl být ukončen záběry z revoluce.

Chcete se k dokumentu vrátit i v budoucnu a sledovat osudy rodiny během a po období „krize na Ukrajině“?
Samozřejmě bych v natáčení rád pokračoval, ale záleží, zda bude o film zájem. Pro případné pokračování jsme uvažovali o trochu jiném způsobu distribuce. Chtěl bych vytvořit seriál, který by bylo možné sledovat na internetu.

Jak si myslíte, že budou diváci k boji o jámu přistupovat, a co jáma znamená pro vás?
Někteří se na ně budou dívat stejně jako lidi z okolních paneláků, jako na žebráky, a jámu budou vnímat jako místo, které by mělo být zalito betonem. Možná že kdyby bojovali za něco vizuálně hezčího, tak by se za ně postavilo více lidí. Pro mě je jáma oáza uprostřed panelákové šedi. Je paradox, že u nás dostáváme zeleň do měst nuceně, zvelebujeme ten sídlištní hnus a na Ukrajině si v něm naopak libují. Dělají stejné chyby jako my před několika lety.


Jiří Stejskal absolvoval studium audiovize, střihu a zvuku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Své vzdělání doplnil titulem z oboru filmové režie na univerzitě v Talinu. Byl střihačem filmu Doda Gombára Smíchov pláče, Brooklyn spí (2011) a podílel se i na dokumentech České televize. Stejskal se navíc profesně věnuje fotografii a divadlu.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

2.19Sám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila Boháčková
1.19Věřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin Svoboda
1.19Systém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin Svoboda
1.19Jak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej Moravec
6.18Vězení jako normální zkušenostRozhovor s režisérem Karlem ŽaludemMartin Svoboda
5.18Práca naša každodennáRozhovor s Elke Groenovou, rakouskou režisérkou snímku Pláž Bojo Matúš Slamka
5.18Náš pohled na svět je odrazem místa, ze kterého pocházímeRozhovor s Mykaelou Plotkin, režisérkou filmu Očima cizince, jenž se ucházel o titul nejlepší debut na 22. MFDF Ji.hlava v sekci Mezi moři
5.18Umění musí být reakcí na nedostatek svobodyRozhovor s režisérem nejlepšího debutu na MFDF Ji.hlava Joaquínem MaitemTomáš Poštulka
5.18Pravda je největší lež, kterou si lidé vymysleliRozhovor s rumunským držitelem Stříbrného medvěda z Berlinale Radu JudemTomáš Poštulka
F5.18Skutečnost je vlastně takové velké nicRozhovor s Alešem Sukem o jeho novém filmu Konec světla, který je uveden ve světové premiéře v soutěži Česká radost na 22. MFDF Ji.hlavaMatěj Pořízek

starší články

f4.14DOK.REVUE
27. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková