Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluci

Rozhovor s Kateřinou Turečkovou, režisérkou filmu Iluze, který bude mít světovou premiéru na 22. MFDF Ji.hlava.

Zatímco turisté přijíždějí do Budapešti obdivovat krásu budovy parlamentu, pod její střechou se hroutí pilíře demokracie. Alespoň takový dojem si z ročního studijního pobytu v Maďarsku přivezla Kateřina Turečková, režisérka filmu Iluze, dokumentu ve stylu hry, která vás provede jednotlivými levely současné maďarské společnosti.

V soutěžní sekci Česká radost uvádíte svůj film Iluze, stylizovaný do estetiky počítačové hry. Co pro vás toto médium představuje?
Je to umělecká budoucnost, nový svět. Má v sobě interaktivitu – kdokoliv se může stát součástí uměleckého díla a to je nádhera. A když uděláte dobrou hru, stvoříte úplně neuvěřitelné věci. Zároveň může být hrozně silná, manipulativní.

Proměnil se váš pohled na ni během natáčení?
Půl roku před natáčením jsem strávila v knihovně a zkoumala, co počítačová hra vůbec znamená. Podobně jsem studovala teorii státu a politiky, maďarskou historii a kulturu. Takže ano, můj pohled se proměnil, protože jsem se hodně naučila a poznala neskutečnou spoustu skvělých her. Nešlo mi přitom o jejich interaktivitu, ale o jejich estetickou stránku, proto jsem sama žádné nehrála, jen jsem při tom pozorovala ostatní.

Ve vašem filmu předkládáte hodně audiovizuálních podnětů, přitom nijak nevedete divákovu pozornost. Nechala jste zodpovědnost – volit si, na co se soustředit – na divákovi záměrně?
To je odrazem mého vnímání reality. Film utvářím tak, jak mi to přijde přirozené. Chápu, že diváci nemusejí stíhat, ale ať se tím nestresují. Nevadí, když jim něco unikne, protože se za pět minut dozvědí ještě horší věci. Baví mě je nešetřit, protože svět sám o sobě je dost intenzivní a já ho lidem předávám tak, jak ho vnímám.

Ve které fázi se Iluze začala rodit? Jela jste už do Maďarska s tím, že natočíte film?
Do Maďarska jsem si jela odpočinout. Po prvním týdnu jsem si ale začala uvědomovat, že se tam děje něco zvláštního. Bylo to pro mě šokující. Zažívala jsem osobní muka, protože žít v nesvobodném světě je mou noční můrou. Přemýšlela jsem, co s tím. Chtěla jsem v Maďarsku udělat revoluci, ale nevěděla jsem jak. Chodila jsem za lidmi, ale ti byli tak smutní, že to s nimi nešlo. A jediné, co v životě umím, je točit filmy. Nic jiného jsem posledních deset let ani nedělala. Tak pro mě bylo přirozené reagovat takto.

Když lidem o něčem zakážete diskutovat, přestanou o věcech přemýšlet, protože o nich spolu nemluví.


Scénář tedy vznikal už přímo v Maďarsku?
Ano. Začínala jsem s myšlenkou, že půjde o počítačovou hru. Nechtěla jsem ukazovat tváře lidí, ale přišlo mi super, nechat je stát se herci. Navíc přežít v jakémkoli systému je tak trochu jako videohra. Můžete ji hrát kdekoliv, na kterémkoli kontinentu, v kterékoli zemi. Další scény přicházely vzápětí. Něco jsem měla v hlavě hned, něco přišlo později, třeba až ve střižně. Například moment se třemi postavami, které se snaží zapomenout na svět, patřil původně do jiné části filmu, ale ve střižně bylo nakonec rozhodnuto jinak.

Zaznívají ve filmu výpovědi z úst lidí, kterým se vyobrazené příběhy skutečně staly? Nejde o herce, kteří by přeříkávali příhody někoho jiného?
Až na jednu scénu, kterou nahrála maďarská herečka žijící v Česku. Nechtěla být v titulkách, protože má v Maďarsku hodně přátel. Takže paranoia existuje i u lidí, kteří žijí mimo Maďarsko, mají maďarské přátele a identifikují se jako Maďaři. V tuto chvíli si člověk musí uvědomit, že je na tom systému něco hodně špatně. Všechno ostatní jsou lidé, se kterými jsem se poznala a mluvila s nimi.
Každý má potřebu mluvit o něčem, co je pro něj důležité, a já chtěla proniknout do jejich intimity. Fakta mě moc nezajímala. To bychom se potom museli bavit, co je to demokracie, co je to svoboda – a to je jiný film. Chtěla jsem proniknout do intimity člověka, který svou situaci nějak vnímá. A proto jsme si s mými protagonisty sedli a v angličtině si povídali. Daný člověk mi svůj příběh sdělil třeba třikrát a já mu pokaždé vysvětlila, čeho potřebuji víc a čeho míň. V maďarštině jsme nahrávali ve chvíli, kdy jsem si obsahem jejich výpovědi byla jistá nebo když jsem měla pocit, že je pro ně rozhovor psychicky náročný. Zkuste se čtyřicet minut bavit s někým z České republiky, ze svobodného světa, o něčem, co je u vás špatně! Nato jsme si sedli s překladatelem Evženem Gálem, který nám všechno postupně překládal, a nakonec jsem stříhala s maďarštinou v jednom uchu a s překladem v druhém. Proces vzniku byl náročný, ale podle mě je důležité, že je celý film v maďarštině, zaslouží si to.

Je Iluze spíše o vás a vašem vnímání situace v Maďarsku, nebo o lidech, jejichž příběhy vyprávíte?
Jakákoliv informace, kterou předáváte, je subjektivní. Samozřejmě jsem do Maďarska přijela já, Kateřina z České republiky. Mám nějaké zkušenosti a svět vnímám trošku jinak než ostatní. Iluzi hraju já, díváte se skrze mou optiku. V jednu chvíli i manipuluji s obrazem a vidíte věci, které se nikdy nestaly – tvrdím vám, že je válka, protože pro mě celá tamní situace s válkou hraničí. Vypravěčkou jsem já.

Fakta mě moc nezajímala. To bychom se potom museli bavit, co je to demokracie, co je to svoboda – a to je jiný film.


V anotaci v ji.hlavském katalogu je zmíněn váš citát: „Nejnáročnější polohou toho filmu bylo udržet se před svou vlastní paranoiou před normalizovaným myšlením, které mé postavy a systém, o kterém jsem točila, neustále produkují.“ Bojíte se, že takto začneme přemýšlet všichni a přestaneme vnímat, co je špatně?

Když jsem dostala minulý rok čestné uznání za Tradici, dovolila jsem si takto veřejně vystoupit před lidmi na pódiu. Poté, co Vítu Janečkovi nebyla na FAMU prodloužena smlouva, protože mluvil o věcech, které se mu na škole nelíbily. Toto odůvodnění zmínil i děkan Holý. Dovolila jsem si Vítu Janečkovi poděkovat, z morálního hlediska. To jsem v Maďarsku žila dva měsíce a sledovala tamní normalizovanou společnost. Když lidem o něčem zakážete diskutovat, přestanou o věcech přemýšlet, protože o nich spolu nemluví. Pak si na vše musíte přicházet sami, což je strašně náročné. Přijďte si na celý svět! Potřebujete se vzdělávat, komunikovat s lidmi, jinak se vracíte o několik stovek let zpátky. Doufala jsem, že až se vrátím na FAMU, budu pořád umět myslet. Samozřejmě přemýšlím dál, nikdo mě nezastaví, i když mě už některé hlasy nabádaly, ať o určitých věcech nahlas nemluvím. To si ale nemohu dovolit, jinak bych přistoupila na vlastní sebevraždu a sama sebe uzavřela.

Na filmu se podílelo osm různých hudebníků. Proč jste jich ke spolupráci přizvala tolik?
Přišlo mi zábavné, že každý může přijít s trochu jinačí emocí, protože i jednotlivé levely jsou odlišné a o někom jiném. Je tam například Jirka Libánský, který ve scéně s volbami hraje jen na klavír. To je krásný kýč! Každý udělal jednu nebo dvě minuty a pak jsme s tím začali šachovat, až z toho vznikla dramaturgie celého filmu. 

Co vás po technické stránce bavilo nejvíce? Natáčení z první osoby, střih, samotná forma počítačové hry…?
Každý film je pro mě formálně jiný. Dělám si je takové, aby mě bavily pokaždé. Je ale pravdou, že jsem si letos užívala všechny části. Ze začátku jsem měla v pokoji všude možně nalepené různé struktury a propojení jako z nějakého detektivního filmu. Část před natáčením jsem si opravdu užívala. Nebo mě hrozně bavily momenty, když jsme s kameramanem Ludvíkem přišli na něco, aniž bych to měla ve scénáři. 

Co jste takto objevili?
Jeden z nejdůležitějších momentů ve filmu – válku. Scénu, ve které proletí letadla. Přelétala nad námi během natáčení a ve mně to pokaždé vyvolalo pocit, že je skutečná válka, protože dělají hrozný hluk. A najednou nás napadlo propojit je s celou iluzí. Ve střižně jsme je vložili do psychicky nejvyhrocenější scény filmu, čemuž jsme se se střihačkou hrozně smály. Podobné umělecké katarzní momenty mám ráda.
Iluzi fakt miluju. Zároveň vím, že příště natočím ještě lepší film. Nebo že k tomu spěju. Je to nekonečná životní sranda.


Kateřina Turečková (1993) původně studovala obor teorie a dějiny dramatických umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, poté přešla na katedru dokumentární tvorby na FAMU, kde realizovala osobní dokumentární miniatury jako Strip (2015), Bezobratlí (2015) či Lenko (2016). Posledně jmenovaný byl představen na Ji.hlavě. Minulý rok mimo jiné natočila filmovou báseň z rodného Kyjova s názvem Tradice (2017).





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

F5.0Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.0Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.0VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.0Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.0Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.0V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.0Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.0Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda
F3.0Dostat Trumpa z Bílého domu je pro záchranu klimatu klíčovéRozhovor s Billem McKibbenemJakub Patočka
F3.0Karel Vachek: Prostě to musí být film k smíchu!Jeden z nejoriginálnějších českých filmařů Karel Vachek natočil svůj devátý filmový román s názvem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Padesát let od pražského jara a třicet od sametové revoluce v něm Vachek bilancuje „s vnitřním smíchem“ společenský vývoj a vidí možnou budoucnost v přímé demokracii, kterou umožní propojení lidstva počítačovou sítí bez zastupitelů. Komunismus má dnes v 17:30 v Horáckém divadle premiéru a poté zamíří 5. listopadu do české kinodistribuce.Kamila Boháčková

starší články

F5.18DOK.REVUE
29. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl