Co my jen víme?!


Co my jen víme?!

Do jaké míry můžeme v případě snímku Co my jen víme?! (v originále: What the #$*! Do We (K)now!?) hovořit o populárně-vědeckém filmu? Film spojuje iniciační příběh hluchoněmé fotografky, kterou opustil manžel, s výpověďmi vědců o povaze skutečnosti kolem nás (zejména kvantově fyzikální) a v nás (zejména psychicko-biologické) za notného využití překvapivě vtipné animace. Dokument systematicky nepopisuje nějakou oblast vědy, jeho téma je mezioborové, přestože jedno z druhého vyplývá celkem organicky.

Řekl bych, že se film snaží podat vědecko-spirituální světový názor, v němž budou obě složky v rovnováze, oběma přisuzuje stejnou platnost, snaží se ukázat, že od sebe nejsou navzájem oddělené. Tento názor film nepodává jako jasnou soustavu, která by znala odpovědi na všechno podstatné a kterou by všichni mluvčí ve filmu zastávali. Spíše jde o jakousi tendenci. Přestože v dokumentu zazní označení new age pouze jednou, a to v kritické distanci („Tohle není new age, ale věda.“), zmíněná tendence nese důležité znaky tohoto fenoménu: důraz na propojení vědy a spirituality, přesvědčení o extrémní míře ovlivnitelnosti světa kolem nás naším vědomím přímo (bez fyzických prostředků), panteistické názory na Boha a nás jako jeho součásti, všechny tvořící Jedno. Ve spirituální rovině pak samozřejmě rovněž odmítání tradičního pojetí hříchu, trestajícího Boha, obětování a koření se jemu, až po určité oslabení rozdílu mezi dobrem a zlem, byť to není ve filmu tak zřetelné a tvůrci se těmto otázkám explicitně nevěnují. Na začátku snímku i v jeho průběhu padají zásadní otázky: Odkud přicházíme, kam jdeme a proč jsme tady? Proč není vesmír spíše než nic? Na tyto otázky film neodpovídá.

Způsob, jakým dokument pracuje s kvantovou fyzikou, je ne zcela korektní, blíží se knihám typu Tao fyziky od Fritjofa Capry. Vychází z jedné z jejích interpretací, tzv. kodaňské, a podává ji jako jedinou, samozřejmou, všemi sdílenou a v souladu se zbytkem vědy. Film se dokonce kloní k extrémní formě kodaňské interpretace, která považuje za důvod kolapsu kvantové funkce inteligentního pozorovatele.

Dokument zdůrazňuje „nekonečné“ možnosti výběru, volby, které mysl má a kterými může do hloubky ovlivnit svět. Neřeší ale v této sféře základní otázku: Proč volím to, co volím? Nejprve mi něco musí jako dobré připadat, až pak to mohu zvolit. Naopak to nejde. Ale o tom, co mi bude jako dobré připadat, nijak nerozhoduji, přestože s dalším poznáním se mi může začít jevit lepší (nebo horší) něco jiného než dříve.

Proč považujeme věci kolem sebe za skutečnost, a ne za výplod své mysli? Samozřejmě jako subjektivní idealisté můžeme věřit, že vše je v naší mysli, ale kde se tu ta mysl vzala? A proč si věci představuje zrovna takto a ne jinak? Důvod, proč nebýt subjektivními idealisty, není v první řadě praktický (jak si většina lidí zřejmě myslí), ale teoretický: prostě chápat sebe jako součást vnějšího světa a ne naopak dává větší smysl, lépe to vysvětluje, proč tu naše mysl vlastně je a proč je taková, jaká je. (A pokud vím, proč něco je, pak vím také, že to je, i kdybych to bezprostředně před sebou neměl. Kdežto naopak to neplatí: z toho, že o něčem vím nebo si myslím, že to je, neplyne, že vím, proč to je.)

Přestože přímo slovo „determinismus“ ve snímku nepadne, snaží se vůči němu vymezit. Autoři ovšem podsouvají tradiční vědě a náboženství myšlenku, že věci kolem sebe a v sobě nemůžeme nijak ovlivnit, musíme se pouze přizpůsobit. To si ale myslí málokdo. Ani „tradiční“ lidé obvykle nevěří, že nemají nad svými životy žádnou kontrolu a že jsou zcela otroky osudu.

Co my jen víme?!

Rozdíl mezi fatalismem a determinismem je v tom, že podle deterministy záleží výsledek nějaké situace na tom, co uděláme, kdežto podle fatalisty ne. Poznat vlastní omezení a podle tohoto poznání změnit své chování, to determinismu nijak neodporuje. Je to spíše formou fatalismu (můžeme tomu také říkat uzavřený determinismus): tedy ať se o sobě a světě kolem sebe dozvím cokoliv, chovám se pořád stejně, mé chování není nijak ovlivněno mým poznáním, vzorce jsou jednou provždy dány. Podle mne útočí film v tomto ohledu špatným směrem.

Dokument se staví na odpor klasickým fyzikálním zákonům a klade proti nim zákony pravděpodobnostní. Chce ukázat, jak je svoboda možná (jako „prostor nekonečných možností“), a pomáhá si přitom kvantovou fyzikou s její neurčeností. Pravděpodobnostní zákony ovšem nejsou schopny odpovědět na základní otázku: Proč je toto a ne něco jiného? Neboli: Proč je zrovna teď zrovna toto?

Zřetelně se to ukazuje na otázce po důvodu existence vesmíru. „Kodaňští“ kvantoví fyzikové zdůvodňují existenci vesmíru možností jeho vzniku: tedy velmi malou pravděpodobností lokální neplatnosti určitých zákonů, pokud se tato neplatnost odehraje v dostatečně krátkém čase a týká se dostatečně malých objektů. Takto popisují například vznik něčeho z ničeho. A protože nejsme vázáni nějak omezeným časem ani prostorem, i k tomu sebeméně pravděpodobnému dojde.

To je ale dvojnásob problematické. Jednak to znamená, že i trvalé nebytí má svou nenulovou pravděpodobnost – že nikdy nic nevznikne, může mít pravděpodobnost třeba jedna k nekonečnu, ale to pořád neřeší, proč se tato možnost neuskuteční. Proč něco je, vysvětlíme jen tak, že ukážeme, proč to nemůže nebýt – ne tak, že se budeme snažit určit, nakolik je toto nebytí méně či více pravděpodobné než bytí. Věc nemůže zároveň být a nebýt ve stejném ohledu – to je klasická formulace zákona sporu. Pravděpodobnostní tvrzení typu „je na 50 procent“ nebo „je na 99 procent“ budou vždy jen součástí uvažování, daného protiklady „je/není“.

Druhý problém kvantových úvah o vzniku něčeho z ničeho je v postupu, který se snaží možnost něčeho dostat na úroveň „samozřejmé“ možnosti ničeho. Protože nic a něco nemohou (v tomtéž) existovat zároveň, znamenal by úspěch takového postupu, pokud by byl předpoklad o samozřejmosti ničeho správný, že zde musí být příčina jak k existenci, tak k neexistenci: protože obojí by bylo stejně možné, zároveň by se ale popíralo a zároveň by nutně jedno z nich muselo platit. Takže úvaha, která se snažila dokázat, že něco nepotřebuje příčinu stejně tak, jako nepotřebuje příčinu „nic“, by došla k závěru, že příčinu potřebuje nejen něco, ale i nic.

Film účinně představuje vědění jako něco tajemného a lákavého. A to jak obsahem, tak formou: i použité animace bychom mohli nazvat „vědecko- -spirituální“. Dynamický střih a obsahové skoky občas ale chápání souvislosti ztěžují. Divák má ze začátku také obavu, že ho film povede k nějaké konkrétní sektě, třeba scientologům, ale nestane se tak.

S filmem lze souhlasit, že mysl toho ovlivňuje více, než si uvědomujeme. Ne ale nekonečně více. Po žhavém uhlí chodit můžeme, ale mohli bychom chodit po vodě, kdybychom to opravdu chtěli, jak jeden z mluvčích ve filmu tvrdí? Film spíše otázky vznáší, než že by je řešil. Ale pocit osvobození z něj je silný. Je to atak, který otřásá našimi představami o samozřejmém, pomáhá nám uvědomit si své okovy a nastiňuje možnosti, jak se jich zbavit: jako se v závěru fotografčina vyhozená krabička psychofarmak mění v míč a ten putuje abstraktním tunelem mysli.

Autor je redaktorem Polygrafie revue.


Co my jen víme (What the #$*! Do We (K)now!?). Režie a scénář: William Arntz, Betsy Chasse. Kamera: David Bridges, Mark Vicente. Střih: Jonathan P. Shaw. USA 2004, 109 minut.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

2.8DOK.REVUE
10. 03. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíJak režisér David Butula připravoval svůj film Dunaj vědomí o kapele Dunaj? Připomínáme si jeho starší text pro dok.revue z doby, kdy film teprve vznikal. Dnes ho ji.hlavský festival promítá od 14:30 v Dělnickém domě. David ButulaTémaVálka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis PrášilFestivalový tipÚterní tip dokumentaristky Terezy ReichovéTereza ReichováRozhovorŽeny sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika BleščákováRozhovorMusíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila BoháčkováPohledyVnitřní svět básníka Ivo HuclaDám si čínuIvo Hucl