Co (ne)má být zdarma a proč

Co by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?

zdroj: J. Murrey Atkins Library

Otázka, co všechno by v moderní společnosti mohlo či mělo být zdarma, není pouze ekonomická. Je také politickým či ideologickým stanoviskem, právním problémem i kulturním specifikem. Dne 12. listopadu 2012 tehdejší prezident republiky Václav Klaus vetoval (nakonec se ukázalo, že marně) Poslaneckou sněmovnou i Senátem Parlamentu České republiky schválený vládní návrh zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi), a to s odůvodněním, že „filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů, tedy i z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali.“1)

„Veřejný statek“ je pojem z ekonomické teorie, která jej jednoznačně definuje jen zdánlivě (k definičním znakům se obvykle počítá, že žádné spotřebitele veřejného statku nelze efektivně vyloučit ze spotřeby a dále že konzumace veřejného statku jedním spotřebitelem nesnižuje obdobný užitek spotřebitelů dalších). Potíž spočívá v tom, že hodnocení, zda došlo k naplnění stanovených definičních kritérií, je značně subjektivní a záleží na zvoleném pozorovacím úhlu. Zejména zodpovězení otázky, (ne)dochází-li ke snižování užitku jednotlivých spotřebitelů statku, který kandiduje na prohlášení za veřejný, bude zřejmě vždy sporné. Lze totiž stěží objektivně kvantifikovat míru užitku, kterou má konzumace určitého statku pro různé spotřebitele, neboť tuto míru nakonec určuje každý jednotlivý spotřebitel.

Z uvedeného plyne, že veřejné statky – které by případně zasluhovaly být financovány z veřejných zdrojů – zřejmě nelze rozpoznat s přírodovědeckou precizností, ale jde o otázku spíše politickou, jejíž rozřešení závisí na převažující politické orientaci účastníků demokratické debaty. Pokud se tedy například většina debatujících shodne, že filmový průmysl, vyjma toho, že je také standardním obchodním odvětvím, dokáže vyrábět produkty, které mimo jiné nesou určité kulturní hodnoty, jsou nenahraditelným zdrojem informací o naší době a společnosti, jakož i jedním ze zprostředkovatelů národní soudržnosti a svědectvím o naší národní identitě ve světě – pak jde zřejmě o produkty velmi specifické, u nichž lze vážně uvažovat o tom, aby byly financovány i „z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali“.

Obdobná diskuze se aktuálně vede i ohledně koncesionářských poplatků sloužících k financování provozu České televize a Českého rozhlasu. Zatímco generální ředitel České televize Petr Dvořák v březnu tohoto roku uvedl, že by koncesionářské poplatky s ohledem na technologický rozvoj do budoucna měly hradit všechny české domácnosti, bez ohledu na to, zda vlastní televizor, či nikoliv, současný prezident České republiky Miloš Zeman prohlásil, že by naopak zrušil i povinnost platit koncesionářský poplatek, kterou nyní má každý majitel televizního přístroje (a nahradil ji principem dobrovolnosti). I zde jsme konfrontováni s otázkou, zda veřejnoprávní televize a rozhlas, které by měly přinášet zcela specifický (rozuměj kvalitativně vyšší a rozmanitější) zpravodajský i zábavný obsah, představují pro většinu občanů takové společenské dobro, aby na nákladech na tyto služby byli nuceni participovat i ti, kteří z nich pro sebe nepociťují žádný přímý prospěch. Ostatně analogické otázky jsou již notoricky vznášeny i v oblasti financování vědy, výzkumu, školství – a dalších tradičně chápaných „veřejných statků“.2) Odpovědi mohou být ve výsledku opět pouze politické, jakkoliv ideálně podpořeny odbornými argumenty.

Open access jako kompenzace „nedobrovolným plátcům“

Open access – tedy doslova otevřený přístup – je myšlenka do značné míry založená na právě řečeném. Pakliže již je veřejnost nucena přispívat na financování veřejných služeb, měla by ideálně obdržet co nejvíce „hmatatelných“ protihodnot, jakými může být právě i nezpoplatněný otevřený přístup k výsledkům služeb hrazených zcela či převážně z veřejných zdrojů.



Termín open access je v současnosti nejvíce skloňován zejména v souvislosti s veřejným přístupem k výsledkům vědecké práce. V tomto smyslu hovoří o otevřeném přístupu řada deklarací, iniciativ a programů. Zmiňme například „Budapešťskou iniciativu pro Open Access“ (2002)3), „Berlínskou deklaraci o otevřeném přístupu ke znalostem v přírodních a humanitních vědách“ (2003)4) či aktuálně rámcový program pro výzkum a inovace EU „Horizont 2020“ (účinný pro léta 2014–2020)5). Všechny uvedené dokumenty sdílejí společnou tezi, že v době existence celosvětové sítě Internet, která umožňuje jednoduše a levně šířit informace, je neopodstatněné, aby poznatky vědců, kteří svůj výzkum provádějí za podpory veřejných grantů, nebyly zpřístupněny na internetu zdarma široké veřejnosti. Uvedené dokumenty dále zdůrazňují, že kýženého cíle je možno dosáhnout zejména dvěma způsoby: publikací vědeckých poznatků v některém z tzv. otevřených časopisů (open-access journals), případně ukládáním vědeckých článků do tzv. otevřených repozitářů (open-access repositories). V textech se často zdůrazňuje, že otevřený přístup k výsledkům vědeckého výzkumu posílí ekonomický výkon a konkurenceschopnost a ve výsledku poslouží ku prospěchu vědců, občanů i průmyslu.

Může být takový přístup aplikován i na umělecká díla vznikající za veřejné podpory? Dozajista může, a do určité (omezené) míry se tak už děje. Určitý projev tohoto přístupu můžeme vidět například v aktuální formulaci takzvané nabídkové povinnosti v zákoně č. 496/2012 Sb., o audiovizi. Příslušné zákonné ustanovení uvádí, že pokud výrobce českého kinematografického díla obdržel od Státního fondu kinematografie podporu, je povinen Národnímu filmovému archivu nabídnout bezúplatný převod jedné rozmnoženiny takového díla, jakož i k němu příslušejícího literárního scénáře a propagačních materiálů.

V klasické podobě se tak s open access modelem v oblasti umění setkáváme například u některých muzeí a galerií, které na svých stránkách zpřístupňují digitální kopie již právně nechráněných uměleckých děl.6) U dosud právně chráněných děl je v Evropské unii tato ochrana potom záměrně omezena u některých takzvaných děl osiřelých (konkrétně se jedná o literární nebo audiovizuální díla, u nichž není znám autor nebo se jej nedaří dohledat), a to mimo jiné právě pro umožnění realizace open access modelu.

A co na to autorské právo?

Open access má v zásadě dva základní znaky. Za prvé přístup k příslušným datům musí být zcela zdarma. Za druhé tento přístup musí být co nejméně omezen držiteli odpovídajících autorských práv (jenom na okraj připomeňme, že těmito držiteli nemusejí být nutně vždy původní autoři).

Rozličné dokumenty definující open access (z nichž některé jsme uvedli výše) se více či méně liší v tom, jak široké „osvobození“ od autorskoprávních nároků pro otevřeně zpřístupněná data požadují. Velmi široké omezení autorských práv v tomto kontextu požaduje například zmíněná Budapešťská iniciativa, která v zásadě žádá, aby se autoři vědeckých výstupů „zřekli“ veškerých majetkových autorských práv a ponechali si pouze osobnostní autorská práva: stručně řečeno, autorům má být dle této představy ponechán pouze dohled nad integritou jejich díla (tzv. právo na nedotknutelnost díla) a nad tím, aby byli řádně uváděni jako autoři při užívání díla (tzv. právo osobovat si autorství); do žádných dalších dispozic s dílem by však autoři neměli mít právo zasahovat. Naproti tomu například požadavky programu Horizont 2020 jsou v tomto ohledu výrazně skromnější. Od autorů-vědců v případě vědeckých publikací žádá pouze, aby umožnili konečným uživatelům takovou publikaci číst on-line, stahovat a tisknout (širší nároky na autorská práva jsou nicméně kladeny v oblasti výzkumných dat).

zdroj: Jindra Planková

Podstatné je, že všechny definice open access ve zmiňovaných oficiálních dokumentech jsou plně kompatibilní s aktuálním modelem autorského práva, který známe například i v České republice. Omezení autorského práva je totiž dosahováno buď na bázi dobrovolného souhlasu majitele autorského práva (byť udělením tohoto souhlasu může být typicky podmíněno přidělení určitého grantu), anebo tím, že zákonná ochrana příslušného autorského díla (ať již vědeckého, nebo uměleckého) jednoduše uplyne. Open access tedy aktuálně nevyžaduje ke svému zavedení do praxe provedení (legislativní) revoluce, což nicméně neznamená, že nemohou existovat i názory, že současná ochrana poskytovaná autorům autorským právem je – na obecné rovině – nedůvodně příliš široká, a tedy i bránící ještě významnějšímu zavedení modelu open access do praxe. (Kdyby ochrana autorským právem trvala jenom 20 let po smrti autora, a nikoli aktuálních 70 let, významně by se rozšířil rezervoár veřejně přístupných děl – i takto může znít například jedna linie této argumentace.)

Nejrozšířenějším způsobem, jak v současnosti zajistit pro svá díla otevřený přístup, je využití některé ze standardizovaných licencí Creative Commons (byť lze využít i jiných druhů licencí). Výběrem jedné z těchto licencí tvůrce zvolí, v jakém rozsahu je rozhodnut své dílo právně zpřístupnit veřejnosti. Pro vyjasnění dodejme, že koncepce současného českého autorského zákona, která zdůrazňuje bytostně osobnostní základ autorského práva, zakazuje autorovi, aby se svých autorských práv platně zcela vzdal. Autor tedy může tato svá absolutní práva jedině relativně omezit, a to právě cestou licence nebo jednostranných souhlasů.

K rozebíranému tématu je možné dodat, že současný český zákon o audiovizi nezná podmínku, aby příjemce veřejné podpory v oblasti kinematografie rovněž ve prospěch veřejnosti omezil svá autorská práva k subvencovanému kinematografickému dílu. V současnosti spočívá tedy uvedené rozhodnutí na každém jednotlivém filmovém výrobci, bez ohledu na to, obdržel-li na vznik svého díla veřejnou podporu, či nikoliv. Někteří filmoví výrobci tak činí rádi a pravidelně, zejména v oblasti dokumentární, experimentální a vůbec obecně méně finančně nákladné tvorby, potažmo výroby.7) Filmy jsou též někdy zpřístupňovány pouze za velmi symbolické poplatky, či dokonce poplatky v dobrovolné výši.8) Mezi těmito modely otevřeného přístupu nicméně chybí určitý zastřešující jednotící systém.

Přes veškerá specifika filmové produkce a distribuce (v porovnání s vědeckým „provozem“) není zřejmé, proč by podobný systematický model otevřeného přístupu, který se stále silněji prosazuje ve vědeckém světě, nemohl v éře internetu fungovat také ve světě filmovém (jakož i v širším světě uměleckém). Úspěšné zavedení takového modelu by však zřejmě bylo podmíněno výrazným zvýšením současných veřejných podpor pro producenty umění, aby – podobně jako dnes vědci – nemuseli být, byť jen z podstatnější části, závislí na komerčním úspěchu svých produktů. Tím by se nicméně samozřejmě současně zvýšila ekonomická závislost producentů, potažmo umělců na státu a dalších veřejných korporacích. Zda je tuto cenu společnost ochotná zaplatit za širší otevřený („bezplatný“) přístup k uměleckým dílům, je – znovu – otázka především politická, na niž v pluralitním státě z podstaty věci neexistuje pouze jediná správná odpověď.


Poznámky

1) Celé znění onoho stanoviska prezidenta republiky k vládnímu návrhu zákona je k přečtení např. zde: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=6&ct=620&ct1=4

2) Pro zajímavost zmiňme i aktuálně probíhající „kauzu“ zabývající se otázkou, zda meteorologická data produkovaná Českým hydrometeorologickým ústavem (jehož provoz je do značné míry hrazen ze státního rozpočtu, a tedy z peněz daňových poplatníků) by měla být bezplatně veřejně přístupná, či nikoliv. Více informací zde: http://archiv.ihned.cz/c1-64386160-data-o-pocasi-verejnosti-nepatri-reklo-ministerstvo-ted-celi-zalobe-kvuli-neposkytnuti-informaci.

3) Viz například zde: http://www.openaccess.cz/cs/iniciativa/.

4) Viz například zde: http://www.akvs.cz/komise/berlinska-deklarace.html.

5) Viz zde: http://www.h2020.cz/cs.

6) Srov. například následující open access internetovou databázi autorských děl provozovanou americkou National Gallery of Art: https://images.nga.gov/en/page/openaccess.html.

7) V České republice je možné zmínit například platformu Doc Alliance Films: http://dafilms.cz/film/free.

8) Srov. například projekt 31s.cz: http://www.31s.cz/.




3.15DOK.REVUE
14. 09. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková