Daniel Blake jako oběť systému, ale jen naoko

Komentář k recenzím filmu Já, Daniel Blake

Já, Daniel Blake (2016), zdroj: Film Europe

Kean Loach svým posledním snímkem Já, Daniel Blake (vítěz Zlaté palmy a nejlepší britský film z roku 2016 na cenách BAFTA) pokračuje v linii společensky angažovaných filmů se silným důrazem na sociální tematiku. Od pouhého záznamu nesnází v rámci systému se však posouvá do útočné pozice. Skrze postavu obyčejného padesátníka Daniela Blakea, jež zhmotňuje režisérovu víru v možnost zachovat si vlastní důstojnost,  obviňuje (nejen britský) absurdní systém vytvořený lidmi pro lidi, kde se ale sami lidé paradoxně stávají největší přítěží pro systém samotný. Podle britských recenzentů ze Screenu a Guardianu film vytváří rovnici, kdy býti člověkem je výkon rovný tomu býti hrdinou.

Daniel Blake prodělal srdeční infarkt. Podle lékaře by neměl pracovat. Jenže podle tabulek britských úřadů je práce schopen. A tak, aby si zachoval nároku na finanční podporu, je nucen místo odpočinku hledat práci, kterou však kvůli svému zdraví nemůže přijmout. Postupně začíná kmitat mezi úřadem a pracovními pohovory. Ulehčení nabízí podání si žádosti přes internet, jenže Blake i v době klávesnic stále píše tužkou, a tak se i tato možnost stává krutým žertem systému, pro nějž je Blake klientem, číslem a přiděleným časem pozornosti, nikoliv lidskou bytostí. Kmitání se zrychluje. Ve svém denním koloběhu potká svobodnou nezaměstnanou matku Katie a její dvě děti. Katie pro něj není jen číslo, ale někdo, komu je třeba pomoci. Zachránit. Kmitání nepřestává. Zvyšující se rychlost vede k pocitu větší beznaděje a k totálnímu vyčerpání. Katie se hroutí. V potravinové bance není schopna vydržet. Otvírá konzervu studených fazolí a začíná polykat. Hladovějící člověk mezi regály plnými jídla. Scéna, již recenzenti nejen ze Screenu a Guardianu, označují za dojemnou,  však jen ilustruje břímě vlastní příslušnosti k systému, jehož nejtajnějším přáním je, zdá se, abychom vůbec neexistovali.

Vyjevení světa v paletě s jemnými nuancemi šedi se přelévá do jasné černobílé opozice dobra (běžného člověka) a zla (systému). Neuvěřitelně pevná morální čistota hlavního protagonisty z něj dělají nadčlověka-hrdinu. Empatie, důstojnost, odvaha jsou přece hlavní propriety bojovníka na straně dobra. Loachův Já, Daniel Blake je příběhem boje dobra a zla, kde lidé nemají žádnou sílu ke změně výsledků. Jenže právě díky přílišnému zjednodušení, jak postav, tak jejich prostředí, dochází i k bagatelizaci samotné teze, která se postupně přesouvá od vyjevování, argumentace až k vyprávění a adoraci postoje hlavního hrdiny.

Novodobý třídní hrdina je totiž nedosažitelným obrazem. Jeho vlastní existence je důkazem o nepřemožitelnosti systému. Přes veškerý boj nemohl Blake uspět (vždyť dokonce předložil životopis napsaný tužkou). Vždy byl klientem, slušným členem společnosti, který čeká, až bude vyvolán. Zachování si důstojnosti se najednou stává vnitřním omezením, které jednak chrání systém před zničením, jednak povzbuzuje své členy-klienty, aby se stali ještě lepšími, a tak systém posílili. V černobílém vidění světa tak ona důstojnost Blakea i jeho malou rebelii ze systému vyčleňuje jen na oko.

Podle Petera Bradshawa z Guardianu je Já, Daniel Blake emocionálním prožitkem pro ty, kteří nespravedlnosti systému nezakouší. Film sice nedokáže divákům umožnit reálný prožitek oné zoufalosti, avšak jeho apel je natolik silný, že samotná projekce filmu v britském Lutonu pomohla zvýšit finanční dary pro místní potravinovou banku. Síla vyznění, jak shrnuje Pamela Hutchinson pro Sight & Sound, spočívá v tom, že přestože zachycuje bezradný boj v chladném byrokratickém prostředí, nespadá ani do agresivního obviňování ani do srdceryvného vylíčení zoufalého boje o přežití, ale zbytečně komplikovaný stav věcí vyjevuje v komické rovině, a tak se smích stává nástrojem uvědomění si absurdity "normálního” systému.




1.17DOK.REVUE
10. 04. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeVideoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila BoháčkováNový filmDunaj vědomíDavid Butula o svém chystaném filmu o příběhu kapely DunajDavid ButulaTémaTradiční média a interaktivitaMnohé tradiční mediální organizace se ocitají posledních pár let v roli producentů interaktivních děl. O co tím usilují a jak taková díla vypadají? Andrea Slováková, Iveta ČernáSportNa chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené KubášekBáseňPíseň na rozloučenouBáseň Charlieho Soukupa ze sbírky RadioCharlie SoukupRozhovorJak zprostředkovat pocity lidí trpících bipolární poruchouRozhovor s režisérkou Kalinou Bertin o jejím interaktivním dokumentu Manická VROndřej MoravecRozhovorSystém je připravený, nesmí nám chybět odvaha ho naplnitJiří Konečný patří mezi nejvýraznější české producenty soustředící se na artové a festivalové snímky, a to jak hrané, tak dokumentární. Před časem uvedl na letošním Jednom světě hned dva dokumenty, které produkoval, a jen o několik dní později jím produkovaný hraný film Všechno bude (2018) dominoval na Českých lvech. Kde leží podle Konečného klíč k úspěchu českého filmu? A jaký je jeho potenciál?Martin SvobodaRozhovorVěřím v čistou observaciPolská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.Martin SvobodaNová knihaZpůsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová HrůzováÚvodníkVstoupit do obrazůPrvní letošní dok.revue je věnována interaktivitěKamila Boháčková