Dobrý život bratra Bendy

Pavel Jurda o svém připravovaném filmu Dobrý život bratra Bendy

Před pěti lety mi fotograf Roman Franc vyprávěl, že fotografuje jednoho bodrého dědu z Křenovic u Slavkova, který zrestauroval sokolský prapor a hrdě s ním pochoduje po obci, oblečen ve stejnokroji, při každé důležitější akci. A ukázal mně ty portréty s velmi vitálním fotogenickým starcem Mirkem Bendou, vyučeným mědikovcem, který prý přednášel na univerzitě v Tokiu o tom, jak se na Moravě udí maso. Přednášel jim česky, jiný jazyk neumí, bylo to totiž pro japonské studenty bohemistiky.

Dědu jsme společně navštívili a on mi líčil, jak k tomu celému došlo: na dovolené v Maďarsku se v roce 1972 potkal s japonským profesorem, pro něhož byla čeština koníčkem. Stali se z nich přátelé až do dneška a vzájemně se navštěvují. Profesor Ishikawa se stal dokonce čestným členem Sokola Křenovice a se společníky postavil u Slavkova jedinou japonskou benzínovou pumpu v Evropě, kde se prodávají nejlepší párky v rohlíku široko daleko.

A tak jsme pomalu začali natáčet film. Postupně jsme mapovali životní příběh Miroslava Bendy, který asi není příběhem statečného sokola, jenž bojoval za ideály navzdory nepříznivému osudu proti marasmu doby, jak jsme možná na začátku čekali. Je spíš historií malého českého člověka na malé moravské vesnici se dvěma vlakovými zastávkami, který prožil dvacáté století jako většina lidí podle toho, co mu zrovna život nabídl. Ale protože byl mimořádně šikovný, zažil i řadu mimořádných událostí...  

Život dědy Bendy je tak trochu historií nás všech, kteří balancujeme mezi každodenní banalitou se snahou o své soukromé malé štěstí a jistoty a mezi vznešenými ideály, ke kterým se podle potřeby hlásíme, které nás dělají lepšími, někdy jen naoko, jindy i skutečně. Prostě je řada věcí, ve které věříme, ale nehodláme podle nich žít. Co se týče sokolského katechismu, mnohé zásady v něm jsou jistě archaické a někdy se jim třeba smějeme, často jsem si ale během natáčení přál, aby si na nich děda víc trval (ať už ve svém mládí, nebo právě teď), protože by byl hrdinou (třebaže donkichotským), je v nich cosi nadosobního a možná i věčného, jako třeba ideál bratrství a vzájemnosti založený na společném cvičení, které ale nemá být bezduchým tělocvikem.


Film má časosběrný charakter, jsou v něm bohatě využívány rodinné filmové archivy Miroslava Bendy a další archivní filmy. 

Vedle stylizovaných scén je film plný situačních sekvencí, kdy děda Benda cínuje kotlík, tančí na plese v Paříži, udí maso, krmí slepice... Děda Benda vyráží do New Yorku na pozvání amerických sokolek, se kterými se seznámil na prvním polistopadovém všesokolském sletu v Praze v roce 1994, přivezl jim škvarky a slivovici. Je dojemné, jak s devadesátiletými sokolkami ve staré sokolovně na Manhattanu cvičí. Tušíme totiž, že je to svět, který už se těžko vrátí. Vidíme vitálního, ale ztraceného sokola v hemžícím se davu pod newyorskými mrakodrapy ve společnosti Mickeyho Mouse a podobných masek. 

Námět: Roman Franc
Scénář: Pavel Jurda, Roman Franc
Režie: Pavel Jurda
Producent: Jiří Konečný – Endorfilm
Koproducent: ČT, Roman Franc
Kamera: Petr Vejslík, Jan Horáček
Střih: Pavel Kolaja
Hudba: Tomás Vtípil
Výtvarník: Jan Fišer