Dokumentární film a román

Esej Petra Kubicy o esenci, pravdivosti, sdělení a současném českém dokumentu

Mezi prostým záznamem a uměleckým dílem je kus cesty, jež určuje jeho smysl. Často obraz k dílu pozdvihuje jeho vnitřní kvalita, kterou se snažíme různě pojmenovat, někdy jako esence, jindy jako punctum. Díky ní se obyčejné reportáži, věcnému vědeckému filmu i náhodnému záběru uloženému na Youtube.com může stát, že vstoupí do vyšší skutečnosti své existence. Dílek zachycené reality se náhle vyčlení a my cítíme, že nám nejenom ukazuje, ale že nás okouzluje, že se nám otevírá a vypráví. Vedle dalších činitelů ji bezesporu ovlivňují kulturní a společenská pravidla, která se proměňují v čase, nicméně tvůrce si této síly, skryté v záznamu reality, musí být vědom pořád. Pro jistotu připomínám, že nemám na mysli pouhé dovedné využití instrumentů kinematografie, neboť bych tím příliš odkazoval k řemeslu, jde mi spíš o jistou citlivost k materiálu.

U dokumentárního filmu je ale esence vetknutá do záznamu reality jen jedním z předpokladů díla. Společně s nezáměrností (nečekaná situace i náhodný symbol) a záměrností (vědomá struktura) je pro dokument podstatné, nakolik jsou výpověď (autor) a odvozené výpovědi (lidé ve filmu) pravdivé či věrohodné. Sdělení nesmí být indiferentní a bezbřehé, podstatná je přesnost a pevnost. Ke zdrojům dokumentárního filmu patří také společenská angažovanost. Týká se současnosti i přístupu k historii a k práci s pamětí, neboť současný pohled je také podmiňuje. Každý text je historicky určen a čten, dějiny jsou uzavřeným bludištěm, jímž procházejí současníci.

Záměrně jsem připomenutí takřka nevyslovitelné potenciality skryté v obrazech reality spojil s nepřekvapivým konstatováním, že pro dokument je podstatné sdělení, určené především současnému divákovi. Navzdory velkému zjednodušení tím chci poukázat na jeden z důvodů toho, že naprostá většina českých dokumentů, které popisují současnost a minulost, a to včetně těch, které nesou nepřehlédnutelný názor, upadne v zapomnění. A také na to, že samoúčelná důvěra ve filmový obraz, jak ji často reprezentuje experimentální film (stejně jako reklama), nevede k ničemu jinému než ke stylistickým cvičením. Čeští dokumentaristé zachycují a vykládají současnost, aniž by se starali o vnitřní náboj díla. A pak je tu hrstka tvůrců, vědomých si potenciálu, který obraz reality může mít, učí se s ním pracovat, ale rezignují na jeho obsah, neboť gesto je pro ně víc než názor.

Jistěže každý rok vznikne několik filmů, pro které toto příkré rozdělení neplatí. Letošní kolekcí České radosti se ale nenechme zmást, neboť vyjadřuje úsilí domácí tvorby, ale nereprezentuje stav, v němž se celý český dokument nachází. Filmy v soutěži jihlavského festivalu často mají sílu, vyvěrající ze spojení vnitřní kvality filmového obrazu a společenského či politického zaostření. Až na výjimky to ale nejsou velká díla, nejsou to romány, jsou to filmy sledující jedno téma současné nebo historické, snímky vyrostlé z nápadu nebo z konceptu a z několika situací, portréty jen částečně zachycující různé vrstvy společenského dění. Není to výčitka ani znevážení, jenom připomenutí, že český dokument, nadlouho utopený v lyrice, miniatuře a ornamentu (jakkoli to byla dobová protiváha propagandy), se jen výjimečně pokoušel a pokouší o celistvější, hustší, strukturovanější tvar.

Českému dokumentu dlouhodobě chybí filmy, které bychom mohli přirovnat k románu. Milan Kundera v Umění románu vyšel z triády teze-antiteze-syntéza a vrchol díla Vladislava Vančury viděl ve stádiu syntézy, v němž spisovatel, poté, co si osvojil avantgardní výboje, obnovil klasické pojetí epiky. Zjednodušeně řečeno, tvůrce se nesmí zastavit poté, co ovládne jazyk. Aby dílo nezůstalo na úrovni, jež sice není marginální, ale není významná, tak jej musí využívat pro větší stavby. V L‘Art du roman hájí Kundera román jako umění, které povstalo z ducha Evropy. Román je podle něj zrozen ze smíchu (připomeňme, že jediný český autor dokumentárních románů často mluví o smíchu), z nejistoty a mnohoznačnosti, neboť román „je územím, kde nikdo nevlastní pravdu.“ Budeme-li pokračovat v charakteristice románu, tak k ní jistě patří sebekritičnost, významová nezavršenost, případně ironie. Světu románu je vlastní dialog světonázorů, díky svojí rozlehlosti umožňuje vývoj, představuje transformaci, zvrstvení textů, střetávání se a střet. Čeští dokumentaristé by se měli odhodlat k dílům, která podají obraz současnosti v náležité šíři a ve složitosti různých vývojových linií, k plátnům rozepjatým od reflexe společenských problémů ke konkrétním životním detailům a představujícím dobové myšlení v pohybu napříč různými sociálními vrstvami, k filmům spojujícím osudy řady postav, které nelze spoutat schématy konvenčního myšlení, neboť jenom v kontrapunktu názorů a vztahů mohou být reprezentativní pro stav české společnosti. Není to snadný úkol, ale stál by za to.





výpis dalších článků rubriky:  Esej

1.16Krajní subjektivita Rosse McElweeho: domov jako dokumentární film*Esej o subjektivitě v autobiografických filmech amerického dokumentaristy Rosse McElweehoMichael A. Unger
6.15Raymonda Carascová, myšlení jako oslavaEsej Nicole Brenezové o životě a tvorbě francouzské dokumentaristky Raymondy CarascovéNicole Brenezová
f3.15Portréty myšleníNěkolik poznámek o různých setkáváních filmu a filozofieAndrea Slováková, Tereza Hadravová
3.15Co (ne)má být zdarma a pročCo by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?Ivan David
2.15Znát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea Slováková
1.15Pravda pohleduJaká omezení ovlivňují pozorovatelskou metodu? A jak se liší v dokumentu a hraném filmu? Esej o realismu, observaci i modelkách.Antonín Tesař
5.14Film a esej jako způsob myšleníPřednáška Raymonda Belloura věnovaná filmu-esejiRaymond Bellour
3.10EsejStopy, svědectví, konverzace. Gregory Currie a Noël Carroll o dokumentuKarel Thein
1.10Osvobození. Osvobozeni?Esej Petra Kubicy o interpretaci květnového osvobození v pořadech České televizePetr Kubica
5.9O čem nejsou české dokumentyEsej Tomáše Feřteka o nedostatku odvahy k subverzi, o krotkosti a vyhýbání se některým tématůmTomáš Feřtek

starší články